Dopis Apolináři

Když jsme odcházeli s dvojčaty domů, byli jsme požádáni sestrami, abychom napsali nějaké hodnocení. Jelikož jsem toho měla hodně na srdci, vzala jsem si na vrchní sestru Mílu mail s tím, že jí hodnocení pošlu. S dvojčaty jsme ještě chodili na očkování Synagis k Apolináři a pořád jsme se tak potkávali s nepříjemnou doktorkou Zlatohlávkovou. Takže dopis - hodnocení jsme zasílali až po všech vakcínách, tj. v březnu. Dopis mám schovaný. Hodnotila jsem nejen já, ale i můj muž. A já vám ho teď předkládám... Hodnocení po porodu Dominika jsme nepsali.

ANIČKA     a     ANETKA    KUČEROVI

Psáno: 13.11.2013

Narozeny:                   10.9.2013

Původní termín:          18.11.2013

Týden:                         30+0

Anička:                       1.525g             Anetka:                       880g

42cm                                                  34cm

Dobrý den,

ráda bych zde vyjádřila své pocity a poznatky z našeho pobytu v porodnici u Apolináře.

Nejprve bych ale chtěla nastínit, jak vůbec začal náš příběh…

Psal se květen 2012, kdy jsme s manželem začali navštěvovat Centrum asistované reprodukce Gennet (po třech letech pokusů), v Praze na Letné. Po třech neúspěšných pokusech IUI a jednom IVF (skončil už při stimulaci) se nám konečně letos pokus IVF povedl. Embrya (2 na vlastní žádost) mi byla vrácena 1. března a do 14 dnů nám bylo potvrzeno těhotenství. O další tři týdny těhotenství dvojčat. Vše probíhalo tak jak mělo, až do 21. týdne, kdy se plod B začal pomaleji vyvíjet. Ještě, že jsme byli stále kontrolováni v Gennetu (moje gynekoložka totiž stále tvrdila, jak je všechno v pořádku – a to i týden do hospitalizace) a 23. 8 nám bylo řečeno, že plod B má nulové průtoky pupečníkem a že musíme neprodleně do místa registrovaného porodu, tedy do Motola. Tam se nám vše potvrdilo. U plodu B nulové průtoky pupečníkem, téměř bez plodové vody… Plod A byl v pořádku. Měli však plnou neonatologii a tak jsme byli přeloženi právě k Vám, k Apolináři.

Až u Vás jsme byli uklidněni (docentem na přijmu), že to na okamžité řešení není, že budeme pozorováni denně ultrazvukem a záleží jen na plodu B, jak dlouho. Bohužel, v pátek jsme byli uklidněni, že to není na akutní řešení a na sobotní vizitě jsme zažili další šok. Když přišel na vizitu medik a oznámil mi, že si musím vybrat, kterou holčičku chci zachránit. Aniž by mi cokoliv vysvětlil, objasnil… Prostě natvrdo a hnusně! Myslím, že medici by na vizitách vůbec neměli mluvit s pacientkami (a už vůbec ne bez doprovodu jiných, zkušených doktorů, kteří vědí, jak s pacienty jednat).  Naštěstí díky skvělému panu doktoru Kouckému se to zvládalo podstatně lépe a v pondělí už to zase všechno dostalo optimističtější brýle. Také bych chtěla vyzdvihnout skvělou sestřičku Irenu! Zato sestřička zvaná námi pacientkami „bojler“, by měla volit slova trošičku s ohledem na pacientky také s větší tolerancí… Škoda jen, že se někteří doktoři na těhotenství dvojčat dívají trošku nevlídně, aniž by věděli, co všechno tomu předcházelo a proč se člověk rozhodl tak, jak se rozhodl. Umělé jsme podstupovali na pojišťovnu, ale i tak jsme v Gennetu nechali za léky a za metodu ICSI přes 13.000,-… A jak se později ukázalo, pokoje na rizikovém oddělení byly naprosto špičkové. Na IMP jsme neměly ani závěs či dveře do koupelny a sprchy. Takže kdokoliv nás mohl pozorovat při sprše či jiné hygieně, která je v období šestinedělí zvýšená…

Tak to probíhalo až do dne 10.9, kdy Anetka zavelela k odchodu z bříška, a porodil nás pan doktor Pařízek. Také všem, kteří se na našem porodu podíleli, patří naše velké díky! Manžel byl u porodu a byl to pro nás oba celoživotní zážitek! Vše proběhlo naprosto v pořádku. Jizvu mám moc krásnou a bolesti trvaly jen pár dní. Skvělé sestřičky byly také na oddělení poporodní JIP. Takové trpělivosti, když mě zvedaly do koupelny a stejně nakonec odvezly na vozíku… J

Oddělení šestinedělí už byla jen kraťoučká epizoda. Ale moc fajn. Kdyby lépe fungovala komunikace mezi oddělením ženským a dětským, bylo by to dobré. Podpora sester, že bude vše OK, aniž by věděly, co se na neonatologii odehrává, není úplně v pořádku. Příklad za všechny byla moje spolubydlící na pokoji, Lada Dvořáková, věděla, že odejde bez Marečka… L ale sestry jí říkaly, jak to bude fajn a všechno dobře dopadne.

Naše holčičky putovaly po porodu na neonatologické ARO. Zde byla nastavena laťka profesionality a přátelského přístupu k nám velmi vysoko. DOKTORŮM, ALE HLAVNĚ SESTŘIČKÁM NA ARO PATŘÍ NAŠE NEJVĚTŠÍ PODĚKOVÁNÍ. JSOU NAPROSTO SKVĚLÉ A BUDEME NA NĚ VŽDY VZPOMÍNAT S VELKÝM RESPEKTEM!!! Tak, jak pečovaly o naše dcery, bylo něco úžasného.

Bohužel, úplný opak jsme zažili na oddělení JIP. Naštěstí jsme tu byli jen 5 dní a stěhovali se na další oddělení. A to na oddělení Observační box – IMP III. Zde jsme byli přivítáni s tím, že je to poslední oddělení před cestou domu. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda. Ještě jsme se přestěhovali na další oddělení a to IMP I. Což pro mě byla velmi těžká chvíle, protože jsem si musela zvykat na další sestry, doktory atd. Také nám byla podána informace, že přijata na oddělení, jako doprovod holčičkám, budu týden do propuštění. Z týdne se stalo 19 dní…

I tak bych moc ráda chtěla poděkovat těmto osůbkám (z IMP III. i IMP I.), které mě po celou dobu psychicky podporovaly nebo se snažily vidět vše jinak, optimističtěji. Konkrétně:

DANĚ A ALICI, „BLÁŽE“ A VENDULCE, staničním sestrám MILUŠCE A TÁNĚ, VERUNCE A TEREZCE a naší rehabilitační sestřičce! Také sestřičce novopečené nevěstě a Renatě. A paní doktorce Bajové! Řekla bych, že mladé doktorky se umí vžít do situace a stavu matek podstatně víc, než starší doktorky.

Bohužel se našli i tací, kteří nám pobyt v porodnici neulehčovali. A to doktorka Vokurková (kloboučky fakt nejsou zlo a to, že je používám, neznamená, že jsem ta nejhorší matka pod sluncem. Doktorky by měly léčit a kojení by měly nechávat na sestrách, které s dětmi a jejich maminkami přichází denně do styku a ví, co a jak), doktorka Zlatohlávková (Co zkusit udržet oční kontakt. A při propouštění neodejít na oběd s MUDr. Vokurkovou a nechat nás čekat přes 3 hodiny, to také není profesionální) a sestřička, která nám úplně zbytečně zasondovala Anetku, aniž by mi to oznámila (a to jsem seděla v jedné místnosti). A na humor sestřičky Ivany bylo také potřeba si zvyknout.

Já:        23.8 – 10.9      rizikové oddělení                             Anička a Anetka:        10.9 – 25.9     ARO

            10.9 – 11.9      poporodní JIP                                                                      25.9 – 30.9      JIP

            11.9 – 15.9      šestinedělí                                                                            30.9 – 21.10    IMP 3

            15.9 – 16.10    denní ježdění za holčičkami                                                21.10 – 5.11    IMP 1

            17.10 – 5.11    ubytovaný doprovod holčičkám

DÍKY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!                                   Jana Kučerová – maminka                

POHLEDEM OTCE…

Vážení,

dovolím si, jakožto otec, přidat i já několik svých poznatků. Pohyboval jsem se v prostorách porodnice skoro 3 měsíce.

Za tu dobu si člověk chtě nechtě všímá věcí, přijímá různé podněty a utvoří si vlastní názor, aniž by byl hospitalizován.

V podstatě souhlasím s tím, co výše napsala manželka. Jen doplním své pocity. Pojďme se na ně podívat…

1)      První věc, která mě (příjemně) při vstupu do budovy překvapila, je budova sama. Je to architektonický skvost a řekl

bych, že již ona sama pozitivně působí na psychiku rodiček. Alespoň na moji to tedy působilo J. Když bylo těžce u srdce, sednout si s kávou u kaple a nasávat tu atmosféru…

2)      Příjemné a (na poměry porodnice) moderní prostředí oddělení rizikového těhotenství. To je bod pro Apolináře.

3)      Profesionalitu lékařů u porodu jsem očekával. Jsou to kapacity. Co mi ovšem vyrazilo dech, bylo celé oddělení ARO.

Tam byla laťka nasazena velmi velmi vysoko. Což se v budoucnu paradoxně ukázalo jako nevýhoda, protože automaticky podobný standard očekáváte i na dalších odděleních, což se nepotvrdilo.

Sestřičkám z ARO patří můj velký dík. Staraly se o naše děti láskyplně a profesionálně. Takový tým by chtěl mít každý zaměstnavatel…

4)      Poté přišla studená sprcha v podobě oddělení JIP, které je hned vedle ARO. Nebo přesněji řečeno v podobě jedné postarší sestry, která s dětmi zacházela doslova jak s kusem hadru a bylo evidentní, že za ta léta dělá svoji práci s nechutí. Bohužel její jméno nevím…

5)      Poté jsme se přesunuli na IMP 3, kde se zase vše v dobré obrátilo. Tady nemám, co bych vytkl. Příjemné sestřičky, které jejich práce baví. To více méně platí i pro IMP 1. Až na tu nemilou zkušenost se setrou, co nám úplně zbytečně zasondovala Anetku. Když jsem se dozvěděl okolnosti, jak k tomu došlo, málem jsem vyletěl z kůže. To by se rozhodně stávat nemělo!

6)      Poslední odstavce si nechávám pro to nejlepší, pro kauzu kloboučků… Je s podivem, co tato kojící pomůcka dokáže

na odděleních IMP způsobovat. Z mého pohledu to vypadá tak, že tam proti sobě bojují dva tábory. Na jedné

straně zastánkyně kloboučků – sestry. No a na straně druhé odpůrkyně kloboučků – MUDr. Vokurková a MUDr. Zlatohlávková. Mezi nimi na bitevním poli se, bohužel, ocitají novopečené matky…

Nebudu se rozepisovat o tom, kdo má pravdu a kdo ne. To nemohu posoudit. Ovšem co mohu posoudit, je následek manipulativního nátlaku doktorek na psychiku manželky. Bohužel jsem u toho nikdy nebyl osobně. A to jsem ženu navštěvoval pravidelně. Pročpak se toto stávalo jen za mé nepřítomnosti?

Můj názor je ten, že doktorky využívají psychického rozpoložení novopečených matek a zároveň zneužívají svého postavení k prosazení svých metod stůj co stůj. Myslím si, že by měly být k matkám více ohleduplné, uvědomit si, jak          těžké období to pro ženy je…

A krátké zamyšlení na závěr. Když jsou kloboučky tak špatné, proč je koupíte v každé lékárně, proč s nimi mají matky tolik dobrých zkušeností, a konečně, proč na jiných apolinářských odděleních kloboučky (a nejen je) tolerují?

Jiří Kučera

Pár slov na konec s ohledem na časový odstup.

6. března 2014 – proč posílám své hodnocení až teď? Odpověď je velice jednoduchá. S holčičkami jsme chodily do ambulance na očkování synagis. A tak jsme s MUDr. Zlatohlávkovou nechtěli mít zbytečné konflikty…

Hodnocení ambulance – očkování Synagis. Sestřičky, jako vždy, naprosto perfektní. U posledního očkování byla i doktorka Termerová, na kterou mám velice dobré vzpomínky. S doktorkou Vokurkovou to ve finále nevypadalo tak beznadějně. Bylo vidět, jak je nadšená z vývoje našich dcer. Obě, hlavně Anetka, udělaly obrovský skok ve svém vývoji a dnes by jim nikdo nehádal, že se narodily tak brzo. Před pár dny jsme byli na půlroční prohlídce (korigovaného věku nám je skoro 4 měsíce). Anička měla 4.950g a 60cm a Anetka 4.750g a 57cm. Ovšem pani doktorka Zlatohlávková si skoro pokaždé našla nějaký problém… Uložení ve vajíčku, při druhé vakcíně otřela jehlu Anetce o kost (prý byla vychrtlá), a pokaždé ji o ní mluvila jako o hypotrofu… Jako by neměla jméno… Ach jo…

Kloboučky a doba kojení – dnes je to tedy téměř půl roku, co jsou mé děti na světě. Mlíko mi po porodu začlo asi až 4 den, kdy už jsme si říkala, že budeme bez úspěchu. Podařilo se mě ale nastartovat dobře. Dva dny před stěhováním z JIP na IMP3 jsme začali s přikládáním. Ale bez úspěchu. Vše se začalo měnit až v době, kdy jsem nastoupila jako ubytovaný doprovod k holčičkám a přinesla jsem si kloboučky. Obě se chytly a nebyl problém, aby se napily. Ale u doktorek, jak už jsme výše psali, jsme se shledali s nevolí… Všechny sestry i doktorky se divily tomu, že se mi kloboučky podařilo prosadit do papírů. A při jedné službě, kdy nás kontroloval doktor Sebroň, nechápal, proč se doktorkami nechávám kvůli kloboučkům tak stresovat. Řekl: „Už zase kloboučky? Hoďte to za hlavu.“ S Anetkou jsem tedy postupovala podle jejich rad… Krmením přes prst stříkačkou… Jak nehygienické… Doma jsem to vzdala a začali jsme s flaškou a odstříkaným mlíkem. Dneska jí jednou denně Sunar, čtyřikrát denně odstříkané mlíko z lahvičky a jednou denně je přikládaná s kloboučkem. A Anička? U ní jsem zůstala na kloboučcích. A jak jsme na tom dnes? 3x denně Sunar, 3x denně kojím bez kloboučku! Takže závěr? Byla jsem strašena, že s kloboučkem přijdu o mlíko. Že si nezvyknou jíst bez kloboučku. Že nejlepší metoda je prst, protože je nejvíce podobný prsu. A výsledek? Metoda doktorek zkrachovala a metoda kloboučků slaví úspěch! Půl roku po porodu a stále kojím a mám mlíko na zvládnutí dvou dětí! Ostatní maminky, se kterými jsem se potkávala na rizikovém oddělení nebo na IMP, už jsou na umělém mléku dávno. A já kojím!!! DVOJČATA!!! Myslím, že víc argumentů už ani být nemůže…