Když jsme odcházeli s dvojčaty domů, byli jsme požádáni sestrami, abychom napsali nějaké hodnocení. Jelikož jsem toho měla hodně na srdci, vzala jsem si na vrchní sestru Mílu mail s tím, že jí hodnocení pošlu. S dvojčaty jsme ještě chodili na očkování Synagis k Apolináři a pořád jsme se tak potkávali s nepříjemnou doktorkou Zlatohlávkovou. Takže dopis - hodnocení jsme zasílali až po všech vakcínách, tj. v březnu. Dopis mám schovaný. Hodnotila jsem nejen já, ale i můj muž. A já vám ho teď předkládám... Hodnocení po porodu Dominika jsme nepsali.
ANIČKA a ANETKA
KUČEROVI
Psáno: 13.11.2013
Narozeny: 10.9.2013
Původní termín: 18.11.2013
Týden: 30+0
Anička: 1.525g Anetka: 880g
42cm 34cm
Dobrý
den,
ráda
bych zde vyjádřila své pocity a poznatky z našeho pobytu v porodnici
u Apolináře.
Nejprve
bych ale chtěla nastínit, jak vůbec začal náš příběh…
Psal
se květen 2012, kdy jsme s manželem začali navštěvovat Centrum asistované
reprodukce Gennet (po třech letech pokusů), v Praze na Letné. Po třech
neúspěšných pokusech IUI a jednom IVF (skončil už při stimulaci) se nám konečně
letos pokus IVF povedl. Embrya (2 na vlastní žádost) mi byla vrácena 1. března
a do 14 dnů nám bylo potvrzeno těhotenství. O další tři týdny těhotenství
dvojčat. Vše probíhalo tak jak mělo, až do 21. týdne, kdy se plod B začal
pomaleji vyvíjet. Ještě, že jsme byli stále kontrolováni v Gennetu (moje
gynekoložka totiž stále tvrdila, jak je všechno v pořádku – a to i týden
do hospitalizace) a 23. 8 nám bylo řečeno, že plod B má nulové průtoky
pupečníkem a že musíme neprodleně do místa registrovaného porodu, tedy do
Motola. Tam se nám vše potvrdilo. U plodu B nulové průtoky pupečníkem, téměř
bez plodové vody… Plod A byl v pořádku. Měli však plnou neonatologii a tak
jsme byli přeloženi právě k Vám, k Apolináři.
Až
u Vás jsme byli uklidněni (docentem na přijmu), že to na okamžité řešení není,
že budeme pozorováni denně ultrazvukem a záleží jen na plodu B, jak dlouho.
Bohužel, v pátek jsme byli uklidněni, že to není na akutní řešení a na
sobotní vizitě jsme zažili další šok. Když přišel na vizitu medik a oznámil mi,
že si musím vybrat, kterou holčičku chci zachránit. Aniž by mi cokoliv
vysvětlil, objasnil… Prostě natvrdo a hnusně! Myslím, že medici by na vizitách
vůbec neměli mluvit s pacientkami (a už vůbec ne bez doprovodu jiných, zkušených
doktorů, kteří vědí, jak s pacienty jednat). Naštěstí díky skvělému panu doktoru Kouckému
se to zvládalo podstatně lépe a v pondělí už to zase všechno dostalo
optimističtější brýle. Také bych chtěla vyzdvihnout skvělou sestřičku Irenu!
Zato sestřička zvaná námi pacientkami „bojler“, by měla volit slova trošičku
s ohledem na pacientky také s větší tolerancí… Škoda jen, že se
někteří doktoři na těhotenství dvojčat dívají trošku nevlídně, aniž by věděli,
co všechno tomu předcházelo a proč se člověk rozhodl tak, jak se rozhodl. Umělé
jsme podstupovali na pojišťovnu, ale i tak jsme v Gennetu nechali za léky
a za metodu ICSI přes 13.000,-… A jak se později ukázalo, pokoje na rizikovém
oddělení byly naprosto špičkové. Na IMP jsme neměly ani závěs či dveře do
koupelny a sprchy. Takže kdokoliv nás mohl pozorovat při sprše či jiné hygieně,
která je v období šestinedělí zvýšená…
Tak
to probíhalo až do dne 10.9, kdy Anetka zavelela k odchodu z bříška,
a porodil nás pan doktor Pařízek. Také všem, kteří se na našem porodu podíleli,
patří naše velké díky! Manžel byl u porodu a byl to pro nás oba celoživotní
zážitek! Vše proběhlo naprosto v pořádku. Jizvu mám moc krásnou a bolesti
trvaly jen pár dní. Skvělé sestřičky byly také na oddělení poporodní JIP.
Takové trpělivosti, když mě zvedaly do koupelny a stejně nakonec odvezly na
vozíku… J
Oddělení
šestinedělí už byla jen kraťoučká epizoda. Ale moc fajn. Kdyby lépe fungovala
komunikace mezi oddělením ženským a dětským, bylo by to dobré. Podpora sester,
že bude vše OK, aniž by věděly, co se na neonatologii odehrává, není úplně v
pořádku. Příklad za všechny byla moje spolubydlící na pokoji, Lada Dvořáková,
věděla, že odejde bez Marečka… L ale sestry jí říkaly, jak to bude fajn a všechno
dobře dopadne.
Naše
holčičky putovaly po porodu na neonatologické ARO. Zde byla nastavena laťka
profesionality a přátelského přístupu k nám velmi vysoko. DOKTORŮM, ALE
HLAVNĚ SESTŘIČKÁM NA ARO PATŘÍ NAŠE NEJVĚTŠÍ PODĚKOVÁNÍ. JSOU NAPROSTO SKVĚLÉ A
BUDEME NA NĚ VŽDY VZPOMÍNAT S VELKÝM RESPEKTEM!!! Tak, jak pečovaly o naše
dcery, bylo něco úžasného.
Bohužel,
úplný opak jsme zažili na oddělení JIP. Naštěstí jsme tu byli jen 5 dní a
stěhovali se na další oddělení. A to na oddělení Observační box – IMP III. Zde
jsme byli přivítáni s tím, že je to poslední oddělení před cestou domu.
Jak se později ukázalo, nebyla to pravda. Ještě jsme se přestěhovali na další
oddělení a to IMP I. Což pro mě byla velmi těžká chvíle, protože jsem si musela
zvykat na další sestry, doktory atd. Také nám byla podána informace, že přijata
na oddělení, jako doprovod holčičkám, budu týden do propuštění. Z týdne se
stalo 19 dní…
I
tak bych moc ráda chtěla poděkovat těmto osůbkám (z IMP III. i IMP I.), které
mě po celou dobu psychicky podporovaly nebo se snažily vidět vše jinak,
optimističtěji. Konkrétně:
DANĚ
A ALICI, „BLÁŽE“ A VENDULCE, staničním sestrám MILUŠCE A TÁNĚ, VERUNCE A
TEREZCE a naší rehabilitační sestřičce! Také sestřičce novopečené nevěstě a
Renatě. A paní doktorce Bajové! Řekla bych, že mladé doktorky se umí vžít do
situace a stavu matek podstatně víc, než starší doktorky.
Bohužel
se našli i tací, kteří nám pobyt v porodnici neulehčovali. A to doktorka
Vokurková (kloboučky fakt nejsou zlo a to, že je používám, neznamená, že jsem
ta nejhorší matka pod sluncem. Doktorky by měly léčit a kojení by měly nechávat
na sestrách, které s dětmi a jejich maminkami přichází denně do styku a
ví, co a jak), doktorka Zlatohlávková (Co zkusit udržet oční kontakt. A při
propouštění neodejít na oběd s MUDr. Vokurkovou a nechat nás čekat přes 3
hodiny, to také není profesionální) a sestřička, která nám úplně zbytečně
zasondovala Anetku, aniž by mi to oznámila (a to jsem seděla v jedné
místnosti). A na humor sestřičky Ivany bylo také potřeba si zvyknout.
Já: 23.8 – 10.9 rizikové oddělení Anička
a Anetka: 10.9 – 25.9 ARO
10.9 – 11.9 poporodní JIP 25.9 – 30.9 JIP
11.9 – 15.9 šestinedělí 30.9 – 21.10 IMP 3
15.9 – 16.10 denní ježdění za holčičkami 21.10 – 5.11 IMP 1
17.10 – 5.11 ubytovaný doprovod holčičkám
DÍKY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jana Kučerová – maminka
POHLEDEM OTCE…
Vážení,
dovolím
si, jakožto otec, přidat i já několik svých poznatků. Pohyboval jsem se
v prostorách porodnice skoro 3 měsíce.
Za
tu dobu si člověk chtě nechtě všímá věcí, přijímá různé podněty a utvoří si
vlastní názor, aniž by byl hospitalizován.
V podstatě
souhlasím s tím, co výše napsala manželka. Jen doplním své pocity. Pojďme
se na ně podívat…
1) První věc, která mě (příjemně)
při vstupu do budovy překvapila, je budova sama. Je to architektonický skvost a
řekl
bych, že již ona sama pozitivně
působí na psychiku rodiček. Alespoň na moji to tedy působilo J. Když bylo těžce u srdce,
sednout si s kávou u kaple a nasávat tu atmosféru…
2) Příjemné a (na poměry porodnice)
moderní prostředí oddělení rizikového těhotenství. To je bod pro Apolináře.
3) Profesionalitu lékařů u porodu
jsem očekával. Jsou to kapacity. Co mi ovšem vyrazilo dech, bylo celé oddělení
ARO.
Tam byla laťka nasazena velmi
velmi vysoko. Což se v budoucnu paradoxně ukázalo jako nevýhoda, protože
automaticky podobný standard očekáváte i na dalších odděleních, což se
nepotvrdilo.
Sestřičkám z ARO patří můj
velký dík. Staraly se o naše děti láskyplně a profesionálně. Takový tým by
chtěl mít každý zaměstnavatel…
4) Poté přišla studená sprcha
v podobě oddělení JIP, které je hned vedle ARO. Nebo přesněji řečeno
v podobě jedné postarší sestry, která s dětmi zacházela doslova jak
s kusem hadru a bylo evidentní, že za ta léta dělá svoji práci s nechutí.
Bohužel její jméno nevím…
5) Poté jsme se přesunuli na IMP 3,
kde se zase vše v dobré obrátilo. Tady nemám, co bych vytkl. Příjemné
sestřičky, které jejich práce baví. To více méně platí i pro IMP 1. Až na tu
nemilou zkušenost se setrou, co nám úplně zbytečně zasondovala Anetku. Když
jsem se dozvěděl okolnosti, jak k tomu došlo, málem jsem vyletěl
z kůže. To by se rozhodně stávat nemělo!
6) Poslední odstavce si nechávám pro
to nejlepší, pro kauzu kloboučků… Je s podivem, co tato kojící pomůcka
dokáže
na
odděleních IMP způsobovat. Z mého pohledu to vypadá tak, že tam proti sobě
bojují dva tábory. Na jedné
straně zastánkyně kloboučků –
sestry. No a na straně druhé odpůrkyně kloboučků – MUDr. Vokurková a MUDr.
Zlatohlávková. Mezi nimi na bitevním poli se, bohužel, ocitají novopečené
matky…
Nebudu se rozepisovat o tom, kdo
má pravdu a kdo ne. To nemohu posoudit. Ovšem co mohu posoudit, je následek manipulativního
nátlaku doktorek na psychiku manželky. Bohužel jsem u toho nikdy nebyl osobně.
A to jsem ženu navštěvoval pravidelně. Pročpak se toto stávalo jen za mé
nepřítomnosti?
Můj názor je ten, že doktorky
využívají psychického rozpoložení novopečených matek a zároveň zneužívají svého
postavení k prosazení svých metod stůj co stůj. Myslím si, že by měly být
k matkám více ohleduplné, uvědomit si, jak těžké
období to pro ženy je…
A krátké zamyšlení
na závěr. Když jsou kloboučky tak špatné, proč je koupíte v každé lékárně,
proč s nimi mají matky tolik dobrých zkušeností, a konečně, proč na jiných
apolinářských odděleních kloboučky (a nejen je) tolerují?
Jiří
Kučera
Pár slov na konec s ohledem na časový odstup.
6.
března 2014 – proč posílám své hodnocení až teď? Odpověď je velice jednoduchá.
S holčičkami jsme chodily do ambulance na očkování synagis. A tak jsme
s MUDr. Zlatohlávkovou nechtěli mít zbytečné konflikty…
Hodnocení
ambulance – očkování Synagis. Sestřičky, jako vždy, naprosto perfektní. U
posledního očkování byla i doktorka Termerová, na kterou mám velice dobré
vzpomínky. S doktorkou Vokurkovou to ve finále nevypadalo tak beznadějně.
Bylo vidět, jak je nadšená z vývoje našich dcer. Obě, hlavně Anetka,
udělaly obrovský skok ve svém vývoji a dnes by jim nikdo nehádal, že se
narodily tak brzo. Před pár dny jsme byli na půlroční prohlídce (korigovaného
věku nám je skoro 4 měsíce). Anička měla 4.950g a 60cm a Anetka 4.750g a 57cm.
Ovšem pani doktorka Zlatohlávková si skoro pokaždé našla nějaký problém…
Uložení ve vajíčku, při druhé vakcíně otřela jehlu Anetce o kost (prý byla
vychrtlá), a pokaždé ji o ní mluvila jako o hypotrofu… Jako by neměla jméno…
Ach jo…
Kloboučky
a doba kojení – dnes je to tedy téměř půl roku, co jsou mé děti na světě. Mlíko
mi po porodu začlo asi až 4 den, kdy už jsme si říkala, že budeme bez úspěchu.
Podařilo se mě ale nastartovat dobře. Dva dny před stěhováním z JIP na
IMP3 jsme začali s přikládáním. Ale bez úspěchu. Vše se začalo měnit až
v době, kdy jsem nastoupila jako ubytovaný doprovod k holčičkám a
přinesla jsem si kloboučky. Obě se chytly a nebyl problém, aby se napily. Ale u
doktorek, jak už jsme výše psali, jsme se shledali s nevolí… Všechny
sestry i doktorky se divily tomu, že se mi kloboučky podařilo prosadit do
papírů. A při jedné službě, kdy nás kontroloval doktor Sebroň, nechápal, proč
se doktorkami nechávám kvůli kloboučkům tak stresovat. Řekl: „Už zase
kloboučky? Hoďte to za hlavu.“ S Anetkou jsem tedy postupovala podle
jejich rad… Krmením přes prst stříkačkou… Jak nehygienické… Doma jsem to vzdala
a začali jsme s flaškou a odstříkaným mlíkem. Dneska jí jednou denně
Sunar, čtyřikrát denně odstříkané mlíko z lahvičky a jednou denně je
přikládaná s kloboučkem. A Anička? U ní jsem zůstala na kloboučcích. A jak
jsme na tom dnes? 3x denně Sunar, 3x denně kojím bez kloboučku! Takže závěr?
Byla jsem strašena, že s kloboučkem přijdu o mlíko. Že si nezvyknou jíst
bez kloboučku. Že nejlepší metoda je prst, protože je nejvíce podobný prsu. A
výsledek? Metoda doktorek zkrachovala a metoda kloboučků slaví úspěch! Půl roku
po porodu a stále kojím a mám mlíko na zvládnutí dvou dětí! Ostatní maminky, se
kterými jsem se potkávala na rizikovém oddělení nebo na IMP, už jsou na umělém
mléku dávno. A já kojím!!! DVOJČATA!!! Myslím, že víc argumentů už ani být
nemůže…
Komentáře
Okomentovat