Krátce po naší svatbě mě kamarádka Zuzka požádala, zda bych jí mohla svědčit na její svatbě. Samozřejmě jsem s nadšením souhlasila. Ovšem netušila jsem, jaké překvapení mě čeká. Protože mi oznámila, že svatba nebude v Čechách, bude v Las Vegas. A námět na cestu - dovolenou - byl na světě.
Někdy na podzim roku 2010 bylo datum svatby upřesněno na duben.
V prosinci bohužel Zuzanka zkolabovala v práci a dlouho nebylo jasné, zda vůbec svatba bude. Respektive jestli se vůbec vrátí do práce. Ale jelikož sepisuji tento report, je jasné, jak to všechno dopadlo.
20. února
Sešli jsme se s Jirkou, Zuzankou a Foxxem, abychom dohodli podrobnosti naší cesty. Chceme si půjčit auto, projet se do Grand Canyon atd. Také nám sdělili představu o té jejich velké události. Bude to naštěstí obyčejná svatba. Žádné kostýmy ani podobné záležitosti přizpůsobené místu konání svatby - Las Vegas. Sraz proběhl v naší oblíbené creperii na Suchdole. Já jsem si dala můj oblíbený mátový čaj, salát s grilovanými kuřecími špízy, dort s lesním ovocem a kávu. Jirka, jelikož řídil, ochutnal nealko pivo dvou příchutí a dal si galette s tuňákem.
2. března:
Jelikož je hodně pravděpodobné, že to bude letos naše jediná dovolená v zahraničí, chceme si ji náležitě užít. A proto jsme se rozhodli, že si výlet do Ameriky prodloužíme o pobyt v Miami. Chtěli jsme si zarezervovat hotel přes Invia.cz, a vše dát proplatit na fakturu Letišti Praha (jako benefit pro zaměstnance LP). Bohužel, Invia už na fakturu nevystavuje a tak jsme museli narychlo vymyslet jiný hotel. Našli jsme přes Student Agency. Jirka vše vyřídil a po noční 3. března si vše vyřídil i na letišti. Doplácíme kolem 4.000,- a v Miami budeme týden.
Ani cestu ještě pořádně nemáme vymyšlenou. Variant je několik. Cesta do Miami může mít tyto podoby: Praha-Zürich-Miami; Praha-Michov-Miami; Praha-Düsseldorf-Miami; Praha-New York-Fort Lauderdale. Letiště ve Fort Lauderdale je totiž k našemu hotelu blíže. Jediná určitá cesta je ta prostřední: Miami-Atlanta-Las Vegas (případně Fort Lauderdale-Atlanta-Las Vegas). A cesta zpátky je taktéž nejistá (a zatím ještě ani není stanoveno datum návratu). Varianty jsou: Las Vegas-New York-Praha; Las Vegas-New York-Zürich-Praha; Las Vegas-New York-Frankfurt-Praha. V případě vrácení auta v Los Angeles by přicházelo v úvahu: Los Angeles-Frankfurt-Praha; Los Angeles-Mnichov-Praha; Los Angeles-Zürich-Praha nebo trošku netradičně Los Angeles-Soul-Praha. Uvidíme :)
8. března:
Přes internet jsme si zarezervovali hotel v Las Vegas. Platit jej budeme až na místě. Je to stejný hotel, ve kterém budou ubytování Zuzka s Foxxem a Jiřinka.
S Jiřinkou tady v Praze zatím střádáme plán na předsvatební oslavu pro naše snoubence. Ti o tom nemají ani tušení. Bude se konat 26. března v restauraci U Bulínů, kousek od Nám. Míru.
Také jsem kontaktovala dědu, který žije v Kanadě, ale přes zimu bývá ve Phoenixu. Napsal mi, že bude a poslal mi na sebe telefonní číslo, abychom se později spojili.
Cesta zpět je předpokládána na 14.4 z Las Vegas. Takže cesta z Los Angeles padá. Ve hře zůstává New York. Z cesty na Evropu jsme vyloučili Air France (kvůli elektronickým letenkám), Německo (kvůli zdražení poplatků) a Londýn (kvůli předraženému Heathrow). Přemýšlíme o variantách se Swiss přes Zürich, případně Ženevu. Nebo netradičně s Iberií přes Madrid. Uvidíme. Psala jsem kolegovi Adámkovi, který s Iberií nedávno letěl a docela si je pochvaloval.
15. března
Jirkovi přišly na e-mail ubytovací vouchery na pobyt v Miami. Jupí! LP tedy zaplatilo fakturu vystavenou u Student Agency.
16. března
Vystaveny poukazy na letenky naší cesty. Routing tedy vypadá nečekaně následovně: Praha-New York-Fort Lauderdale (případně Miami, letenky lze akceptovat na obojí) - Atlanta-Las Vegas-New York-Londýn-Praha.
A proč nakonec British Airways? Sice je Londýn neuvěřitelně drahá záležitost, ale 7 letů denně je naprosto bezkonkurenční počet letů. BA lítá mezi New Yorkem a Londýnem 6 letů s Boeing 747 a jeden let s Boeing 777. Tedy šance na dostání se do letadla je opravdu veliká.
Poukazy za letenky + platbu máme učinit do 23.března.
19. března
Přes on-line formulář jsme si vyřídili cestovní pojištění.
21. března
Poukazy vyměněny na reálné letenky. Sice jsem u paní strávila skoro půl hodiny, ale vyplatilo se. Za všechny letenky pro dva jsem platila 15.098,-.
V práci jsem nás akorát nalistovala na Deltu. British potřebuje čísla pasů atd., takže to udělám až večer doma.
Jirka si byl vyřídit mezinárodní řidičák.
Odpoledne mi přišly 2 e-maily od Delty. jeden s potvrzením listingu. Ten druhý byl od paní Matějková s informacemi o obsazenostech linek do USA. Praha - New York +75, New York - Fort Lauderdale +86. Snad tedy ten krátký tranzit (1:15) v New Yorku stihneme.
24. března
Takže dneska vyměněny penízky, zařízen můj mezinárodní řidičák. Jiřinka finišuje přípravu na sobotní utejovanou FoxxOslavu. Baterky do foťáku č.1 jsou nabité. Ty druhé až později. Paměťové karty vyprázdněny a už jsou vyfoceny letenky a nějaké materiály. Děda s babičkou nám přinesli finanční příspěvek. Dnešní den jen kazí neplánovaná noční.
26. března
Dneska se pořádala FoxxOslava. Bylo to úžasné! Při koukání na sestříhané video mi i ukápla slzička. Bylo i krájení dortu! Tak, jak tento večer jsem se už dlouho nepobavila. Jiřinka je výborná organizátorka!!!
27. března
Zabalila jsem si kufřík. Váží asi 6kg. Jirka má na všechno dost času. Taky jsme dnes odvezli kočičky do Tuchlovic. Samozřejmě jsem to obrečela. Jirka tam s nimi zůstává i přes noc. Já musím být bohužel v práci.
28. března
Jirka využil rána v Tuchlovicích, jel se ještě ostříhat. Kočičky si začínají zvykat. Když přijel domu, umyl nádobí, dali jsme si koupel a dobalili jsme. Jdeme na noční oba dva a pak hurá na Deltu. Jirka má noční na odletech na Terminálu 1 a půjde si v 22 lehnout. Já o něco později, čekám na OK 905 z Moskvy, pak ještě povinnosti noční služby...
29. března
O noční jsme si dali oba povinně chvilku spánku. Já až do 4 a to už byl potvrzený přílet Delty na 9:20.
Po skončení služby jsem se převlékla do cestovního. V 7 jsme měli sraz s Jirkou u parkingu. Jirka se zde také převlékl a s příručními zavazadly jsme vyšli směr Terminál 1.
Šli jsme na snídani. Míchaná vajíčka s pečivem, káva. Po 9 hodině jsme vyšli na check-in Delty.
Nejprve nás čekalo velké vyptávání. Až mi to přišlo neuvěřitelně k smíchu. Ale co se dalo dělat... "Kdo balil vaše zavazadla?, Kde byla zavazadla v době mezi balením a odbavenním?, Co v nich vezete?, Vezete nebezpečné věci?, Vezete něco někomu?,..." Děs!
U přepážky už nás z dálky vítal svým milým úsměvem Vlastík. A byla to naprosto milá a vtipná konverzace, která byla zakončena předáním palubních vstupenek. Sice na seat request, ale dostali jsme palubní vstupenky i na let z New Yorku do Fort Lauderdale! Takže můžeme letištěm J. F. Kennedyho projít jako klasičtí tranzitní cestující a nebudeme muset vycházet znovu na check-in.
Pasová kontrola proběhla naprosto bez problémů. Prošli jsme tranzitním prostorem až do spojovací chodby k Terminálu 2, kde bývá větší klid a tam jsme se usadili. Letadlo už bylo na stojánce, takže jsme si tu krásku mohli vyfotit.
Před půl jedenáctou jsme si odskočili a zamířili k východu B9, kde jsme právě v 10:30 měli být. Bezpečnostní kontrola byla zdlouhavá a nudná. Opět se nás nejdříve vyptávali na všechny možný blbosti. "Kde jste trávili čas mezi check-inem a security kontrolou?, Dostali jste něco od někoho?,..." Pak klasická bezpečnostní kontrola. Boty musely samozřejmě dolu, což po noční byla náramná chuťovka. Notebook nám kontrolovali takovým speciálním přístrojem. Prostě vopruz...
V gate byl, mimo jiné, Radek. A tak jsem za ním vyšla s palubkami. On věděl od jiné kolegyně, Karol, že poletíme, tak už byl připraven. Vzal si jen palubky s kupony a prý uvidíme kolem 11.
Ve stanovený čas jsem byla u přepážky znovu a tentokrát jsem dostala palubní vstupenky na místa 5AB neboli místa v business třídě! WOW!
Chvíli nato začíná nástup. Začínají vozíčkáři a pak business cestující, takže i my můžeme nastupovat. Usedáme na úžasné sedačky se spoustou místa na nohy. Dveře do kokpitu jsou otevřené a kapitán čile konverzuje s palubním personálem a všímá si vcházejících cestujících. Ramp agent je Pepa.
Nástup trval docela chviličku. Letělo 15 business a 118 ekonomických cestujících. Čekali jsme na dva tranzitní cestující z Izraele.
Celkem 8 stevardů/stevardek (z toho 2 česky mluvící) a 3 piloti se starají o náš komfort. A pro nás je to opravdu luxusní. Každý máme u sedaček připravenou flaštičku vody a ještě před startem nás obchází s nabídkou pomerančového džusu nebo šampaňského. Já si vybírám džus. Poté nás obchází s horkým vlhkým ručníkem a Menu, ze kterého si vybíráme jídlo. Každý máme k dispozici polštář, deku, balíček pro let (obsahující kartáček na zuby, pastu, klapky na uši, špunty do uší a ponožky) a sluchátka.
Pojíždíme a startujeme z dráhy 24. Po Jenči už přestávám mít přehled, kudy letíme a tak přestáváme koukat z okna. Asi po hodině letu servírují první nálož jídla, oběd.
K prvnímu předkrmu si vybíráme uzeného lososa s bazalkou, rajčetem a mozarellou. K druhému předkrmu si vybíráme salát s vlašskými ořechy. Cibulovou polévku odmítáme a přistupujeme k hlavnímu chodu. Vybíráme si hovězí steak se šťouchanými bramborami, špenátem a mrkví. Jirka dezert odmítá, ale já si vybírám vanilkovou zmrzlinu s jahodami a oříšky. K pití si dáváme červené víno z Kalifornie a kávu.
Po skončení obžerství se zhaslo a zatáhly záclony. Spíme.
Jsme už za Evropou nad Atlantikem. Venku v 10.300m n. m. je -60°C a letíme rychlostí v průměru 800km/h. Venku je velká oblačnost.
Chtěli jsme vyplnit formuláře, ale pro případ ESTA se již vyplňovat nic nemusí.
Pijeme vodu a stále nám dolévají víno a přemýšlíme, čím dobrým z jídla zakončíme tento let. Blížíme se k pobřeží Newfoundlandu a Labradoru, tedy ke kanadským hranicím.
Je něco málo přes hodinu ke konci letu linky DL 211 a podává se druhé jídlo. Výběr je ze salátu s krevetami a krůtím sendvičem. My si vybíráme sendvič. K tomu byl salát z karotky, mandlí a rozinek s hořčično-křenovým dresinkem a cookies.
Celý let nás doprovází, stejně tak i teď, úžasné kalifornské víno. K odpolednímu jídlu si dáváme kávu a vodu. Poté začínáme klesat. Let dlouhý 8,5 hodiny končí.
Přistání vcelku příjemné. Chvilku čekáme před gate 8, než nás zapřáhnou a přistaví na stojánku. Tranzit tu byl trošku zmatený. Pasová kontrola a celnice proběhly bez problémů a rychle. Ale dostat se na Terminál 2 bylo umění. Opět bezpečnostní kontrola a rychle směr východ 28.
Jen co jsme doběhli, začalo se nastupovat. Dostáváme palubní vstupenky na sedadla 20AC. Sedadlo 20B zůstává prázdné. Let je označován jako DL 155, let trvá cca 2,5 hodiny. Typ Boeing 767 jsme vystřídali za Airbus 320. Posádku tvoří samí plešatí, ale vousatí chlapi. Letadlo nevydává zrovna nejlepší zvuky a krátce po startu se dostáváme do mírných turbulencí.
Jirka zkouší na tomto letu wifi, která je v tomto typu letounu k dispozici. Nealko nápoje jsou zdarma, zbytek se platí. Dáváme si juice a pivo. Ale ani po nás nechtěli těch 5$, které inzerovali v palubním časopisu. Jirka usnul, já trpím s uřvaným dítětem asi 5 řad za námi. Bohužel nám nikdo nepodal info o letu.
Při přistání to opět trošičku házelo, kvůli počasí. Přelétávali jsme velká mračna. Páni piloti nám však přistáním maximálně vykompenzovali celý let. Jako do peřinky! Jsme přistaveni na východ D8.
Chviličku trvalo, než přistavili nástupní most. Po výlezu z letadla jsem si přezula boty, z podpatků do pohodlných sandálek.
V plánu bylo jet do hotelu autobusem. Ovšem zastávku jsme nemohli najít. Jirka koukal na internet (i když to měl za úkol najít již z domova) a zjistil, že máme dojít do centrální budovy půjčoven aut a tam do 3. patra. Autobus nám ujel před nosem. Trvalo strašnou dobu, než přijel nový. Ale dočkali jsme se!
Autobus č.1 nás dovezl do Aventure Shopping Centure, kde jsme přestoupili na autobus S (některé jsou číslované, jiné opísmenkované). Vystoupili jsme spíš na blint (byla tma a nebylo nic poznat), ale se štěstím přímo před hotelem Travelodge Monaco North Miami and Sunny Isles Beach.
Na recepci jsme se zaregistrovali a dostali jsme pokoj č. 131. Pomocník z recepce nás poté dovedl do našeho pokoje, který byl v přízemí, výhled do vnější zahrady, blíž k moři. Jdeme hned spát.
30. března
Jirka je vzhůru dřív, ale moje vstávání v 9 ještě také není tak hrozné. Vybalili jsme kufr, připravili jsme si penízky a vyrazili jsme na snídani. Na recepci jsme si nejprve museli vyzvednout kartičku (to se opakovalo každé ráno) a pak na druhém konci vestibulu recepce, kde se snídaně odehrávaly, kartičku odevzdat pánovi, který nás obsluhoval. Respektive každý jsme si nandali, co jsme chtěli a on nám nalil kávu apod., popřípadě doplňoval... Jirka si dal toasty s máslem a vajíčkem či toast s marmeládou. Já jsem si dala cereálie s mlékem a topinky s marmeládou. Oba kávu.
Po snídani jdeme do Wallgreenu, který máme hned naproti našeho hotelu. Znám jej už z dřívější doby, když jsme sem jezdili s dědou a babičkou (myslím tu značku obchodů, ne tento konkrétní). Kupujeme: krém na opalování, holítka, pěnu na holení, roztok na čočky, pastu na zuby, 3 rohože na pláž, sluneční brýle, pantofle, redukci do zásuvky (nabíječka od noťasu se do našich nevejde), já šál na pláž, preclíčky a vodu. Vše za necelých 100$. Je to dost, ale jsme vybaveni. Zvykli jsme si totiž cestovat nalehko a věci, jako zubní pastu či věci na holení, kupovat až na místě. Zásadně cestujeme jen s příručními zavazadly.
Vracíme se do hotelu. U recepce nabíráme pár letáků. Na pokoji píšu report, Jirka kouká do počítače a přemýšlíme, co budeme dělat. Před 12 odcházíme na pláž. Je krásně teplo, ale trošku větrno. Nevadí. Čvachtáme se v moři a je to fajn. Potom si dáváme sprchu a jdeme s notebookem do Starbucksu. Promyslet strategii na celý týden. Já si dávám Frapuccino a Jirka obyč kávu. Plus panini s rajčaty a mozzarellou. Po kávě se jdeme ještě projít k obchodu Marshall's. Cestou zpátky na hotel si kupujeme ve Wallgreens vodu, zmrzlinu, oříšky, nachos a nějaké banány. V pokoji zkoušíme kávovar a odpočíváme. Zítra chceme jet do míst, kam jsme jezdívali s dědou a babičkou. A asi to tu bude náš jediný výlet. Dál budeme výletit až s Foxxovými. Hodláme to tu náležitě prolenošit!
31. března
Jirka je vzhůru strašně brzo, já mám budíka na 7. Zjišťuji, že jsem se včera docela spálila. A to jsem byla na sluníčku jen chviličku. Jirka začal vymýšlet blbosti, oproti plánu, tak jsme se trošku pohádali. Kolem půl deváté jdeme na snídani. Nabídka je naprosto totožná s tou včerejší (mimochodem, tka tomu je celý týden). Místo k sezení není a tak si přisedáme ke staršímu americkému páru.
Po snídani jdeme na autobus S, který nás odvezl k Aventure Mall, tam přestupujeme na bus 1 a jedeme na jeho konečnou, na autobusové nádraží Broward Central Terminal. A opět přestupujeme na bus č. 11. Po dvou hodinách jízdy jsme konečně v cíli naší cesty.
Vystupujeme u Wallgreen, kam jsme chodili s dědou a babičkou nakupovat. Nejprve jdeme směrem ke zdvihacímu mostu. Máme štěstí. Most je zdvižený, proplouvá větší loď a zase se most zavírá. Fotíme. A vzpomínám na vhozené víčko od objektivu právě z tohoto mostu. Jdeme směr Fort Lauderdale-by-the-Sea. A hlavně k fishing pier. Za 4$ pro oba si kupujeme vstup - prohlídku. Nerybaříme, i když vzpomínky na tuto činnost jsou opět nasnadě.
Poté směřujeme k úžasné zmrzlinárně, kterou znám také z doby kdysi. Jirka si dává 2 kopečky (rozinky v rumu a Kahlua). Já si dala tři kopečky (birthday cake, Kahlua a kokosovou). Mají tu výběr ze 32 druhů.
K bývalému komplexu, kde jsme bydleli už ani nejdeme. Stejně je na jeho místě postavené jiné ubytovací zařízení. Smutné. A tak jdeme rovnou zpátky na autobusovou zastávku. U Wallgreen si kupujeme chlazené pití do autobusu a zároveň tím získáváme drobné na lístek. Cesta je naprosto identická.
Vystupujeme u Aventure Mall (na konečně 1) a jdeme do shopping centra. Je obrovské. A bohužel, oproti Jersey Garden v New Yorku, dražší. Nejprve si jdeme dát něco k jídlu. Jirka si u Asian Chao kupuje směs těstovin, masa a zeleniny. S pitím za necelých 9$. Já si dávám u Shrimp Market Shrimp Wrap i s pitím za necelých 11$.
Jdeme se podívat po krámcích. Zkoušela jsem si i nějaké šaty na svatbu. Ale nejdřív pindala bába, která mě v nich viděla, pak i Jirka se netvářil moc nadšeně. Takže jsem se naštvala. Hlavně že si koupil několik kraťasů v Sears! Na zmrzku u Häagen-Dasz nedošlo. Od Starbucksu už mě ale nikdo neodradí a Jirka také není proti. Jedeme tedy o zastávku dál a vystupujeme přímo u naší oblíbené kavárny. Já si dávám karamelové Frapuccino, Jirka obyč kávu Venti (tu velikost připomínám schválně). Oba si dáváme panini. Pak už jdeme k hotelu a stmívá se.
1. dubna
Jirka je vzhůru od 6 a mě tahá už v 7. Ale nenechám se. Prý se jde podívat na pláž. Vrací se mokrý, prý si byl zaplavat v klidném moři. Což je nečekané na to, že v noci pršelo. Táta dokonce psal, že u nás ve zprávách mluvili o tornádu. Vůbec netušíme, že tu něco takového bylo.
Šli jsme na snídani. Opět topinky, vajíčko, cornflakes s mlékem, káva. Jdeme na pokoj, bereme si pěnízky a jdeme shoppingovat do Adventure Mall. V Sears si kupuju kalhoty, 2 košile, kraťasy a tričko za 86$. Jirka si kupuje další kraťasy, tričko asi za 40$. Jelikož je 13, jdeme si dát nějaký oběd. Jirka opět u Asian Chao nějakou čínu za 10$ i s pitím. Já zkouším Chicken Kitchen, konkrétně Mexicana Pita Pocket za 11$ i s pitím. Oba si poté jdeme pochutnat na Häagen-Dasz zmrzlince. Jirka si dává kopečkovou - kávovou + vanilkovou s mandlemi. Já zkouším Mint Chocolate Drezler (peprminotvá zmrzlina s čokoládovým topinkem a na kousky rozdrobenými sušenkami Drezler).
Pak jedeme do hotelu. Převlékáme se do plavek a jdeme se vyčvachtat. Pak sprcha, Starbucks. Jirka opět překapávanou Venti, já Cinnamon Dolce Latté. Cestou do hotelu si kupujeme ve Wallgreen 2 vody, nachos se salsou, pytel preclíků, tyčinky se sýrem a banány. Na pokoji vládne pohodička až do 21, kdy jdeme spát.
2. dubna
Jirka opět vzhůru v 6. Po 7 jde na pláž, vykoupat se v moři. Když přišel, šli jsme na snídani. Shodli jsme se, že už si na zítřek musíme obstarat svoji snídani. Topinky s marmeládou, vajíčko apod. už nám lezou ušima.
Jdeme na pokoj, převlékáme se do plavek a hurá na celé dopoledne na pláž.
Před 12 se vracíme na pokoj. Následuje sprcha a oběd v Subway. Já si dávám 1/2 bagety s tuňákem, salátem, rajčetem, olivami, sladkou cibulovou omáčkou, parmazánem a oregánem (prostě mojí oblíbenou, jako vždycky). Jirka zvládá celou, tzv. footlong s masovými kuličkami, sýrem a papričkami jalapeňos. Platíme necelých 10$ - i s pitím. Po obědě jdeme na kávu do Starbucks. Jirka opět svojí Venti, já Caramel Frapuccino za necelých 7$. Cestou na hotel se zastavujeme ve Wallgreen. Kupujeme si snídani na zítřek, Jirka pivo a zrmzku na cestu. Nákup nás stál cca 17$. Na pokoji chvilku odpočíváme a pak opět běžíme na pláž, kde jsme až do večera.
3. dubna
Jirka opět ranní rituál vykoupání se v moři. Tentokrát šel až před 8! Když se vrátil, došli jsme si na recepci pro kávu. Při té příležitosti se mi povedl pěkný trapas. Nalila jsem si kávu a číšník mi do ní nalil mléko. Pak jsem popadla cosi v domnění, že je to cukr. Vždycky to kontroluju, protože to jsou stejné dózy. Jenomže tohle ráno jsem si to nezkontrolovala a nasypala jsem si do kávy smetanu... Takže jsem si odnášela kávu s mlékem, smetanou a cukrem... Všichni se mi smáli!!
Na pokoji snídáme malé donut's, sendviče a kávu.
Celé dopoledne trávíme na pláži.
Na oběd míříme opět do Subway. Jirka si dává nějaký italský sendvič, já kombinuji kuřecí maso v pikantní omáčce, sýr, rajče a nějakou salsu, kterou mi paní doporučila. Na kávu jdeme do našeho oblíbeného Starbucksu. Jirka Venti Pike, já Grande Iced Mocca.
Ve Wallgreenu si kupujeme zmrzlinu v kelímku (s karamelem, oříšky a čokoládou) a preclíčky. Pro vodu si zajdeme až večer.
Celé odpoledne trávíme na pláži.
Večer jdeme opět do Starbucksu. Jirka si dává Pike a já White Chocolate Mocca. U internetu tam vydržíme až do tmy. Až nám je zima, jak fouká vítr. Píšu kolegovi Adámkovi, aby mi zjistil obsazenost následujících letů... Ve Wallgreen si kupujeme vodu a zmrzlinu. Vybíráme si nějakou cuc na kládě vanilkovou obalenou karamelem a drcenými sušenkami. Byla dobrá, ale hrozně se drobila.
4. dubna
Budíček na půl osmou ráno. Dobrovolně vstávám s Jirkou, abych si vyfotila pláž bez lidí a východ slunce. Jirka jde do vody. V noci musela být nějaká bouřka. Moře je plné trávy a jsou i velké vlny. Když jsme se vrátili na pokoj, Jirka se osprchoval a jdeme na snídani.
Pak Jirka volá domu přes wifi. Dneska je tu poslední den. Na pokoji vymýšlíme, co dnes podnikneme. Dopoledne jsme se šli projít severněji, od našeho hotelu. Došli jsme až k Publix, kde jsme si koupili jídlo na čekání na večer na letišti a meloun, kterého jsme snědli na lavičce před obchodem. Jelikož je čtvrt na jednu, přemýšlíme, kde si dáme oběd. Procházkovým tempem jdeme až k Subway. Já si dávám to, co včera, ale footlong. Jirka si dává footlong s masovými kuličkami. Tradičně následuje káva. Já si dávám Grande Iced Vanilla Latté a Jirka Grande Pike. Ve Wallgreen si kupujeme upomínkové předměty - otvírák jako přívěšek (nejspíš jsme ho ztratili ve Vegas :( ), pohledy, tričko, gumičky do vlasů. Na hotelu lehký odpočinek a odpoledne jdeme na pláž. Naposledy. Fotky z pobytu v Miami:
Na pokoj přicházíme v půl šesté. Oba probíháme sprchou a odpočíváme. Nastává chvíle balení. Hnus! Zjišťujeme, že toho máme nějak moc. Jirkovi se to vůbec nechce vejít do kufru. V půl osmé naposledy vyrážíme do Starbucksu. Já si dávám Venti White Chocolate Mocca a Jirka kupodivu Iced Vanilla Latté bez cukru. I chlápek, který nám kávy připravoval, se divil. Jirku už si pamatoval. Holt nikdo Venti Pike denně nepije, zvlášť v tom horku.
Ve Wallgreen si kupujeme vodu na cestu. Na pokoji se z pohodlných kraťasů převlékáme do cestovního úboru. A zažila jsem šok! V koupelně jsme měli švába! Jirka ho zašlápl.
Při odhlašování na recepci po nás chtějí nějaký poplatek, Jirka ho platí kartou. Jdeme na autobus. Jdeme o něco dřív, než bylo v plánu, ale nevadí. Jelikož jsou prázdné silnice a řidič S si to docela švihá, jsme na Aventura Mall už za 6 minut!
Stíháme tak autobus č. 1, který jede ve 22 hodin. Další jede až za půl hodiny. A překvapení! Veze nás ten samý řidič, jako nás vezl první den z letiště.
Vystupujeme na zastávce u Parkingu. Jirkovi se podařilo urvat vytahovací madlo u příručního zavazadla...
Přes Terminál 1 přecházíme na Terminál 2. Je 22:45 a usazujeme se v odletové hale. Jsou tu jen 2 lidé, kteří nejspíš poletí taky brzy ráno a nemají jinou možnost se na letiště dostat. Ještě je tu pár zaměstnanců a úklid. Máme před sebou dlouhé čekání... Nechce se nám odsud. Bylo to tu moc fajn.
Zuzka s Petrem úspěšně přeletěli ze San Francisca do Las Vegas a můžou nás tak netrpělivě očekávat.
5. dubna
Tak počet čekajících lidí, včetně nás dvou, stoupl na 6. Ještě něco přes 3 hodiny čekání. Je to dlouhé, ale co se dá dělat. Jirkovi se chce spát, tak tu chviličkami dřímá. Oba máme hlad a tak přemýšlíme, že bychom vybavili zásoby z Publix. Dávám si tedy pitu, šunku a sýr. Jirka spí. Kolem půl třetí si pozice prohazujeme. Já spím a Jirka snídá. Odlet máme v 5:45, tak očekáváme začátek odbavení ve 3:45. Ale bohužel se tak neděje. První dění začíná až ve 4:30. Jsme zařazeni do řady pro odbavení zavazadel, i když máme jen příruční zavazadla. Jsme odbaveni jako seat request. A máme palubní vstupenky i na let z Atlanty do Las Vegas. Taky jako seat request.
Procházíme bezpečnostní kontrolou, kde samozřejmě i boty musí dolu. Já jdu normálním rámem, Jirka scannerem. Usazujeme se v gate D1. Na obrazovkách se dozvídáme, že jsme na letu DL 826, obsluhovaný Boeingem 757, 13 z 19 ID cestujících, ale je cca 27 volných míst. Takže jsme docela v klidu.
Potvrzují nás až na poslední chvíli. Bohužel, let je natolik plný, že nám zabavují příruční zavazadla a odbavují je až do Las Vegas!
Naše sedadla 40EF, jsou poslední z celého letadla. Let je bohužel doprovázený silnějšími turbulencemi, které způsobuje nedaleká bouřka. Jsou vidět i blesky pod námi. Jirka mi málem umačkal ruku...
I přílet nebyl zrovna ukázkový, ale co se dalo dělat. Hlavně, že jsme na letišti v Atlantě.
Přistavují nás na Concourse A, ze kterého máme plánovaný i odlet. Nejprve z východu A16, následně z A19. Ve Starbucksu si kupujeme 2 cookies, kávu. Jen co dojíme sušenky, dozvídáme se, že gate je opět změněn na T2. Jdeme tedy na vláček, který nás převeze na Terminál T. Usazujeme se v gate. Jdu se slečny zeptat, jestli nám stačí ta palubka z Fort Lauderdale. Prý ano. A zároveň se dozvídáme, že let je hodně plný. Obrazovky dávají těmto informacím za pravdu. Jsme 16 ze 16 cestujících a 10 volných míst. Už plánujeme, jaký let budeme zkoušet dál. Nicméně po uzavření linky pro odbavování se dozvídáme, že je v letadle 27 volných míst. Potvrdili nás. Na lince DL 2103, obsluhované letounem Boeing 767, dostáváme sedadla 46FG. Jsme šťastni, že letíme.
Kapitán nás ještě při pojíždění informuje o možných turbulencích.
Jsme 550km od Atlanty. Stevardky roznesly menu, ale na vnitrostátních linkách se kromě nealka pití platí všechno. Takže s díky odmítáme. Sluchátka též.
Tahle posádka je od té předchozí přeci jen vstřícnější. Ta z Fort Lauderdale do Atlanty byla viděna jen 3x. Při nástupu, při spravování dveří od toalety, při výstupu.
Tyhle dámy jsou sice staršího ročníku, ale moc fajn. Podle kapitána bychom měli letět přes Alabamu, Mississippi, Arkansas, Oklahomu, Nové Mexico a Arizonu k Las Vegas. K tomuto městu hazardu bychom měli přiletět od jižního směru, takže ti, co sedí na pravé části letadla (i my) budou mít výhled na Grand Canyon. Cestující na druhé straně zase na Hoover Dam. Venku je ve výšce 10.363m n. m -52°C a pohybujeme se rychlostí 730km/h. Podle potřeby a neustálých turbulencí jsme byli i ve výšce 11.300m. Několikrát stevardky roznášejí nápoje a nějaké boxy s jídlem. My si dáváme jen colu a před přistáním sušenku. Legendární peanuts, pretzels, cookies... Na závěr letu dochází na kapitánova slova a máme krásný vyhlídkový let nad Grand Canyon.
Krásné přistání a jsou vidět i nějaké pěkné mašinky, včetně soukromého Boeing 747SP (dle Foxxe pro převážení vězňů). Když vyjdeme z letadla, jsme překvapeni, že i v letištních tranzitních prostorách jsou hrací automaty. Jedeme vláčkem, který nás odváží do hlavní budovy. Jdeme ke karuselu č. 7, kde by měly být naše zavazadla. Přišel však jen můj kufr. Jirkův ne. Jdeme tedy naštvaní na reklamace. Ale světe div se, před kanceláří je náš kufr! Jupí! Nevíme proč, ale neřešíme to. Hlavně, že je na světě. Píšeme si se Zuzkou a po nějaké době nás vyzvedávají na Pick up PAX. Odvezli nás do hotelu Gold Spike and Casino, kde se ubytováváme a zároveň platíme. Bydlíme hned vedle Zuzky a Petra.
Když se ubytujeme, vyrážíme do shopping centra. Ve food court si dáváme jídlo. Čínu. Já vegetarian plate. Jirka něco s masem. Ještě si procházíme krámky. Kupujeme si kávu. Cestou zpět na hotel u 7-11 kupujeme preclíky, nachos a piva. U Zuzky na pokoji krafeme, smějeme se a čučíme na net. Pak se rozcházíme. Oni jdou do neonových ulic, my unavení spát.
6. dubna
Jirka je vzhůru opět brzo, ale já vstávám až v 8, kdy přišel Foxx pro nůžky na nehty. V noci se jim rozbil zámek u dveří a tak jsou přestěhovaní do třetího patra.
Jsme dohodnutí, že se u nich zastavíme, až se proberu. Když se tak stalo, na pokoji nebyli. Takže jsme jim poslali SMSku, že jdeme na snídani a že se potkáme, až přijedou i s Jiřinkou. Ta má přistát kolem 10 hodiny z New Yorku.
My jdeme s Jirkou do Fremont Street, kde si ve Starbucksu dáváme nějaký sladký pekanový bochánek. K tomu White Chocolate Mocca a Jirka překapávanou kávu. Ve Wallgreen si kupujeme vodu, toastový chleba, šunku a zubní pastu.
Vracíme se na pokoj v hotelu a čekáme na Foxxovi s Jiřinkou. mezitím přes FB domlouvám s Adámkem obsazenosti letů z Las Vegas do New Yorku. Vypadá to tedy, že se opravdu budeme vracet už 13., protože 14 je všechno překnihovaný. T'aké zjišťujeme ceny hotelů, když si tu budeme chtít prodloužit pobyt. Zaplaceno máme jen 3 noci. Když se konečně všichni tři objeví, dohodneme další postup. Oni pojedou zařizovat formality ke svatbě a pak nás tu naberou a pojedeme se podívat do druhého shopping centra. My ovšem nebudeme sedět v hotelu a čekat na ně a půjdeme se prjít. Jdeme až ke Stratosphere věži.
Chci jet nahoru na vyhlídkovou trasu. Jirka chvíli váhá, jestli nepočkat na ty tři další výletníky. Nakonec ho přemlouvám a dobře dělám. Za 32$ kupujeme vstup až nahoru, na vyhlídkovou terasu. Rozhled je z ní nádherný.
Jen nechápeme blázny, kteří odsud skáčí bungee jumping. Nebo ještě o pár pater výš lezou na nějaké adrenalinové atrakce. V dolních prostorách si pak dáváme 1/4 pizzy a pivo. K vstupence do vyhlídkové terasy je jídlo za lepší cenu. Po půl čtvrté se vydáváme zpět k hotelu, cesta trvá asi hodinu. Sraz máme u nás na pokoji kolem 17.
Už v pěti vyrážíme nejprve do stejného obchodního centra, jako včera. Foxxovi totiž tvrdí, že Jiřinčin Guess není v tom druhém centru. My s Jirkou si dáváme jen kávu. Zato Jiřinka září štěstím, když si za 180$ koupila 2 kabelky, peněženku, tričko, kalhoty a pásek.
Poté se přesouváme k tomu druhému středisku. A parkujeme před... Guess... :) Všichni se smějeme. A Jiřinka jde zkoumat, jestli cenově neprohloupila. Ale naštěstí jsou ty ceny podobné, takže vše OK.
My si s Jirkou kupujeme nový kufr Samsonite za 108$ a k němu dostáváme velkou tašku zdarma. Já si kupuji džíny za 8$. Zuzka si kupuje kalhoty, ponožky a Foxx 2 trička. Jiřinka však smutní kvůli Adidaskám. Stály 8$, ale neměli její velikost. V Subway si kluci napůl kupují footlong.
Vracíme se krásně osvětlenými ulicemi Las Vegas, včetně známé ulice Strip. Na pokoji se převlékáme a lehce odpočíváme. Sraz máme před 22 hodinou. S Jirkou jsme hotoví dřív, tak jdeme na recepci vyřešit ubytování na další dny. Připlácíme si 1 noc teď. Vychází nás levněji, než přes internet. Poté si zamlouváme další noci po návratu z Grand Canyon. Další 3 noci, ale platíme jen 2. Díky slevovému kuponu, který dostali Foxxovi za ten rozbitý zámek od dveří, a který nám darovali. Platíme tedy cca 120$ za všechno. Platíme kartou.
Pak jdeme na Fremont Street. Je to úžasná show. Nejprve si ji celou projdeme. Potkáváme spoustu Elvisů, KISSáků, atd. Pak si v obchodě ABC Store (my jej známe z Honolulu), kupujeme pití. Jirka pivo, já Canada Dry. Foxxovi jsou na tom podobně. Pak kluky napadlo, že si dají doutníky. Tak tu pěkně čvaňhají.
V každou celou hodinu se na střeše, která vede nad celou Fremont Street, dělají nějaké světelné show. Ve 23 hodin tedy začala a my dva jsme si ji užili ještě víc, protože to bylo s KISS. Show trvala asi 10 minut.
Foxxovi se pak zastavují u nějaké diskotéky. My s Jiřinkou jdeme do hotelu. Cestou se Jiřinka zastavuje ve Wallgreen a pak hurá na hotel. Jelikož má Jirka ještě doutník, usedáme na baru a Jiřinka jde spát. Jirka pije pivo, já Coronu.
Kecáme a kde se vzali, tu se vzali, Foxxovi. Jsme pozváni k nim na pokoj, kde kecáme skoro do 2 do rána. Jirkovi po tom doutníku není nejlíp. Jdeme spát.
7. dubna
Jiřinka nás vzbudila telefonem v 9:45. Ale už jsme to nestihli vzít. Volám tedy Zuzce, sraz je plánovaný kolem 12. Jirka jde do sprchy. Pak volám Yiřince, chce zkušit naší nabíječku na noťas. A vypadá, že funguje.
K snídani si dáváme toast se šunkou a vegetíme. Před 12 proběhl další telefonát. Sraz posunutý na 13 s tím, že se půjde na oběd.
S Jirkou jdeme na kávu. Dáváme si kávu ve Starbucksu na Fremont Street a já neodolávám Fruit Tarte.
Tak akorát se vracíme v domluvený čas. Hledáme, kam se půjdeme naobědvat. Usedáme v mexicko-kubánské restauraci. Jirka hlad nemá a tak si dává jen colu. Já si kromě coly dávám salát z avokáda, salátu, rajčete a sýrovou salsou. To vše v tortille, která byla vytvarovaná do mističky.
Vracíme se na hotel a začínají přípravy na svatbu. Jirka s Foxxem jsou u Foxxe v pokoji a řeší věci, jako je vázání kravaty apod. Holky šly do pokoje Jiřinky. Nejen nevěsta, ale obě svědekyně se převlékají do slavnostního a taky se všechny líčíme. Během příprav však volal Foxx, že z důvodu silného větru nebude svatba v rezervovaném altánku, ale v kapli někde poblíž. Prý mu to volal Jack, svatební agent Foxxových.
V 15:15 pro nás přijela limuzína a dovezla nás do zmiňované kaple, pouze 4 bloky od nás. Dle Foxxe tak drahý taxík ještě neplatil... :) Nejprve si vše fotíme, mají na výběr z více místností. Foxxovi si vybírají, pak přichází oddávající. Takový stařík, podle vzhledu nějaký Havajec. Jiřinka i já jsme si plákly. Foxxovi si dali svůj slib, i když oddávajícímu nebylo moc rozumět. Znát to bylo hlavně v době, kdy Foxx opakoval po oddávajícím a nebylo rozumět ani jednomu. Pak proběhlo focení a mohlo se jet domu.
Bohužel, limuzína nepřijela. Nejspíš si řidiči zapomněli předat informaci, že obřad se konal na úplně jiném místě... Chvíli se to řeší a nakonec nás odváží zpět do hotelu majitelka kaple. Je úžasné, jak jsou tu lidi vstřícní a dokáží podat pomocnou ruku.
Rozešli jsme se do svých pokojů, převlékáme se do pohodlnějšího oblečení. Jdeme zpátky na recepci, kde máme sraz. Jeli jsme si na večer koupit nějaké pití. Každá holka 1 flašku vína, kluci pivo. Já, Jirka a Foxx jsme si šli ještě sednout do restaurace v našem hotelu. Kluci si dávají steak a já wrap. Na Yiřinčiném pokoji jsme pak udělali malou soukromou wedding party.
8. dubna
Vstávání po včerejší párty je trošičku kruté. V 7:30. A to proto, že nás dnes Jiřinka opouští a vrací se domu. Jen co jsem rozlepila oko, Jirka mi strčil pod nos toast se šunkou. Chvíli na to nám volali, že sraz je v 8:20 na recepci.
Jiřinka se odhlásila a vyjeli jsme směr letiště. V 7-11 si kupujeme kávu a croissant. Odvezli jsme Jiřinku na letiště, rozloučili jsme se a vyrazili zpět na hotel, protože Foxx si nechal foťák na hotelu. A to je vyhlášený fotograf spotter...
Cesta na Hoover Dam trvala opravdu chviličku. Vzdálenost cca 30 mil. Cestou jsme si koupili kávu, preclíčky a pivo.
Nejprve jsme jeli k samotné přehradě, kterou jsme si přešli. Je to opravdu něco velkého a neuvěřitelného. Ovšem podle zbarvení skal bylo znatelné, že nádrž není 100% naplněna. Vtipné je, že jedna část přehrady je v jiném státě, než její konec. Pak jsme přejeli na parking o kus výš. A pěšky jsme vyšli pár schodů až na most (přes který jsme také omylem jeli, zapomněli jsme sjet z dálnice). Když tam člověk stál, viděl tu hloubku pod sebou, byl to velice zajímavý, ale nádherný pocit. Když jsme se vrátili k autu, přejeli jsme na další, třetí a poslední místo, odkud je krásný výhled na většinu té vodní plochy. Navíc je úžasná viditelnost. Takže jsou vidět i obrovské hory v pozatí!
Při cestě na Hoover Dam nás zaujala cedule, která upozorňuje na muzeum vlaků Pacific Union. Takže cestou zpět do Las Vegas uhýbáme z hlavní a vyrážíme k němu. Vstup je zadarmo, takže si prohlížíme staré lokomotivy. Od jednoho zaměstnance se dozvídáme, že se o víkendu za 10$ můžeme i s jednou svést. Super nápad na výlet!
Vrátili jsme se na hlavní silnici, která vede do Vegas a na jedné písečné plošině bylo vidět i malé tornádo!
Na hotel jsme se vrátili kolem 13 hodiny a plní energie jsme se rozhodli podniknout dnes ještě jeden výlet. Na internetu se dočítáme, že v Grand Canyon panuje velmi špatné počasí, dokonce tam mrzne a řádí sněhová bouře, jsme nuceni si doplatit i tu poslední noc (původně jsme chtěli v kempu v Grand Canyon přespat). Jenomže na recepci nebyla ta slečna, se kterou jsme to poprvé řešili. Byl tam nějaký kluk a trvalo strašně dlouho, než jsme mu vysvětlili, že máme dvě separátní rezervace a chceme je spojit jedno nocí, tedy jakoby třetí rezervaci... No, ale nakonec to klaplo. Doplácíme 50$.
Jdeme na pokoj a po chvilce se scházíme s Foxxovými. Domlouváme odpolední výlet. Rozhodli jsme se pro Red Rock Canyon. Prý jej Foxxovi viděli z letadla, při příletu ze San Francisca do Las Vegas.
V 7-11 tankujeme 40 litrů za 38$. Docela nás zaskočil způsob placení a chvíli trvalo, než jsme na to přišli. Tady se to platí u stojanů kartou. Jenomže ani jedna naše karta nefungovala. Takže Jirka běží do obchodu ptát se, jak máme postupovat. Nakonec si u pokladníka předplácíme určitý kredit. Když natankujeme za 100% té částky, je to OK. Pokud natankujeme za míň, vrátí nám přeplatek. Za víc bychom nenatankovali, protože to stojan nedovolí. Ještě si kupujeme kávu a pivo a vyrážíme po Charleston na západ.
Všichni jsme nečekali to, co se nám objevilo před očima. To, co dokáže příroda je naprosto úžasné. Najíždíme na 21km dlouhou vyhlídkovou trasu. Má být zpoplatněna, ale u okénka je jen cedulka "NO FEE". Cesta má několik zastávek pro focení. Kdo má zájem, může se i pěšky projít po několika pěších trasách. U jedné skály jsme našli i horolezce. Kdyby bylo tepleji, určitě by to byl příjemnější výlet. Díky zimě jsme tak vždycky vyskočili z auta, nafotili jsme vše, co jsme chtěli a zase jeli dál. Na většině odpočívadel jsou i suché toalety. Sice žádný komfort, ale čisté, toaletní papír všude!
Do Las Vegas jsme přijeli jinudy, než jsme vyjížděli na výlet a vzhledem k večerní době i popojíždíme v kolonách.
Na hotelu jsme si chviličku odpočinuli. Ale ne na dlouho. Tentokrát je sraz u baru v kasinu na recepci. Kluci si dávají pivka a já se Zuzkou Blue Moon. Dostali jsme to v pořádných sklenicích s plátkem pomeranče. Povídali jsme si a později jsme se přesunuli do restaurace. Já se Zuzkou jsme večeřely zeleninové wrapy, Jirka nachos se zeleninou a Foxx steak.
Po jídle jdeme na Fremont Street. Ve 23 je show na téma Queen. Super. Zpívají snad všichni, kdo na Fremont stojí.
Je zima a tak se vracíme do hotelu. Ve Wallgreens si kupujeme snídani. S Foxxovými se loučíme ve výtahu s tím, že si zavoláme kolem 9, co a jak podnikneme.
Já ještě dodatečně spisuju report a třídím rozmazané fotky. Dneska to byl opravdu super den!
9. dubna
Kolem půl deváté mě Jirka vzbudil. Nasnídali jsme se a volali Foxxovi, jestli jsme ready. Za 15 minut byl sraz na recepci.
Na recepci jsme se zeptali, jak to bude s našimi separátními rezervacemi. Zítra musíme udělat check-out a check-in. Doufám, že jen formálně a nebudeme se muset stěhovat.
V 7-11 jsme si koupili kávu, donut's a vodu. Je úžasné,jak tady kávu nabízí. Člověk si koupí jen velikost kelímku. A kolik si do toho nalije kávy, kolik si do toho dá cukru či mlíček, je jedno. Na výběr je několik druhů kávy, včetně bez kofeinu. Také cukrů je víc druhů. Bílý, hnědý, pak ještě dva druhý a cukerín. Mlíčko obyčejné nebo s příchutí. Například vanilky či irish cream atd. Vše na chuti toho, kdo si kávu sám připravuje. Při přípravě kávy jsme se dali do řeči s jedním starším pánem. Jirka začal s tím, jaká je nejlepší cesta do Death Valley. On sám pochází z Irska a moc dobře odhadl, odkud jsme my. Jeho žena je z Chorvatska a tak mu čeština připadala jako podobný jazyk. Bylo to milé setkání a pán nám i dobře poradil, že máme jet jižní trasou. Venku nás zase oslovil Ital...
Jako první naší zastávkou, na cestě do Údolí smrti, bylo ve městě Pahrumb City. V místní benzínové pumpě jsme si koupili nachos, Jirka pivo a já M&M's. Po krátké pauze vyrážíme dál směrem k Death Valley.
U vjezdové brány si platíme 20$ vstup za 1 auto (kolik je počet cestujících ve voze není důležité). Cenu si samozřejmě rozdělujeme rovným dílem. Další zastávky byly už jen fotografické a cestovatelské.
Konkrétně: ZabriskiePoint (krásná vyhlídka na Údolí smrti, ke které se šlo do mírného kopečku na skále), Badwater (nejnižší místo na zemi, se spoustou soli a konečně i trochu teplo), Artists Drive (pěkná vyjížďka zajímavými zákoutími, serpentinami a vyschlými koryty řek), Golden Canyon (procházka mezi skalami) a Sand Dunes (písečné duny).
Zabralo nám to celý den. Poté jsme si to zamířili směr město Beatty, které leží už mimo Death Valley. Death Valley leží už ve státě Kalifornia, takže během dvou dnů (myšleno včerejšek a dnešek), jsme navštívili 3 americké státy...
V Beatty zastavujeme u benzínové pumpy. Odskakujeme si. Kupujeme zásoby do auta na cestu do Las Vegas. Já si kupuju cupcake, kávu a Canada Dry. Jirka kávu a pivo. Do Vegas nás čeká zhruba 130 mil. Všechno odřídil Foxx.
Těsně před naším cílovým městem ještě tankujeme benzín, protože už máme jen jednu čárku na nádrži. Tentokrát jsou na řadě s platbou Foxxovi. Jirka si kupuje další pivo a jedeme dál. Cestou míjíme vězení.
K hotelu přijíždíme kolem 20 hodiny. Bohužel, než jsme došli z auta na hotel, nalepil se na nás nějaký bezdomovec a chtěl po nás peníze na autobus. Dělali jsme, že mu nerozumíme a mluvili jsme jen česky. Strašně ho to rozčílilo, začal nadávat a dokonce po nás plivnul. No, nebylo to zrovna příjemné...
Na pokoji odpočíváme a voláme dědovi do Phoenixu. Je rád, že mě slyší, máme si ještě zavolat v pondělí. prý by v úterý přijel. Uvidíme.
Jdeme na večeři. Já si dávám Cheese Quesadillas a Blue Moon. Jirka kuřecí wrap a pivo. Foxxovi pak vyrážejí na Strip. My spát.
10. dubna
Do nového dne jsme se probudili až v půl desáté. Klasická snídaně v podobě toastů, navíc nachos s dipem. Sraz máme v půl jedenácté na recepci. Zařídili jsme si přehlášení rezervací a naštěstí se nemusíme stěhovat.
V 7-11 jsme si koupili kávu a něco sladkého. jako první v plánu máme spottování na letišti v Las Vegas. Včas však musíme vyjet do Boulder City, odkud nám vyjíždí ve 13 hodin vlak. O tom jsem se zmiňovala ve dni, kdy jsme byli v Hoover Dam. Bylo to součástí muzea vlaků, Pacific Union. Cena 10$/1 osobu. Cesta trvala 45 minut. I když cesta je hodně nadsazený výraz. Vyjížděli jsme o pět minut později. Dvacet minut jsme jeli dopředu, pak se zastavilo a zase jsme nacouvali zpátky na nádraží. Opravdu povedené...
Z Boulder City jsme se přesunuli přes celé Las Vegas až k Valley of Fire. Museli jsem si tu opět koupit vjízdné. Dostali jsme mapku a mohli jsem si jet užívat kochání na ohňově rudé skály. První zastávku využíváme jako odskakovací pauzu. Mají tu i místo pro piknik. Je to tu prima. Potom přejíždíme k Myší nádrži. Taková malá vodní plocha v zajímavém skalním záhybu. Z parkingu jsme šly se Zuzkou naboso, protože se šlo písečnou stezkou. Později nám došlo, že by tu mohly být schovány zvířátka. Jako hadi či štíři. Na skalách, okolo kterých jsme šli, byly různé starobylé malby a znaky.
Pak už jen následovala foto pauza a průjezd parkem zpátky k Las Vegas.
Ovšem cesta byla samá zatáčka a nebylo mi dobře. Takže jsme museli zastavit, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Pak jsem si přesedla na místo spolujezdce a tak jsme dojeli až k South Outlet. Já jako navigátor, Foxx jako řidič.
V nákupním středisku jsem si koupila botasky za 20$, Foxxovi zavazadlo a mikiny. U hotelu jsme chvíli kroužili, než jsme našli volné místo pro zaparkování. Odnesli jsme si věci na pokoj a šli na večeři. Já jsem si dala VegiWrap, Jirka Grill chicken wrap. K pití Blue Moon a Black Star z žateckého chmele. Na závěr dne jsme šli k Foxxovým. Kluci dali nějaké to pivko a vymýšleli jsme zítřejší výlet do Grand Canyon.
11. dubna
Budíček jsme měli nařízený na opravdu brzy, ve 4:30. Ale je to nutné. Všichni se nalodíme do auta a vyrážíme směr Grand Canyon.
Zuzka 3/4 cesty tam spí. Což mi přijde škoda, protože to, co se nám nabízí k výhledům, je opravdu úžasné!
Nejprve zastavujeme v Boulder City, kde si u benzínové pumpy nakupujeme snídani. Kávu a muffiny. Bez zastávky pokračujeme až do Kingman, kde máme další zastávku. Tankujeme, odskakujeme si. Kupujeme Jerky's, Canada Dry a karamelky. A opět vyrážíme na další kus cesty směrem na Williams. Míjíme opravdu neuvěřitelné scenérie. Včetně sněhu, kterého s přiblížením do Grand Canyon přibývá.
Zhruba po 5 hodinách jízdy jsme v cíli. Vstupní branou opět vjíždíme za poplatek. Dostáváme nějaké informační letáčky a mapku. Dojedeme až na parkoviště u Market Plaza. Chviličku se zorientováváme a pak nasedáme do autobusu Modré linky, která je jen servisní a přepravuje návštěvníky mezi jednotlivými vyhlídkovými trasami.
Nejprve nasedáme na červenou. Vystupujeme na zastávkách Hermits Rest, kde si Jirka kupuje kávu. Jsou tu i velcí havrani a cestou jsme viděli soby. Další zastávka je Powell Point s mohylou, která je zasvěcena senátorovi, po kterém je pojmenováno.
Navracíme se opět k Market Plaza. Obědváme. Hot Dog a kluci si dali napůl grilovaná žebírka.
Další trasu, kterou absolvujeme, se dá projet vlastním vozem. Jmenuje se Desert View. Zastavovali jsem u ruin indiánského kmene a u Whatch Tower. Krásná vyhlídka na velkou část Grand Canyon. A je to taky první místo, kde potkáváme Čechy. V místním krámku si dáváme zmrzlinu.
Jelikož je 16 hodin, přemisťujeme se ke Grand Canyon Visitors Center, kde jsme zaparkovali auto a vyjeli na poslední, žlutou trasu. Na ní jsme vystoupili u Yaki Point. Opět zastávka na focení a hurá zpět k autu.
Kolem 18 hodiny vyjíždíme zpátky do Las Vegas. Stejnou trasou. První zastávku děláme ve vesnici Ash Fork. Foxx tankoval, já si kupuju kávu a popcorn. Jirka Jerkey's a kávu. Projeli jsme si tuto vesničku. A bylo to jak z amerických hororů. Všichni se chtěli vyfotit u cedule Route 66. Už bylo šero a najednou se rozsvítila kabina blízko stojícího velkého pick-upu. Takže jsme nasedli a pokračovali v cestě.
Další zastávka byla jen kvůli volání dědovi. Bylo znatelné, že se mu za námi nechce, tak jsme sraz zrušili.
Poslední zastávka je v Kingman. Opět kvůli Jerkey's. Jenomže benzinka je plná mexických turistů, takže rychle pokračujeme v cestě. Do hotelu přijíždíme kolem půl jedenácté. Celou dobu řídil Foxx, i když jsme se mu několikrát nabízeli, že ho vystřídáme. Zuzka zase 3/4 cesty zpět spala.
Dnešní den byl hrozně super. Úžasné zážitky.
12. dubna
ráno jsme měli v plánu prospat se co nejdéle. Nicméně jsme nečekaně brzo vzhůru. Takže si dáváme válečku v posteli. Foxxovi mají podobný dopolední plán. Když nás to přestává bavit, jdeme do Starbucksu pro kávu. Cestou zpět koupáme po suvenýrech a ve Wallgreen si kupujeme zmrzlinu. Cestou na hotel potkáváme Zuzku a dohadujeme další plán.
Nejprve jedeme do Premium Outlet, kde si kupujeme mnoho věcí: trička, kraťasy, spodní prádlo a já milovné náušnice.
Dalším místem zastávky je spotterské místo u letiště. Cestou k němu si kluci koupili Jerkey's a pivo a já Canada Dry. Nějaký tajný agent se zbraní za pasem nás upozornil na pití piva na parkovišti - vyhlídkové plošině. Takže cestou do hotelu řídím já. Poprvé s automatem!
Na hotelu odkládáme věci a jdeme na obědo-večeři. Já si dávám salát s grilovaným kuřecím masem a Blue Moon a Jirka Prime Rib s Black Star.
Opět jdeme na pokoj. Balíme a vyrážíme na bar. Jirka si dává pivo, já colu s rumem. Pravým karibským. Mňamka! Tlačí nás však povinnosti, takže vyrážíme pro suvenýry. Na Fremont Street si dáváme kafe. Odnášíme věci na pokoj a ještě jednou jdeme na bar. Každý vypíjíme ještě 3 kousky.
Na recepci se ptáme, co máme dělat s rozbitým kufrem. Jestli jej můžeme nechat na pokoji, aby to nebyl nějaký security problém. Ale můžeme. Na pokoji poklízíme, spisuju cestovní deník. Jirka se holí. Musíme jít brzo spát. Ráno odlétáme...
Foxxovi šli na nějakou párty s kamarády, takže doufáme, že bude Petr ráno schopný nás na letiště odvézt.
13. dubna
Budík nařízený na 4:05. Chviličku trvalo, než jsme se probrali. Vstávání je fakt peklo. Po dobalení posledních věcí voláme Foxxovi, jestli nás opravdu odveze. Prý ano. Jdeme se odhlásit. Vrací nám 100$ kauci. Poslední jízda po Stripu a rovnou na letiště. Aut je tu požehnaně, tak vyskakujeme na prvním volném místě. Děkujeme Petrovi za odvoz a jdeme na odbavení Delty. Odbavujeme sebe i zavazadlo do NewYorku a dostáváme palubní vstupenky na seat request. Bezpečnostní prohlídka probíhá vcelku dobře, i když je tu velké množství lidí. Vláčkem se přesouváme na náš terminál D. Ve Starbucksu si kupujeme kávu a snídani. Mufiiny atd. Dává se s námi do hovoru nějaký pán. Prý odkud jsme, že ten jazyk zná. Řekli jsme mu, že z ČR. A on, že velmi cestuje po světě a v Praze byl několikrát.
Usazujeme se u gate D43, odkud odlétá linka DL210, Boeing 737, a čekáme. O řadu za námi sedí dva Slováci. Oba dva i ten pár míří s námi do New Yorku.
Do gate přichází dva agenti. Tady žádné info monitory o počtu ID cestujících nemají, takže se jdu zeptat přímo jednoho z nich. Prý se dostaneme, ale musíme počkat, až nás zavolají. Stává se tak až skoro na konci nástupu. Hrozně se omlouvají, že nemají místa u sebe a že jsou jen prostřední sedačky. Nám to nevadí, sedíme přímo za sebou. Na 24E a 25E. Ovšem jsme v USA a tak vedle mě sedící pán v uličce nám nabízí, že si s Jirkou prohodí místa. Což je neuvěřitelné. Moc lidí dobrovolně do prostředních sedaček nechce. A tak sedíme na 24DE.
Startujeme docela klidně. Žádný vítr, jak bylo v předpovědi, kterou jsme sledovali. Hned po vystoupání do letové výšky 10.060m n. m, letíme rychlostí 950km/h a venku je -59°C. Jirka si kupuje wifi. Letíme přes státy Nevada, Arizona, Utah, Colorado, Nebraska, Missouri, Iowa a dál směrem na New York. Roznášelo se klasické občerstvení, ale většina za poplatek. Bereme si jen colu. Snídani máme svojí z kavárny. Po chviličce si dáváme vodu. Cesta z Atlanty do Las Vegas trvala 4 hodiny. Cesta z Las Vegas do New Yorku (na letiště J. F. Kennedy) také 4 hodiny. Pěkné přistání s prudkým brzděním.
Vystupujeme z letadla a míříme ke karuselům F, kde si po dlouhé době, než se karusely vůbec rozeběhnou, vyzvedáváme kufry.
AirTran nás veze na Terminál 7, odkud odlétá British Airways a American Airlines.
Odbavujeme se u velmi příjemného pána. Informuje nás i o obsazenosti letů z Londýna do Prahy! Z New Yorku do Londýna se prý určitě dostaneme. Ale z Londýna dál nám doporučuje dřívější let. Takže nám poradil heslo na wifi na JFK a i přímo pro British Airways, abychom se mohli přelistovat. Pak nás odbavil. Zavazadla nám chtěl poslat až do Prahy. Ale poprosila jsem ho, aby nám je pro jistotu poslal jen do Londýna. Přeci jen, Terminál 5 na Heathrow je známý svými problémy se zavazadly. Nechceme nic riskovat. Děkujeme mu a odcházíme do velké fronty na bezpečnostní kontrole.
Jdeme k východu 4. Jirka vyráží pro kávu. Pak se jdu zeptat, jak to s námi vypadá. Paní si ode mě bere palubní vstupenky a hned mi dává palubky s místem. Začíná nástup. Linka BA 112, typ letadla Boeing 747, sedadlo 52EF. Předpokládaná doba letu 6 hodin.
Seating v jumbu je 3-4-3 a my máme prostřední čtyřku jen pro sebe. Stevardka nám nabízí, že nemusíme sedět u sebe, že se můžeme roztáhnout pro více místa. Ale chceme být u sebe. Přemýšlíme, že toho využijeme později, během spaní.
Push back je načas, ale docela dlouho pojíždíme. Hned k nám promlouvá kapitán. O všem nás bezvadně informuje. Dokonce říká informace, které běžně říká vedoucí kabiny. Jelikož jsou problémy s IFE, několikrát jej musí restartovat.
Krátce po startu kapitán vypíná signalizaci pro zapnutí pásů. Ale díky velmi silným turbulencím je zase brzy rozsvěcí.
Nejprve dostáváme pití. Já Canada Dry a Jirka pivo. Pak k nám stevardka přesadila jednu opravdu tlustou černošku. Dokonce musela mít nastavovací bezpečnostní pás, aby se vůbec připoutala. Myšlenka na spaní přes celou čtyřsedačku tak vzala za své...
K večeři se podává salát s mozzarellou, rajčetem a dresinkem. Na výběr je ze 2 jídel. Lasagne (ty si dávám já) a kari s kuřetem (vybírá si Jirka). Jako moučník je citronová pěna se zázvorem a nadrobenými sušenkami. Voda, bagetka, máslíčko. K pití káva nebo čaj. My si dáváme kávu.
Letíme ve výšce 10.668m n. m., rychlostí 1.070km/h, teplota je -55°C.
Jdeme koukat na nějaký film a trošku se i pokoušíme spát. Už jen 4 hodiny a jsme v Londýně.
14. dubna
Po jídle ještě chodí s Duty Free. Místo filmu si dávám pecky s hudbou z notýsku a oba se snažíme spát.
Hodinu před přistáním na Londýn Heathrow se podává snídaně. Muffin a káva. Čtu si informace o Terminálu 5, abych zjistila, jak to tam pro zaměstnance funguje.
Letíme ve výšce 10.972m n. m., rychlostí 914km/h a venku je -58°C. A to v době, kdy přelétáme z Irska nad Anglii. trošku jsme si zakroužili nad Londýnem, což je pro nás škoda, že nesedíme u okénka a nedá se tak pozorovat vůbec nic...
Krásné hladké přistání a pojíždění na stojánku, během které jsou vidět převážně letouny BA.
Po vylezení z letadla si odskakujeme. Když čekám na Jirku, jde kolem nás naše posádka. Včetně pilotů. Kapitán je docela fešný mladík.
Pak jdeme chodbou, jedeme několika eskalátory. Pak přejíždíme vláčkem, opět eskalátory až už jsme konečně u karuselů. Zavazadla přišla na pásu č. 9 obě dvě a v pořádku. Procházíme kolem celní kontroly, aniž by si nás někdo všimnul a zařazujeme se do fronty na pasové kontrole. Využíváme frontu pro EU, takže předbíháme některé cestující, kteří takovou výhodu nemají.
Z příletové haly se výtahem vyvážíme do odletové haly. Dle tištěných pokynů jdeme na self check-in desk. Ovšem stále nám to ukazuje rezervaci na 15:40 a ne na let v 11:15. Tedy to, jak jsme se přelistovali na radu check-in agenta v New Yorku.
Ptáme se tedy zaměstnankyně, jak máme dál postupovat. Posílá nás za areál A, kde je místnost pro zaměstnance, kteří letí s BA, kde jsou počítače, kde se můžeme přelistovat znovu.
Oba jsem z toho velmi překvapení. Ještě jsem se s něčím takovým nesetkali. Ta místnost je ukrytá v útrobách letiště. Až máme pocit, že v těch chodbách nemáme co dělat. Ale jsme tu, přihlašujeme se na aplikaci a provádíme potřebné úkony. Podle té self check-in mašinky tentokrát úspěšně. Dostáváme místa hned a to 12BE (prostřední sedačky).
Jdeme na přepážku bag drop off. Ovšem ani tady nejsme úspěšní. Zavazadla se tu odevzdávají 3 hodiny před odletem. V našem případě tedy v 8:15. Čekáme tedy půl hodiny. Kupujeme si alespoň vodu.
Pak si jdeme poslat zavazadla. Procházíme bezpečnostní kontrolou. Kvůli mým podpatkům musí boty dolu. Jirka se zouvat nemusí.
Podle dalších instrukcí, které nám podávají pracovníci za bezpečnostní kontrolou se informace o nástupním gate dozvíme až hodinu do odletu. Takže sedíme, odpočíváme.
Trošku se obáváme, kam nás pošlou. Protože to může být 1 minutu od nás, ale taky i 20 minut od nás i s přejezdem vláčku. Což opět podle instrukcí může být pro zaměstnance šibeniční. Protože podle nich máme být v gate 40 minut do odletu. Naštěstí nástup je z gate A9, což je kousek od nás.
Na info tabulích v gate svítí informace, že nástup začne v 10:50. Letíme linkou BA860, typ letadla Airbus 320. Doba letu cca 2 hodiny. Chvíli čekáme, ale pak se nastupuje. Letí s námi i ti dva Slováci, které jsme potkali už v Las Vegas...
Jdu první a píská mi nějaké info. Doufám, že je to jen proto, aby nezapomněli odebrat kupon. Ale kupodivu nám změnu sedadla. Takže nakonec sedíme 26EF. Po eskalátorech sjíždíme k nástupnímu mostu.
Sedíme vedle nějaké paní a letadlo je opravdu naplněné. Krátce po startu usínám. Takže bohužel nevnímám informace o letu, která jsou na společných monitorech. Jen jsem slabě zaregistrovala, že roznášeli nějaké občerstvení. Jirka si dal krekry.
Prahu oblétáváme ze severu a přistáváme na dráhu 24. Zastavujeme u stojánku 7. Procházíme pasovou kontrolou, vyzvedáváme si kufry u pásu č. 3. Jdeme pro auto a hurá domu...
Super dovolená. V Miami jsem si krásně odpočinuli. Svatba byla netypická. A výlety, které jsme pořádali z Las Vegas nezapomenutelné. Všechny cesty hned na první pokus, což je taky hodně neobvyklé. Spoustu kávy ze Starbucks. Příjemné posádky, hodně Delty, milá British. New York, Miami, moře, slunce, Atlanta, obrovské letiště, Las Vegas, svatba, přehrada, údolí, chladno, zima, mráz, sníh, kaňon, turbulence, Londýn, šťastný návrat domu... Jen to strašně rychle uteklo...
Někdy na podzim roku 2010 bylo datum svatby upřesněno na duben.
V prosinci bohužel Zuzanka zkolabovala v práci a dlouho nebylo jasné, zda vůbec svatba bude. Respektive jestli se vůbec vrátí do práce. Ale jelikož sepisuji tento report, je jasné, jak to všechno dopadlo.
20. února
Sešli jsme se s Jirkou, Zuzankou a Foxxem, abychom dohodli podrobnosti naší cesty. Chceme si půjčit auto, projet se do Grand Canyon atd. Také nám sdělili představu o té jejich velké události. Bude to naštěstí obyčejná svatba. Žádné kostýmy ani podobné záležitosti přizpůsobené místu konání svatby - Las Vegas. Sraz proběhl v naší oblíbené creperii na Suchdole. Já jsem si dala můj oblíbený mátový čaj, salát s grilovanými kuřecími špízy, dort s lesním ovocem a kávu. Jirka, jelikož řídil, ochutnal nealko pivo dvou příchutí a dal si galette s tuňákem.
2. března:
Jelikož je hodně pravděpodobné, že to bude letos naše jediná dovolená v zahraničí, chceme si ji náležitě užít. A proto jsme se rozhodli, že si výlet do Ameriky prodloužíme o pobyt v Miami. Chtěli jsme si zarezervovat hotel přes Invia.cz, a vše dát proplatit na fakturu Letišti Praha (jako benefit pro zaměstnance LP). Bohužel, Invia už na fakturu nevystavuje a tak jsme museli narychlo vymyslet jiný hotel. Našli jsme přes Student Agency. Jirka vše vyřídil a po noční 3. března si vše vyřídil i na letišti. Doplácíme kolem 4.000,- a v Miami budeme týden.
Ani cestu ještě pořádně nemáme vymyšlenou. Variant je několik. Cesta do Miami může mít tyto podoby: Praha-Zürich-Miami; Praha-Michov-Miami; Praha-Düsseldorf-Miami; Praha-New York-Fort Lauderdale. Letiště ve Fort Lauderdale je totiž k našemu hotelu blíže. Jediná určitá cesta je ta prostřední: Miami-Atlanta-Las Vegas (případně Fort Lauderdale-Atlanta-Las Vegas). A cesta zpátky je taktéž nejistá (a zatím ještě ani není stanoveno datum návratu). Varianty jsou: Las Vegas-New York-Praha; Las Vegas-New York-Zürich-Praha; Las Vegas-New York-Frankfurt-Praha. V případě vrácení auta v Los Angeles by přicházelo v úvahu: Los Angeles-Frankfurt-Praha; Los Angeles-Mnichov-Praha; Los Angeles-Zürich-Praha nebo trošku netradičně Los Angeles-Soul-Praha. Uvidíme :)
8. března:
Přes internet jsme si zarezervovali hotel v Las Vegas. Platit jej budeme až na místě. Je to stejný hotel, ve kterém budou ubytování Zuzka s Foxxem a Jiřinka.
S Jiřinkou tady v Praze zatím střádáme plán na předsvatební oslavu pro naše snoubence. Ti o tom nemají ani tušení. Bude se konat 26. března v restauraci U Bulínů, kousek od Nám. Míru.
Také jsem kontaktovala dědu, který žije v Kanadě, ale přes zimu bývá ve Phoenixu. Napsal mi, že bude a poslal mi na sebe telefonní číslo, abychom se později spojili.
Cesta zpět je předpokládána na 14.4 z Las Vegas. Takže cesta z Los Angeles padá. Ve hře zůstává New York. Z cesty na Evropu jsme vyloučili Air France (kvůli elektronickým letenkám), Německo (kvůli zdražení poplatků) a Londýn (kvůli předraženému Heathrow). Přemýšlíme o variantách se Swiss přes Zürich, případně Ženevu. Nebo netradičně s Iberií přes Madrid. Uvidíme. Psala jsem kolegovi Adámkovi, který s Iberií nedávno letěl a docela si je pochvaloval.
15. března
Jirkovi přišly na e-mail ubytovací vouchery na pobyt v Miami. Jupí! LP tedy zaplatilo fakturu vystavenou u Student Agency.
16. března
Vystaveny poukazy na letenky naší cesty. Routing tedy vypadá nečekaně následovně: Praha-New York-Fort Lauderdale (případně Miami, letenky lze akceptovat na obojí) - Atlanta-Las Vegas-New York-Londýn-Praha.
A proč nakonec British Airways? Sice je Londýn neuvěřitelně drahá záležitost, ale 7 letů denně je naprosto bezkonkurenční počet letů. BA lítá mezi New Yorkem a Londýnem 6 letů s Boeing 747 a jeden let s Boeing 777. Tedy šance na dostání se do letadla je opravdu veliká.
Poukazy za letenky + platbu máme učinit do 23.března.
19. března
Přes on-line formulář jsme si vyřídili cestovní pojištění.
21. března
Poukazy vyměněny na reálné letenky. Sice jsem u paní strávila skoro půl hodiny, ale vyplatilo se. Za všechny letenky pro dva jsem platila 15.098,-.
V práci jsem nás akorát nalistovala na Deltu. British potřebuje čísla pasů atd., takže to udělám až večer doma.
Jirka si byl vyřídit mezinárodní řidičák.
Odpoledne mi přišly 2 e-maily od Delty. jeden s potvrzením listingu. Ten druhý byl od paní Matějková s informacemi o obsazenostech linek do USA. Praha - New York +75, New York - Fort Lauderdale +86. Snad tedy ten krátký tranzit (1:15) v New Yorku stihneme.
24. března
Takže dneska vyměněny penízky, zařízen můj mezinárodní řidičák. Jiřinka finišuje přípravu na sobotní utejovanou FoxxOslavu. Baterky do foťáku č.1 jsou nabité. Ty druhé až později. Paměťové karty vyprázdněny a už jsou vyfoceny letenky a nějaké materiály. Děda s babičkou nám přinesli finanční příspěvek. Dnešní den jen kazí neplánovaná noční.
26. března
Dneska se pořádala FoxxOslava. Bylo to úžasné! Při koukání na sestříhané video mi i ukápla slzička. Bylo i krájení dortu! Tak, jak tento večer jsem se už dlouho nepobavila. Jiřinka je výborná organizátorka!!!
27. března
Zabalila jsem si kufřík. Váží asi 6kg. Jirka má na všechno dost času. Taky jsme dnes odvezli kočičky do Tuchlovic. Samozřejmě jsem to obrečela. Jirka tam s nimi zůstává i přes noc. Já musím být bohužel v práci.
28. března
Jirka využil rána v Tuchlovicích, jel se ještě ostříhat. Kočičky si začínají zvykat. Když přijel domu, umyl nádobí, dali jsme si koupel a dobalili jsme. Jdeme na noční oba dva a pak hurá na Deltu. Jirka má noční na odletech na Terminálu 1 a půjde si v 22 lehnout. Já o něco později, čekám na OK 905 z Moskvy, pak ještě povinnosti noční služby...
29. března
O noční jsme si dali oba povinně chvilku spánku. Já až do 4 a to už byl potvrzený přílet Delty na 9:20.
Po skončení služby jsem se převlékla do cestovního. V 7 jsme měli sraz s Jirkou u parkingu. Jirka se zde také převlékl a s příručními zavazadly jsme vyšli směr Terminál 1.
Šli jsme na snídani. Míchaná vajíčka s pečivem, káva. Po 9 hodině jsme vyšli na check-in Delty.
Nejprve nás čekalo velké vyptávání. Až mi to přišlo neuvěřitelně k smíchu. Ale co se dalo dělat... "Kdo balil vaše zavazadla?, Kde byla zavazadla v době mezi balením a odbavenním?, Co v nich vezete?, Vezete nebezpečné věci?, Vezete něco někomu?,..." Děs!
U přepážky už nás z dálky vítal svým milým úsměvem Vlastík. A byla to naprosto milá a vtipná konverzace, která byla zakončena předáním palubních vstupenek. Sice na seat request, ale dostali jsme palubní vstupenky i na let z New Yorku do Fort Lauderdale! Takže můžeme letištěm J. F. Kennedyho projít jako klasičtí tranzitní cestující a nebudeme muset vycházet znovu na check-in.
Pasová kontrola proběhla naprosto bez problémů. Prošli jsme tranzitním prostorem až do spojovací chodby k Terminálu 2, kde bývá větší klid a tam jsme se usadili. Letadlo už bylo na stojánce, takže jsme si tu krásku mohli vyfotit.
Před půl jedenáctou jsme si odskočili a zamířili k východu B9, kde jsme právě v 10:30 měli být. Bezpečnostní kontrola byla zdlouhavá a nudná. Opět se nás nejdříve vyptávali na všechny možný blbosti. "Kde jste trávili čas mezi check-inem a security kontrolou?, Dostali jste něco od někoho?,..." Pak klasická bezpečnostní kontrola. Boty musely samozřejmě dolu, což po noční byla náramná chuťovka. Notebook nám kontrolovali takovým speciálním přístrojem. Prostě vopruz...
V gate byl, mimo jiné, Radek. A tak jsem za ním vyšla s palubkami. On věděl od jiné kolegyně, Karol, že poletíme, tak už byl připraven. Vzal si jen palubky s kupony a prý uvidíme kolem 11.
Ve stanovený čas jsem byla u přepážky znovu a tentokrát jsem dostala palubní vstupenky na místa 5AB neboli místa v business třídě! WOW!
Chvíli nato začíná nástup. Začínají vozíčkáři a pak business cestující, takže i my můžeme nastupovat. Usedáme na úžasné sedačky se spoustou místa na nohy. Dveře do kokpitu jsou otevřené a kapitán čile konverzuje s palubním personálem a všímá si vcházejících cestujících. Ramp agent je Pepa.
Nástup trval docela chviličku. Letělo 15 business a 118 ekonomických cestujících. Čekali jsme na dva tranzitní cestující z Izraele.
Celkem 8 stevardů/stevardek (z toho 2 česky mluvící) a 3 piloti se starají o náš komfort. A pro nás je to opravdu luxusní. Každý máme u sedaček připravenou flaštičku vody a ještě před startem nás obchází s nabídkou pomerančového džusu nebo šampaňského. Já si vybírám džus. Poté nás obchází s horkým vlhkým ručníkem a Menu, ze kterého si vybíráme jídlo. Každý máme k dispozici polštář, deku, balíček pro let (obsahující kartáček na zuby, pastu, klapky na uši, špunty do uší a ponožky) a sluchátka.
Pojíždíme a startujeme z dráhy 24. Po Jenči už přestávám mít přehled, kudy letíme a tak přestáváme koukat z okna. Asi po hodině letu servírují první nálož jídla, oběd.
K prvnímu předkrmu si vybíráme uzeného lososa s bazalkou, rajčetem a mozarellou. K druhému předkrmu si vybíráme salát s vlašskými ořechy. Cibulovou polévku odmítáme a přistupujeme k hlavnímu chodu. Vybíráme si hovězí steak se šťouchanými bramborami, špenátem a mrkví. Jirka dezert odmítá, ale já si vybírám vanilkovou zmrzlinu s jahodami a oříšky. K pití si dáváme červené víno z Kalifornie a kávu.
Po skončení obžerství se zhaslo a zatáhly záclony. Spíme.
Jsme už za Evropou nad Atlantikem. Venku v 10.300m n. m. je -60°C a letíme rychlostí v průměru 800km/h. Venku je velká oblačnost.
Chtěli jsme vyplnit formuláře, ale pro případ ESTA se již vyplňovat nic nemusí.
Pijeme vodu a stále nám dolévají víno a přemýšlíme, čím dobrým z jídla zakončíme tento let. Blížíme se k pobřeží Newfoundlandu a Labradoru, tedy ke kanadským hranicím.
Je něco málo přes hodinu ke konci letu linky DL 211 a podává se druhé jídlo. Výběr je ze salátu s krevetami a krůtím sendvičem. My si vybíráme sendvič. K tomu byl salát z karotky, mandlí a rozinek s hořčično-křenovým dresinkem a cookies.
Celý let nás doprovází, stejně tak i teď, úžasné kalifornské víno. K odpolednímu jídlu si dáváme kávu a vodu. Poté začínáme klesat. Let dlouhý 8,5 hodiny končí.
Přistání vcelku příjemné. Chvilku čekáme před gate 8, než nás zapřáhnou a přistaví na stojánku. Tranzit tu byl trošku zmatený. Pasová kontrola a celnice proběhly bez problémů a rychle. Ale dostat se na Terminál 2 bylo umění. Opět bezpečnostní kontrola a rychle směr východ 28.
Jen co jsme doběhli, začalo se nastupovat. Dostáváme palubní vstupenky na sedadla 20AC. Sedadlo 20B zůstává prázdné. Let je označován jako DL 155, let trvá cca 2,5 hodiny. Typ Boeing 767 jsme vystřídali za Airbus 320. Posádku tvoří samí plešatí, ale vousatí chlapi. Letadlo nevydává zrovna nejlepší zvuky a krátce po startu se dostáváme do mírných turbulencí.
Jirka zkouší na tomto letu wifi, která je v tomto typu letounu k dispozici. Nealko nápoje jsou zdarma, zbytek se platí. Dáváme si juice a pivo. Ale ani po nás nechtěli těch 5$, které inzerovali v palubním časopisu. Jirka usnul, já trpím s uřvaným dítětem asi 5 řad za námi. Bohužel nám nikdo nepodal info o letu.
Při přistání to opět trošičku házelo, kvůli počasí. Přelétávali jsme velká mračna. Páni piloti nám však přistáním maximálně vykompenzovali celý let. Jako do peřinky! Jsme přistaveni na východ D8.
Chviličku trvalo, než přistavili nástupní most. Po výlezu z letadla jsem si přezula boty, z podpatků do pohodlných sandálek.
V plánu bylo jet do hotelu autobusem. Ovšem zastávku jsme nemohli najít. Jirka koukal na internet (i když to měl za úkol najít již z domova) a zjistil, že máme dojít do centrální budovy půjčoven aut a tam do 3. patra. Autobus nám ujel před nosem. Trvalo strašnou dobu, než přijel nový. Ale dočkali jsme se!
Autobus č.1 nás dovezl do Aventure Shopping Centure, kde jsme přestoupili na autobus S (některé jsou číslované, jiné opísmenkované). Vystoupili jsme spíš na blint (byla tma a nebylo nic poznat), ale se štěstím přímo před hotelem Travelodge Monaco North Miami and Sunny Isles Beach.
Na recepci jsme se zaregistrovali a dostali jsme pokoj č. 131. Pomocník z recepce nás poté dovedl do našeho pokoje, který byl v přízemí, výhled do vnější zahrady, blíž k moři. Jdeme hned spát.
30. března
Jirka je vzhůru dřív, ale moje vstávání v 9 ještě také není tak hrozné. Vybalili jsme kufr, připravili jsme si penízky a vyrazili jsme na snídani. Na recepci jsme si nejprve museli vyzvednout kartičku (to se opakovalo každé ráno) a pak na druhém konci vestibulu recepce, kde se snídaně odehrávaly, kartičku odevzdat pánovi, který nás obsluhoval. Respektive každý jsme si nandali, co jsme chtěli a on nám nalil kávu apod., popřípadě doplňoval... Jirka si dal toasty s máslem a vajíčkem či toast s marmeládou. Já jsem si dala cereálie s mlékem a topinky s marmeládou. Oba kávu.
Po snídani jdeme do Wallgreenu, který máme hned naproti našeho hotelu. Znám jej už z dřívější doby, když jsme sem jezdili s dědou a babičkou (myslím tu značku obchodů, ne tento konkrétní). Kupujeme: krém na opalování, holítka, pěnu na holení, roztok na čočky, pastu na zuby, 3 rohože na pláž, sluneční brýle, pantofle, redukci do zásuvky (nabíječka od noťasu se do našich nevejde), já šál na pláž, preclíčky a vodu. Vše za necelých 100$. Je to dost, ale jsme vybaveni. Zvykli jsme si totiž cestovat nalehko a věci, jako zubní pastu či věci na holení, kupovat až na místě. Zásadně cestujeme jen s příručními zavazadly.
Vracíme se do hotelu. U recepce nabíráme pár letáků. Na pokoji píšu report, Jirka kouká do počítače a přemýšlíme, co budeme dělat. Před 12 odcházíme na pláž. Je krásně teplo, ale trošku větrno. Nevadí. Čvachtáme se v moři a je to fajn. Potom si dáváme sprchu a jdeme s notebookem do Starbucksu. Promyslet strategii na celý týden. Já si dávám Frapuccino a Jirka obyč kávu. Plus panini s rajčaty a mozzarellou. Po kávě se jdeme ještě projít k obchodu Marshall's. Cestou zpátky na hotel si kupujeme ve Wallgreens vodu, zmrzlinu, oříšky, nachos a nějaké banány. V pokoji zkoušíme kávovar a odpočíváme. Zítra chceme jet do míst, kam jsme jezdívali s dědou a babičkou. A asi to tu bude náš jediný výlet. Dál budeme výletit až s Foxxovými. Hodláme to tu náležitě prolenošit!
31. března
Jirka je vzhůru strašně brzo, já mám budíka na 7. Zjišťuji, že jsem se včera docela spálila. A to jsem byla na sluníčku jen chviličku. Jirka začal vymýšlet blbosti, oproti plánu, tak jsme se trošku pohádali. Kolem půl deváté jdeme na snídani. Nabídka je naprosto totožná s tou včerejší (mimochodem, tka tomu je celý týden). Místo k sezení není a tak si přisedáme ke staršímu americkému páru.
Po snídani jdeme na autobus S, který nás odvezl k Aventure Mall, tam přestupujeme na bus 1 a jedeme na jeho konečnou, na autobusové nádraží Broward Central Terminal. A opět přestupujeme na bus č. 11. Po dvou hodinách jízdy jsme konečně v cíli naší cesty.
Vystupujeme u Wallgreen, kam jsme chodili s dědou a babičkou nakupovat. Nejprve jdeme směrem ke zdvihacímu mostu. Máme štěstí. Most je zdvižený, proplouvá větší loď a zase se most zavírá. Fotíme. A vzpomínám na vhozené víčko od objektivu právě z tohoto mostu. Jdeme směr Fort Lauderdale-by-the-Sea. A hlavně k fishing pier. Za 4$ pro oba si kupujeme vstup - prohlídku. Nerybaříme, i když vzpomínky na tuto činnost jsou opět nasnadě.
Poté směřujeme k úžasné zmrzlinárně, kterou znám také z doby kdysi. Jirka si dává 2 kopečky (rozinky v rumu a Kahlua). Já si dala tři kopečky (birthday cake, Kahlua a kokosovou). Mají tu výběr ze 32 druhů.
K bývalému komplexu, kde jsme bydleli už ani nejdeme. Stejně je na jeho místě postavené jiné ubytovací zařízení. Smutné. A tak jdeme rovnou zpátky na autobusovou zastávku. U Wallgreen si kupujeme chlazené pití do autobusu a zároveň tím získáváme drobné na lístek. Cesta je naprosto identická.
Vystupujeme u Aventure Mall (na konečně 1) a jdeme do shopping centra. Je obrovské. A bohužel, oproti Jersey Garden v New Yorku, dražší. Nejprve si jdeme dát něco k jídlu. Jirka si u Asian Chao kupuje směs těstovin, masa a zeleniny. S pitím za necelých 9$. Já si dávám u Shrimp Market Shrimp Wrap i s pitím za necelých 11$.
Jdeme se podívat po krámcích. Zkoušela jsem si i nějaké šaty na svatbu. Ale nejdřív pindala bába, která mě v nich viděla, pak i Jirka se netvářil moc nadšeně. Takže jsem se naštvala. Hlavně že si koupil několik kraťasů v Sears! Na zmrzku u Häagen-Dasz nedošlo. Od Starbucksu už mě ale nikdo neodradí a Jirka také není proti. Jedeme tedy o zastávku dál a vystupujeme přímo u naší oblíbené kavárny. Já si dávám karamelové Frapuccino, Jirka obyč kávu Venti (tu velikost připomínám schválně). Oba si dáváme panini. Pak už jdeme k hotelu a stmívá se.
1. dubna
Jirka je vzhůru od 6 a mě tahá už v 7. Ale nenechám se. Prý se jde podívat na pláž. Vrací se mokrý, prý si byl zaplavat v klidném moři. Což je nečekané na to, že v noci pršelo. Táta dokonce psal, že u nás ve zprávách mluvili o tornádu. Vůbec netušíme, že tu něco takového bylo.
Šli jsme na snídani. Opět topinky, vajíčko, cornflakes s mlékem, káva. Jdeme na pokoj, bereme si pěnízky a jdeme shoppingovat do Adventure Mall. V Sears si kupuju kalhoty, 2 košile, kraťasy a tričko za 86$. Jirka si kupuje další kraťasy, tričko asi za 40$. Jelikož je 13, jdeme si dát nějaký oběd. Jirka opět u Asian Chao nějakou čínu za 10$ i s pitím. Já zkouším Chicken Kitchen, konkrétně Mexicana Pita Pocket za 11$ i s pitím. Oba si poté jdeme pochutnat na Häagen-Dasz zmrzlince. Jirka si dává kopečkovou - kávovou + vanilkovou s mandlemi. Já zkouším Mint Chocolate Drezler (peprminotvá zmrzlina s čokoládovým topinkem a na kousky rozdrobenými sušenkami Drezler).
Pak jedeme do hotelu. Převlékáme se do plavek a jdeme se vyčvachtat. Pak sprcha, Starbucks. Jirka opět překapávanou Venti, já Cinnamon Dolce Latté. Cestou do hotelu si kupujeme ve Wallgreen 2 vody, nachos se salsou, pytel preclíků, tyčinky se sýrem a banány. Na pokoji vládne pohodička až do 21, kdy jdeme spát.
2. dubna
Jirka opět vzhůru v 6. Po 7 jde na pláž, vykoupat se v moři. Když přišel, šli jsme na snídani. Shodli jsme se, že už si na zítřek musíme obstarat svoji snídani. Topinky s marmeládou, vajíčko apod. už nám lezou ušima.
Jdeme na pokoj, převlékáme se do plavek a hurá na celé dopoledne na pláž.
Před 12 se vracíme na pokoj. Následuje sprcha a oběd v Subway. Já si dávám 1/2 bagety s tuňákem, salátem, rajčetem, olivami, sladkou cibulovou omáčkou, parmazánem a oregánem (prostě mojí oblíbenou, jako vždycky). Jirka zvládá celou, tzv. footlong s masovými kuličkami, sýrem a papričkami jalapeňos. Platíme necelých 10$ - i s pitím. Po obědě jdeme na kávu do Starbucks. Jirka opět svojí Venti, já Caramel Frapuccino za necelých 7$. Cestou na hotel se zastavujeme ve Wallgreen. Kupujeme si snídani na zítřek, Jirka pivo a zrmzku na cestu. Nákup nás stál cca 17$. Na pokoji chvilku odpočíváme a pak opět běžíme na pláž, kde jsme až do večera.
3. dubna
Jirka opět ranní rituál vykoupání se v moři. Tentokrát šel až před 8! Když se vrátil, došli jsme si na recepci pro kávu. Při té příležitosti se mi povedl pěkný trapas. Nalila jsem si kávu a číšník mi do ní nalil mléko. Pak jsem popadla cosi v domnění, že je to cukr. Vždycky to kontroluju, protože to jsou stejné dózy. Jenomže tohle ráno jsem si to nezkontrolovala a nasypala jsem si do kávy smetanu... Takže jsem si odnášela kávu s mlékem, smetanou a cukrem... Všichni se mi smáli!!
Na pokoji snídáme malé donut's, sendviče a kávu.
Celé dopoledne trávíme na pláži.
Na oběd míříme opět do Subway. Jirka si dává nějaký italský sendvič, já kombinuji kuřecí maso v pikantní omáčce, sýr, rajče a nějakou salsu, kterou mi paní doporučila. Na kávu jdeme do našeho oblíbeného Starbucksu. Jirka Venti Pike, já Grande Iced Mocca.
Ve Wallgreenu si kupujeme zmrzlinu v kelímku (s karamelem, oříšky a čokoládou) a preclíčky. Pro vodu si zajdeme až večer.
Celé odpoledne trávíme na pláži.
Večer jdeme opět do Starbucksu. Jirka si dává Pike a já White Chocolate Mocca. U internetu tam vydržíme až do tmy. Až nám je zima, jak fouká vítr. Píšu kolegovi Adámkovi, aby mi zjistil obsazenost následujících letů... Ve Wallgreen si kupujeme vodu a zmrzlinu. Vybíráme si nějakou cuc na kládě vanilkovou obalenou karamelem a drcenými sušenkami. Byla dobrá, ale hrozně se drobila.
4. dubna
Budíček na půl osmou ráno. Dobrovolně vstávám s Jirkou, abych si vyfotila pláž bez lidí a východ slunce. Jirka jde do vody. V noci musela být nějaká bouřka. Moře je plné trávy a jsou i velké vlny. Když jsme se vrátili na pokoj, Jirka se osprchoval a jdeme na snídani.
Pak Jirka volá domu přes wifi. Dneska je tu poslední den. Na pokoji vymýšlíme, co dnes podnikneme. Dopoledne jsme se šli projít severněji, od našeho hotelu. Došli jsme až k Publix, kde jsme si koupili jídlo na čekání na večer na letišti a meloun, kterého jsme snědli na lavičce před obchodem. Jelikož je čtvrt na jednu, přemýšlíme, kde si dáme oběd. Procházkovým tempem jdeme až k Subway. Já si dávám to, co včera, ale footlong. Jirka si dává footlong s masovými kuličkami. Tradičně následuje káva. Já si dávám Grande Iced Vanilla Latté a Jirka Grande Pike. Ve Wallgreen si kupujeme upomínkové předměty - otvírák jako přívěšek (nejspíš jsme ho ztratili ve Vegas :( ), pohledy, tričko, gumičky do vlasů. Na hotelu lehký odpočinek a odpoledne jdeme na pláž. Naposledy. Fotky z pobytu v Miami:
Na pokoj přicházíme v půl šesté. Oba probíháme sprchou a odpočíváme. Nastává chvíle balení. Hnus! Zjišťujeme, že toho máme nějak moc. Jirkovi se to vůbec nechce vejít do kufru. V půl osmé naposledy vyrážíme do Starbucksu. Já si dávám Venti White Chocolate Mocca a Jirka kupodivu Iced Vanilla Latté bez cukru. I chlápek, který nám kávy připravoval, se divil. Jirku už si pamatoval. Holt nikdo Venti Pike denně nepije, zvlášť v tom horku.
Ve Wallgreen si kupujeme vodu na cestu. Na pokoji se z pohodlných kraťasů převlékáme do cestovního úboru. A zažila jsem šok! V koupelně jsme měli švába! Jirka ho zašlápl.
Při odhlašování na recepci po nás chtějí nějaký poplatek, Jirka ho platí kartou. Jdeme na autobus. Jdeme o něco dřív, než bylo v plánu, ale nevadí. Jelikož jsou prázdné silnice a řidič S si to docela švihá, jsme na Aventura Mall už za 6 minut!
Stíháme tak autobus č. 1, který jede ve 22 hodin. Další jede až za půl hodiny. A překvapení! Veze nás ten samý řidič, jako nás vezl první den z letiště.
Vystupujeme na zastávce u Parkingu. Jirkovi se podařilo urvat vytahovací madlo u příručního zavazadla...
Přes Terminál 1 přecházíme na Terminál 2. Je 22:45 a usazujeme se v odletové hale. Jsou tu jen 2 lidé, kteří nejspíš poletí taky brzy ráno a nemají jinou možnost se na letiště dostat. Ještě je tu pár zaměstnanců a úklid. Máme před sebou dlouhé čekání... Nechce se nám odsud. Bylo to tu moc fajn.
Zuzka s Petrem úspěšně přeletěli ze San Francisca do Las Vegas a můžou nás tak netrpělivě očekávat.
5. dubna
Tak počet čekajících lidí, včetně nás dvou, stoupl na 6. Ještě něco přes 3 hodiny čekání. Je to dlouhé, ale co se dá dělat. Jirkovi se chce spát, tak tu chviličkami dřímá. Oba máme hlad a tak přemýšlíme, že bychom vybavili zásoby z Publix. Dávám si tedy pitu, šunku a sýr. Jirka spí. Kolem půl třetí si pozice prohazujeme. Já spím a Jirka snídá. Odlet máme v 5:45, tak očekáváme začátek odbavení ve 3:45. Ale bohužel se tak neděje. První dění začíná až ve 4:30. Jsme zařazeni do řady pro odbavení zavazadel, i když máme jen příruční zavazadla. Jsme odbaveni jako seat request. A máme palubní vstupenky i na let z Atlanty do Las Vegas. Taky jako seat request.
Procházíme bezpečnostní kontrolou, kde samozřejmě i boty musí dolu. Já jdu normálním rámem, Jirka scannerem. Usazujeme se v gate D1. Na obrazovkách se dozvídáme, že jsme na letu DL 826, obsluhovaný Boeingem 757, 13 z 19 ID cestujících, ale je cca 27 volných míst. Takže jsme docela v klidu.
Potvrzují nás až na poslední chvíli. Bohužel, let je natolik plný, že nám zabavují příruční zavazadla a odbavují je až do Las Vegas!
Naše sedadla 40EF, jsou poslední z celého letadla. Let je bohužel doprovázený silnějšími turbulencemi, které způsobuje nedaleká bouřka. Jsou vidět i blesky pod námi. Jirka mi málem umačkal ruku...
I přílet nebyl zrovna ukázkový, ale co se dalo dělat. Hlavně, že jsme na letišti v Atlantě.
Přistavují nás na Concourse A, ze kterého máme plánovaný i odlet. Nejprve z východu A16, následně z A19. Ve Starbucksu si kupujeme 2 cookies, kávu. Jen co dojíme sušenky, dozvídáme se, že gate je opět změněn na T2. Jdeme tedy na vláček, který nás převeze na Terminál T. Usazujeme se v gate. Jdu se slečny zeptat, jestli nám stačí ta palubka z Fort Lauderdale. Prý ano. A zároveň se dozvídáme, že let je hodně plný. Obrazovky dávají těmto informacím za pravdu. Jsme 16 ze 16 cestujících a 10 volných míst. Už plánujeme, jaký let budeme zkoušet dál. Nicméně po uzavření linky pro odbavování se dozvídáme, že je v letadle 27 volných míst. Potvrdili nás. Na lince DL 2103, obsluhované letounem Boeing 767, dostáváme sedadla 46FG. Jsme šťastni, že letíme.
Kapitán nás ještě při pojíždění informuje o možných turbulencích.
Jsme 550km od Atlanty. Stevardky roznesly menu, ale na vnitrostátních linkách se kromě nealka pití platí všechno. Takže s díky odmítáme. Sluchátka též.
Tahle posádka je od té předchozí přeci jen vstřícnější. Ta z Fort Lauderdale do Atlanty byla viděna jen 3x. Při nástupu, při spravování dveří od toalety, při výstupu.
Tyhle dámy jsou sice staršího ročníku, ale moc fajn. Podle kapitána bychom měli letět přes Alabamu, Mississippi, Arkansas, Oklahomu, Nové Mexico a Arizonu k Las Vegas. K tomuto městu hazardu bychom měli přiletět od jižního směru, takže ti, co sedí na pravé části letadla (i my) budou mít výhled na Grand Canyon. Cestující na druhé straně zase na Hoover Dam. Venku je ve výšce 10.363m n. m -52°C a pohybujeme se rychlostí 730km/h. Podle potřeby a neustálých turbulencí jsme byli i ve výšce 11.300m. Několikrát stevardky roznášejí nápoje a nějaké boxy s jídlem. My si dáváme jen colu a před přistáním sušenku. Legendární peanuts, pretzels, cookies... Na závěr letu dochází na kapitánova slova a máme krásný vyhlídkový let nad Grand Canyon.
Krásné přistání a jsou vidět i nějaké pěkné mašinky, včetně soukromého Boeing 747SP (dle Foxxe pro převážení vězňů). Když vyjdeme z letadla, jsme překvapeni, že i v letištních tranzitních prostorách jsou hrací automaty. Jedeme vláčkem, který nás odváží do hlavní budovy. Jdeme ke karuselu č. 7, kde by měly být naše zavazadla. Přišel však jen můj kufr. Jirkův ne. Jdeme tedy naštvaní na reklamace. Ale světe div se, před kanceláří je náš kufr! Jupí! Nevíme proč, ale neřešíme to. Hlavně, že je na světě. Píšeme si se Zuzkou a po nějaké době nás vyzvedávají na Pick up PAX. Odvezli nás do hotelu Gold Spike and Casino, kde se ubytováváme a zároveň platíme. Bydlíme hned vedle Zuzky a Petra.
Když se ubytujeme, vyrážíme do shopping centra. Ve food court si dáváme jídlo. Čínu. Já vegetarian plate. Jirka něco s masem. Ještě si procházíme krámky. Kupujeme si kávu. Cestou zpět na hotel u 7-11 kupujeme preclíky, nachos a piva. U Zuzky na pokoji krafeme, smějeme se a čučíme na net. Pak se rozcházíme. Oni jdou do neonových ulic, my unavení spát.
6. dubna
Jirka je vzhůru opět brzo, ale já vstávám až v 8, kdy přišel Foxx pro nůžky na nehty. V noci se jim rozbil zámek u dveří a tak jsou přestěhovaní do třetího patra.
Jsme dohodnutí, že se u nich zastavíme, až se proberu. Když se tak stalo, na pokoji nebyli. Takže jsme jim poslali SMSku, že jdeme na snídani a že se potkáme, až přijedou i s Jiřinkou. Ta má přistát kolem 10 hodiny z New Yorku.
My jdeme s Jirkou do Fremont Street, kde si ve Starbucksu dáváme nějaký sladký pekanový bochánek. K tomu White Chocolate Mocca a Jirka překapávanou kávu. Ve Wallgreen si kupujeme vodu, toastový chleba, šunku a zubní pastu.
Vracíme se na pokoj v hotelu a čekáme na Foxxovi s Jiřinkou. mezitím přes FB domlouvám s Adámkem obsazenosti letů z Las Vegas do New Yorku. Vypadá to tedy, že se opravdu budeme vracet už 13., protože 14 je všechno překnihovaný. T'aké zjišťujeme ceny hotelů, když si tu budeme chtít prodloužit pobyt. Zaplaceno máme jen 3 noci. Když se konečně všichni tři objeví, dohodneme další postup. Oni pojedou zařizovat formality ke svatbě a pak nás tu naberou a pojedeme se podívat do druhého shopping centra. My ovšem nebudeme sedět v hotelu a čekat na ně a půjdeme se prjít. Jdeme až ke Stratosphere věži.
Chci jet nahoru na vyhlídkovou trasu. Jirka chvíli váhá, jestli nepočkat na ty tři další výletníky. Nakonec ho přemlouvám a dobře dělám. Za 32$ kupujeme vstup až nahoru, na vyhlídkovou terasu. Rozhled je z ní nádherný.
Jen nechápeme blázny, kteří odsud skáčí bungee jumping. Nebo ještě o pár pater výš lezou na nějaké adrenalinové atrakce. V dolních prostorách si pak dáváme 1/4 pizzy a pivo. K vstupence do vyhlídkové terasy je jídlo za lepší cenu. Po půl čtvrté se vydáváme zpět k hotelu, cesta trvá asi hodinu. Sraz máme u nás na pokoji kolem 17.
Už v pěti vyrážíme nejprve do stejného obchodního centra, jako včera. Foxxovi totiž tvrdí, že Jiřinčin Guess není v tom druhém centru. My s Jirkou si dáváme jen kávu. Zato Jiřinka září štěstím, když si za 180$ koupila 2 kabelky, peněženku, tričko, kalhoty a pásek.
Poté se přesouváme k tomu druhému středisku. A parkujeme před... Guess... :) Všichni se smějeme. A Jiřinka jde zkoumat, jestli cenově neprohloupila. Ale naštěstí jsou ty ceny podobné, takže vše OK.
My si s Jirkou kupujeme nový kufr Samsonite za 108$ a k němu dostáváme velkou tašku zdarma. Já si kupuji džíny za 8$. Zuzka si kupuje kalhoty, ponožky a Foxx 2 trička. Jiřinka však smutní kvůli Adidaskám. Stály 8$, ale neměli její velikost. V Subway si kluci napůl kupují footlong.
Vracíme se krásně osvětlenými ulicemi Las Vegas, včetně známé ulice Strip. Na pokoji se převlékáme a lehce odpočíváme. Sraz máme před 22 hodinou. S Jirkou jsme hotoví dřív, tak jdeme na recepci vyřešit ubytování na další dny. Připlácíme si 1 noc teď. Vychází nás levněji, než přes internet. Poté si zamlouváme další noci po návratu z Grand Canyon. Další 3 noci, ale platíme jen 2. Díky slevovému kuponu, který dostali Foxxovi za ten rozbitý zámek od dveří, a který nám darovali. Platíme tedy cca 120$ za všechno. Platíme kartou.
Pak jdeme na Fremont Street. Je to úžasná show. Nejprve si ji celou projdeme. Potkáváme spoustu Elvisů, KISSáků, atd. Pak si v obchodě ABC Store (my jej známe z Honolulu), kupujeme pití. Jirka pivo, já Canada Dry. Foxxovi jsou na tom podobně. Pak kluky napadlo, že si dají doutníky. Tak tu pěkně čvaňhají.
V každou celou hodinu se na střeše, která vede nad celou Fremont Street, dělají nějaké světelné show. Ve 23 hodin tedy začala a my dva jsme si ji užili ještě víc, protože to bylo s KISS. Show trvala asi 10 minut.
Foxxovi se pak zastavují u nějaké diskotéky. My s Jiřinkou jdeme do hotelu. Cestou se Jiřinka zastavuje ve Wallgreen a pak hurá na hotel. Jelikož má Jirka ještě doutník, usedáme na baru a Jiřinka jde spát. Jirka pije pivo, já Coronu.
Kecáme a kde se vzali, tu se vzali, Foxxovi. Jsme pozváni k nim na pokoj, kde kecáme skoro do 2 do rána. Jirkovi po tom doutníku není nejlíp. Jdeme spát.
7. dubna
Jiřinka nás vzbudila telefonem v 9:45. Ale už jsme to nestihli vzít. Volám tedy Zuzce, sraz je plánovaný kolem 12. Jirka jde do sprchy. Pak volám Yiřince, chce zkušit naší nabíječku na noťas. A vypadá, že funguje.
K snídani si dáváme toast se šunkou a vegetíme. Před 12 proběhl další telefonát. Sraz posunutý na 13 s tím, že se půjde na oběd.
S Jirkou jdeme na kávu. Dáváme si kávu ve Starbucksu na Fremont Street a já neodolávám Fruit Tarte.
Tak akorát se vracíme v domluvený čas. Hledáme, kam se půjdeme naobědvat. Usedáme v mexicko-kubánské restauraci. Jirka hlad nemá a tak si dává jen colu. Já si kromě coly dávám salát z avokáda, salátu, rajčete a sýrovou salsou. To vše v tortille, která byla vytvarovaná do mističky.
Vracíme se na hotel a začínají přípravy na svatbu. Jirka s Foxxem jsou u Foxxe v pokoji a řeší věci, jako je vázání kravaty apod. Holky šly do pokoje Jiřinky. Nejen nevěsta, ale obě svědekyně se převlékají do slavnostního a taky se všechny líčíme. Během příprav však volal Foxx, že z důvodu silného větru nebude svatba v rezervovaném altánku, ale v kapli někde poblíž. Prý mu to volal Jack, svatební agent Foxxových.
V 15:15 pro nás přijela limuzína a dovezla nás do zmiňované kaple, pouze 4 bloky od nás. Dle Foxxe tak drahý taxík ještě neplatil... :) Nejprve si vše fotíme, mají na výběr z více místností. Foxxovi si vybírají, pak přichází oddávající. Takový stařík, podle vzhledu nějaký Havajec. Jiřinka i já jsme si plákly. Foxxovi si dali svůj slib, i když oddávajícímu nebylo moc rozumět. Znát to bylo hlavně v době, kdy Foxx opakoval po oddávajícím a nebylo rozumět ani jednomu. Pak proběhlo focení a mohlo se jet domu.
Bohužel, limuzína nepřijela. Nejspíš si řidiči zapomněli předat informaci, že obřad se konal na úplně jiném místě... Chvíli se to řeší a nakonec nás odváží zpět do hotelu majitelka kaple. Je úžasné, jak jsou tu lidi vstřícní a dokáží podat pomocnou ruku.
Rozešli jsme se do svých pokojů, převlékáme se do pohodlnějšího oblečení. Jdeme zpátky na recepci, kde máme sraz. Jeli jsme si na večer koupit nějaké pití. Každá holka 1 flašku vína, kluci pivo. Já, Jirka a Foxx jsme si šli ještě sednout do restaurace v našem hotelu. Kluci si dávají steak a já wrap. Na Yiřinčiném pokoji jsme pak udělali malou soukromou wedding party.
8. dubna
Vstávání po včerejší párty je trošičku kruté. V 7:30. A to proto, že nás dnes Jiřinka opouští a vrací se domu. Jen co jsem rozlepila oko, Jirka mi strčil pod nos toast se šunkou. Chvíli na to nám volali, že sraz je v 8:20 na recepci.
Jiřinka se odhlásila a vyjeli jsme směr letiště. V 7-11 si kupujeme kávu a croissant. Odvezli jsme Jiřinku na letiště, rozloučili jsme se a vyrazili zpět na hotel, protože Foxx si nechal foťák na hotelu. A to je vyhlášený fotograf spotter...
Cesta na Hoover Dam trvala opravdu chviličku. Vzdálenost cca 30 mil. Cestou jsme si koupili kávu, preclíčky a pivo.
Nejprve jsme jeli k samotné přehradě, kterou jsme si přešli. Je to opravdu něco velkého a neuvěřitelného. Ovšem podle zbarvení skal bylo znatelné, že nádrž není 100% naplněna. Vtipné je, že jedna část přehrady je v jiném státě, než její konec. Pak jsme přejeli na parking o kus výš. A pěšky jsme vyšli pár schodů až na most (přes který jsme také omylem jeli, zapomněli jsme sjet z dálnice). Když tam člověk stál, viděl tu hloubku pod sebou, byl to velice zajímavý, ale nádherný pocit. Když jsme se vrátili k autu, přejeli jsme na další, třetí a poslední místo, odkud je krásný výhled na většinu té vodní plochy. Navíc je úžasná viditelnost. Takže jsou vidět i obrovské hory v pozatí!
Při cestě na Hoover Dam nás zaujala cedule, která upozorňuje na muzeum vlaků Pacific Union. Takže cestou zpět do Las Vegas uhýbáme z hlavní a vyrážíme k němu. Vstup je zadarmo, takže si prohlížíme staré lokomotivy. Od jednoho zaměstnance se dozvídáme, že se o víkendu za 10$ můžeme i s jednou svést. Super nápad na výlet!
Vrátili jsme se na hlavní silnici, která vede do Vegas a na jedné písečné plošině bylo vidět i malé tornádo!
Na hotel jsme se vrátili kolem 13 hodiny a plní energie jsme se rozhodli podniknout dnes ještě jeden výlet. Na internetu se dočítáme, že v Grand Canyon panuje velmi špatné počasí, dokonce tam mrzne a řádí sněhová bouře, jsme nuceni si doplatit i tu poslední noc (původně jsme chtěli v kempu v Grand Canyon přespat). Jenomže na recepci nebyla ta slečna, se kterou jsme to poprvé řešili. Byl tam nějaký kluk a trvalo strašně dlouho, než jsme mu vysvětlili, že máme dvě separátní rezervace a chceme je spojit jedno nocí, tedy jakoby třetí rezervaci... No, ale nakonec to klaplo. Doplácíme 50$.
Jdeme na pokoj a po chvilce se scházíme s Foxxovými. Domlouváme odpolední výlet. Rozhodli jsme se pro Red Rock Canyon. Prý jej Foxxovi viděli z letadla, při příletu ze San Francisca do Las Vegas.
V 7-11 tankujeme 40 litrů za 38$. Docela nás zaskočil způsob placení a chvíli trvalo, než jsme na to přišli. Tady se to platí u stojanů kartou. Jenomže ani jedna naše karta nefungovala. Takže Jirka běží do obchodu ptát se, jak máme postupovat. Nakonec si u pokladníka předplácíme určitý kredit. Když natankujeme za 100% té částky, je to OK. Pokud natankujeme za míň, vrátí nám přeplatek. Za víc bychom nenatankovali, protože to stojan nedovolí. Ještě si kupujeme kávu a pivo a vyrážíme po Charleston na západ.
Všichni jsme nečekali to, co se nám objevilo před očima. To, co dokáže příroda je naprosto úžasné. Najíždíme na 21km dlouhou vyhlídkovou trasu. Má být zpoplatněna, ale u okénka je jen cedulka "NO FEE". Cesta má několik zastávek pro focení. Kdo má zájem, může se i pěšky projít po několika pěších trasách. U jedné skály jsme našli i horolezce. Kdyby bylo tepleji, určitě by to byl příjemnější výlet. Díky zimě jsme tak vždycky vyskočili z auta, nafotili jsme vše, co jsme chtěli a zase jeli dál. Na většině odpočívadel jsou i suché toalety. Sice žádný komfort, ale čisté, toaletní papír všude!
Do Las Vegas jsme přijeli jinudy, než jsme vyjížděli na výlet a vzhledem k večerní době i popojíždíme v kolonách.
Na hotelu jsme si chviličku odpočinuli. Ale ne na dlouho. Tentokrát je sraz u baru v kasinu na recepci. Kluci si dávají pivka a já se Zuzkou Blue Moon. Dostali jsme to v pořádných sklenicích s plátkem pomeranče. Povídali jsme si a později jsme se přesunuli do restaurace. Já se Zuzkou jsme večeřely zeleninové wrapy, Jirka nachos se zeleninou a Foxx steak.
Po jídle jdeme na Fremont Street. Ve 23 je show na téma Queen. Super. Zpívají snad všichni, kdo na Fremont stojí.
Je zima a tak se vracíme do hotelu. Ve Wallgreens si kupujeme snídani. S Foxxovými se loučíme ve výtahu s tím, že si zavoláme kolem 9, co a jak podnikneme.
Já ještě dodatečně spisuju report a třídím rozmazané fotky. Dneska to byl opravdu super den!
9. dubna
Kolem půl deváté mě Jirka vzbudil. Nasnídali jsme se a volali Foxxovi, jestli jsme ready. Za 15 minut byl sraz na recepci.
Na recepci jsme se zeptali, jak to bude s našimi separátními rezervacemi. Zítra musíme udělat check-out a check-in. Doufám, že jen formálně a nebudeme se muset stěhovat.
V 7-11 jsme si koupili kávu, donut's a vodu. Je úžasné,jak tady kávu nabízí. Člověk si koupí jen velikost kelímku. A kolik si do toho nalije kávy, kolik si do toho dá cukru či mlíček, je jedno. Na výběr je několik druhů kávy, včetně bez kofeinu. Také cukrů je víc druhů. Bílý, hnědý, pak ještě dva druhý a cukerín. Mlíčko obyčejné nebo s příchutí. Například vanilky či irish cream atd. Vše na chuti toho, kdo si kávu sám připravuje. Při přípravě kávy jsme se dali do řeči s jedním starším pánem. Jirka začal s tím, jaká je nejlepší cesta do Death Valley. On sám pochází z Irska a moc dobře odhadl, odkud jsme my. Jeho žena je z Chorvatska a tak mu čeština připadala jako podobný jazyk. Bylo to milé setkání a pán nám i dobře poradil, že máme jet jižní trasou. Venku nás zase oslovil Ital...
Jako první naší zastávkou, na cestě do Údolí smrti, bylo ve městě Pahrumb City. V místní benzínové pumpě jsme si koupili nachos, Jirka pivo a já M&M's. Po krátké pauze vyrážíme dál směrem k Death Valley.
U vjezdové brány si platíme 20$ vstup za 1 auto (kolik je počet cestujících ve voze není důležité). Cenu si samozřejmě rozdělujeme rovným dílem. Další zastávky byly už jen fotografické a cestovatelské.
Konkrétně: ZabriskiePoint (krásná vyhlídka na Údolí smrti, ke které se šlo do mírného kopečku na skále), Badwater (nejnižší místo na zemi, se spoustou soli a konečně i trochu teplo), Artists Drive (pěkná vyjížďka zajímavými zákoutími, serpentinami a vyschlými koryty řek), Golden Canyon (procházka mezi skalami) a Sand Dunes (písečné duny).
Zabralo nám to celý den. Poté jsme si to zamířili směr město Beatty, které leží už mimo Death Valley. Death Valley leží už ve státě Kalifornia, takže během dvou dnů (myšleno včerejšek a dnešek), jsme navštívili 3 americké státy...
V Beatty zastavujeme u benzínové pumpy. Odskakujeme si. Kupujeme zásoby do auta na cestu do Las Vegas. Já si kupuju cupcake, kávu a Canada Dry. Jirka kávu a pivo. Do Vegas nás čeká zhruba 130 mil. Všechno odřídil Foxx.
Těsně před naším cílovým městem ještě tankujeme benzín, protože už máme jen jednu čárku na nádrži. Tentokrát jsou na řadě s platbou Foxxovi. Jirka si kupuje další pivo a jedeme dál. Cestou míjíme vězení.
K hotelu přijíždíme kolem 20 hodiny. Bohužel, než jsme došli z auta na hotel, nalepil se na nás nějaký bezdomovec a chtěl po nás peníze na autobus. Dělali jsme, že mu nerozumíme a mluvili jsme jen česky. Strašně ho to rozčílilo, začal nadávat a dokonce po nás plivnul. No, nebylo to zrovna příjemné...
Na pokoji odpočíváme a voláme dědovi do Phoenixu. Je rád, že mě slyší, máme si ještě zavolat v pondělí. prý by v úterý přijel. Uvidíme.
Jdeme na večeři. Já si dávám Cheese Quesadillas a Blue Moon. Jirka kuřecí wrap a pivo. Foxxovi pak vyrážejí na Strip. My spát.
10. dubna
Do nového dne jsme se probudili až v půl desáté. Klasická snídaně v podobě toastů, navíc nachos s dipem. Sraz máme v půl jedenácté na recepci. Zařídili jsme si přehlášení rezervací a naštěstí se nemusíme stěhovat.
V 7-11 jsme si koupili kávu a něco sladkého. jako první v plánu máme spottování na letišti v Las Vegas. Včas však musíme vyjet do Boulder City, odkud nám vyjíždí ve 13 hodin vlak. O tom jsem se zmiňovala ve dni, kdy jsme byli v Hoover Dam. Bylo to součástí muzea vlaků, Pacific Union. Cena 10$/1 osobu. Cesta trvala 45 minut. I když cesta je hodně nadsazený výraz. Vyjížděli jsme o pět minut později. Dvacet minut jsme jeli dopředu, pak se zastavilo a zase jsme nacouvali zpátky na nádraží. Opravdu povedené...
Z Boulder City jsme se přesunuli přes celé Las Vegas až k Valley of Fire. Museli jsem si tu opět koupit vjízdné. Dostali jsme mapku a mohli jsem si jet užívat kochání na ohňově rudé skály. První zastávku využíváme jako odskakovací pauzu. Mají tu i místo pro piknik. Je to tu prima. Potom přejíždíme k Myší nádrži. Taková malá vodní plocha v zajímavém skalním záhybu. Z parkingu jsme šly se Zuzkou naboso, protože se šlo písečnou stezkou. Později nám došlo, že by tu mohly být schovány zvířátka. Jako hadi či štíři. Na skalách, okolo kterých jsme šli, byly různé starobylé malby a znaky.
Pak už jen následovala foto pauza a průjezd parkem zpátky k Las Vegas.
Ovšem cesta byla samá zatáčka a nebylo mi dobře. Takže jsme museli zastavit, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Pak jsem si přesedla na místo spolujezdce a tak jsme dojeli až k South Outlet. Já jako navigátor, Foxx jako řidič.
V nákupním středisku jsem si koupila botasky za 20$, Foxxovi zavazadlo a mikiny. U hotelu jsme chvíli kroužili, než jsme našli volné místo pro zaparkování. Odnesli jsme si věci na pokoj a šli na večeři. Já jsem si dala VegiWrap, Jirka Grill chicken wrap. K pití Blue Moon a Black Star z žateckého chmele. Na závěr dne jsme šli k Foxxovým. Kluci dali nějaké to pivko a vymýšleli jsme zítřejší výlet do Grand Canyon.
11. dubna
Budíček jsme měli nařízený na opravdu brzy, ve 4:30. Ale je to nutné. Všichni se nalodíme do auta a vyrážíme směr Grand Canyon.
Zuzka 3/4 cesty tam spí. Což mi přijde škoda, protože to, co se nám nabízí k výhledům, je opravdu úžasné!
Nejprve zastavujeme v Boulder City, kde si u benzínové pumpy nakupujeme snídani. Kávu a muffiny. Bez zastávky pokračujeme až do Kingman, kde máme další zastávku. Tankujeme, odskakujeme si. Kupujeme Jerky's, Canada Dry a karamelky. A opět vyrážíme na další kus cesty směrem na Williams. Míjíme opravdu neuvěřitelné scenérie. Včetně sněhu, kterého s přiblížením do Grand Canyon přibývá.
Zhruba po 5 hodinách jízdy jsme v cíli. Vstupní branou opět vjíždíme za poplatek. Dostáváme nějaké informační letáčky a mapku. Dojedeme až na parkoviště u Market Plaza. Chviličku se zorientováváme a pak nasedáme do autobusu Modré linky, která je jen servisní a přepravuje návštěvníky mezi jednotlivými vyhlídkovými trasami.
Nejprve nasedáme na červenou. Vystupujeme na zastávkách Hermits Rest, kde si Jirka kupuje kávu. Jsou tu i velcí havrani a cestou jsme viděli soby. Další zastávka je Powell Point s mohylou, která je zasvěcena senátorovi, po kterém je pojmenováno.
Navracíme se opět k Market Plaza. Obědváme. Hot Dog a kluci si dali napůl grilovaná žebírka.
Další trasu, kterou absolvujeme, se dá projet vlastním vozem. Jmenuje se Desert View. Zastavovali jsem u ruin indiánského kmene a u Whatch Tower. Krásná vyhlídka na velkou část Grand Canyon. A je to taky první místo, kde potkáváme Čechy. V místním krámku si dáváme zmrzlinu.
Jelikož je 16 hodin, přemisťujeme se ke Grand Canyon Visitors Center, kde jsme zaparkovali auto a vyjeli na poslední, žlutou trasu. Na ní jsme vystoupili u Yaki Point. Opět zastávka na focení a hurá zpět k autu.
Kolem 18 hodiny vyjíždíme zpátky do Las Vegas. Stejnou trasou. První zastávku děláme ve vesnici Ash Fork. Foxx tankoval, já si kupuju kávu a popcorn. Jirka Jerkey's a kávu. Projeli jsme si tuto vesničku. A bylo to jak z amerických hororů. Všichni se chtěli vyfotit u cedule Route 66. Už bylo šero a najednou se rozsvítila kabina blízko stojícího velkého pick-upu. Takže jsme nasedli a pokračovali v cestě.
Další zastávka byla jen kvůli volání dědovi. Bylo znatelné, že se mu za námi nechce, tak jsme sraz zrušili.
Poslední zastávka je v Kingman. Opět kvůli Jerkey's. Jenomže benzinka je plná mexických turistů, takže rychle pokračujeme v cestě. Do hotelu přijíždíme kolem půl jedenácté. Celou dobu řídil Foxx, i když jsme se mu několikrát nabízeli, že ho vystřídáme. Zuzka zase 3/4 cesty zpět spala.
Dnešní den byl hrozně super. Úžasné zážitky.
12. dubna
ráno jsme měli v plánu prospat se co nejdéle. Nicméně jsme nečekaně brzo vzhůru. Takže si dáváme válečku v posteli. Foxxovi mají podobný dopolední plán. Když nás to přestává bavit, jdeme do Starbucksu pro kávu. Cestou zpět koupáme po suvenýrech a ve Wallgreen si kupujeme zmrzlinu. Cestou na hotel potkáváme Zuzku a dohadujeme další plán.
Nejprve jedeme do Premium Outlet, kde si kupujeme mnoho věcí: trička, kraťasy, spodní prádlo a já milovné náušnice.
Dalším místem zastávky je spotterské místo u letiště. Cestou k němu si kluci koupili Jerkey's a pivo a já Canada Dry. Nějaký tajný agent se zbraní za pasem nás upozornil na pití piva na parkovišti - vyhlídkové plošině. Takže cestou do hotelu řídím já. Poprvé s automatem!
Na hotelu odkládáme věci a jdeme na obědo-večeři. Já si dávám salát s grilovaným kuřecím masem a Blue Moon a Jirka Prime Rib s Black Star.
Opět jdeme na pokoj. Balíme a vyrážíme na bar. Jirka si dává pivo, já colu s rumem. Pravým karibským. Mňamka! Tlačí nás však povinnosti, takže vyrážíme pro suvenýry. Na Fremont Street si dáváme kafe. Odnášíme věci na pokoj a ještě jednou jdeme na bar. Každý vypíjíme ještě 3 kousky.
Na recepci se ptáme, co máme dělat s rozbitým kufrem. Jestli jej můžeme nechat na pokoji, aby to nebyl nějaký security problém. Ale můžeme. Na pokoji poklízíme, spisuju cestovní deník. Jirka se holí. Musíme jít brzo spát. Ráno odlétáme...
Foxxovi šli na nějakou párty s kamarády, takže doufáme, že bude Petr ráno schopný nás na letiště odvézt.
13. dubna
Budík nařízený na 4:05. Chviličku trvalo, než jsme se probrali. Vstávání je fakt peklo. Po dobalení posledních věcí voláme Foxxovi, jestli nás opravdu odveze. Prý ano. Jdeme se odhlásit. Vrací nám 100$ kauci. Poslední jízda po Stripu a rovnou na letiště. Aut je tu požehnaně, tak vyskakujeme na prvním volném místě. Děkujeme Petrovi za odvoz a jdeme na odbavení Delty. Odbavujeme sebe i zavazadlo do NewYorku a dostáváme palubní vstupenky na seat request. Bezpečnostní prohlídka probíhá vcelku dobře, i když je tu velké množství lidí. Vláčkem se přesouváme na náš terminál D. Ve Starbucksu si kupujeme kávu a snídani. Mufiiny atd. Dává se s námi do hovoru nějaký pán. Prý odkud jsme, že ten jazyk zná. Řekli jsme mu, že z ČR. A on, že velmi cestuje po světě a v Praze byl několikrát.
Usazujeme se u gate D43, odkud odlétá linka DL210, Boeing 737, a čekáme. O řadu za námi sedí dva Slováci. Oba dva i ten pár míří s námi do New Yorku.
Do gate přichází dva agenti. Tady žádné info monitory o počtu ID cestujících nemají, takže se jdu zeptat přímo jednoho z nich. Prý se dostaneme, ale musíme počkat, až nás zavolají. Stává se tak až skoro na konci nástupu. Hrozně se omlouvají, že nemají místa u sebe a že jsou jen prostřední sedačky. Nám to nevadí, sedíme přímo za sebou. Na 24E a 25E. Ovšem jsme v USA a tak vedle mě sedící pán v uličce nám nabízí, že si s Jirkou prohodí místa. Což je neuvěřitelné. Moc lidí dobrovolně do prostředních sedaček nechce. A tak sedíme na 24DE.
Startujeme docela klidně. Žádný vítr, jak bylo v předpovědi, kterou jsme sledovali. Hned po vystoupání do letové výšky 10.060m n. m, letíme rychlostí 950km/h a venku je -59°C. Jirka si kupuje wifi. Letíme přes státy Nevada, Arizona, Utah, Colorado, Nebraska, Missouri, Iowa a dál směrem na New York. Roznášelo se klasické občerstvení, ale většina za poplatek. Bereme si jen colu. Snídani máme svojí z kavárny. Po chviličce si dáváme vodu. Cesta z Atlanty do Las Vegas trvala 4 hodiny. Cesta z Las Vegas do New Yorku (na letiště J. F. Kennedy) také 4 hodiny. Pěkné přistání s prudkým brzděním.
Vystupujeme z letadla a míříme ke karuselům F, kde si po dlouhé době, než se karusely vůbec rozeběhnou, vyzvedáváme kufry.
AirTran nás veze na Terminál 7, odkud odlétá British Airways a American Airlines.
Odbavujeme se u velmi příjemného pána. Informuje nás i o obsazenosti letů z Londýna do Prahy! Z New Yorku do Londýna se prý určitě dostaneme. Ale z Londýna dál nám doporučuje dřívější let. Takže nám poradil heslo na wifi na JFK a i přímo pro British Airways, abychom se mohli přelistovat. Pak nás odbavil. Zavazadla nám chtěl poslat až do Prahy. Ale poprosila jsem ho, aby nám je pro jistotu poslal jen do Londýna. Přeci jen, Terminál 5 na Heathrow je známý svými problémy se zavazadly. Nechceme nic riskovat. Děkujeme mu a odcházíme do velké fronty na bezpečnostní kontrole.
Jdeme k východu 4. Jirka vyráží pro kávu. Pak se jdu zeptat, jak to s námi vypadá. Paní si ode mě bere palubní vstupenky a hned mi dává palubky s místem. Začíná nástup. Linka BA 112, typ letadla Boeing 747, sedadlo 52EF. Předpokládaná doba letu 6 hodin.
Seating v jumbu je 3-4-3 a my máme prostřední čtyřku jen pro sebe. Stevardka nám nabízí, že nemusíme sedět u sebe, že se můžeme roztáhnout pro více místa. Ale chceme být u sebe. Přemýšlíme, že toho využijeme později, během spaní.
Push back je načas, ale docela dlouho pojíždíme. Hned k nám promlouvá kapitán. O všem nás bezvadně informuje. Dokonce říká informace, které běžně říká vedoucí kabiny. Jelikož jsou problémy s IFE, několikrát jej musí restartovat.
Krátce po startu kapitán vypíná signalizaci pro zapnutí pásů. Ale díky velmi silným turbulencím je zase brzy rozsvěcí.
Nejprve dostáváme pití. Já Canada Dry a Jirka pivo. Pak k nám stevardka přesadila jednu opravdu tlustou černošku. Dokonce musela mít nastavovací bezpečnostní pás, aby se vůbec připoutala. Myšlenka na spaní přes celou čtyřsedačku tak vzala za své...
K večeři se podává salát s mozzarellou, rajčetem a dresinkem. Na výběr je ze 2 jídel. Lasagne (ty si dávám já) a kari s kuřetem (vybírá si Jirka). Jako moučník je citronová pěna se zázvorem a nadrobenými sušenkami. Voda, bagetka, máslíčko. K pití káva nebo čaj. My si dáváme kávu.
Letíme ve výšce 10.668m n. m., rychlostí 1.070km/h, teplota je -55°C.
Jdeme koukat na nějaký film a trošku se i pokoušíme spát. Už jen 4 hodiny a jsme v Londýně.
14. dubna
Po jídle ještě chodí s Duty Free. Místo filmu si dávám pecky s hudbou z notýsku a oba se snažíme spát.
Hodinu před přistáním na Londýn Heathrow se podává snídaně. Muffin a káva. Čtu si informace o Terminálu 5, abych zjistila, jak to tam pro zaměstnance funguje.
Letíme ve výšce 10.972m n. m., rychlostí 914km/h a venku je -58°C. A to v době, kdy přelétáme z Irska nad Anglii. trošku jsme si zakroužili nad Londýnem, což je pro nás škoda, že nesedíme u okénka a nedá se tak pozorovat vůbec nic...
Krásné hladké přistání a pojíždění na stojánku, během které jsou vidět převážně letouny BA.
Po vylezení z letadla si odskakujeme. Když čekám na Jirku, jde kolem nás naše posádka. Včetně pilotů. Kapitán je docela fešný mladík.
Pak jdeme chodbou, jedeme několika eskalátory. Pak přejíždíme vláčkem, opět eskalátory až už jsme konečně u karuselů. Zavazadla přišla na pásu č. 9 obě dvě a v pořádku. Procházíme kolem celní kontroly, aniž by si nás někdo všimnul a zařazujeme se do fronty na pasové kontrole. Využíváme frontu pro EU, takže předbíháme některé cestující, kteří takovou výhodu nemají.
Z příletové haly se výtahem vyvážíme do odletové haly. Dle tištěných pokynů jdeme na self check-in desk. Ovšem stále nám to ukazuje rezervaci na 15:40 a ne na let v 11:15. Tedy to, jak jsme se přelistovali na radu check-in agenta v New Yorku.
Ptáme se tedy zaměstnankyně, jak máme dál postupovat. Posílá nás za areál A, kde je místnost pro zaměstnance, kteří letí s BA, kde jsou počítače, kde se můžeme přelistovat znovu.
Oba jsem z toho velmi překvapení. Ještě jsem se s něčím takovým nesetkali. Ta místnost je ukrytá v útrobách letiště. Až máme pocit, že v těch chodbách nemáme co dělat. Ale jsme tu, přihlašujeme se na aplikaci a provádíme potřebné úkony. Podle té self check-in mašinky tentokrát úspěšně. Dostáváme místa hned a to 12BE (prostřední sedačky).
Jdeme na přepážku bag drop off. Ovšem ani tady nejsme úspěšní. Zavazadla se tu odevzdávají 3 hodiny před odletem. V našem případě tedy v 8:15. Čekáme tedy půl hodiny. Kupujeme si alespoň vodu.
Pak si jdeme poslat zavazadla. Procházíme bezpečnostní kontrolou. Kvůli mým podpatkům musí boty dolu. Jirka se zouvat nemusí.
Podle dalších instrukcí, které nám podávají pracovníci za bezpečnostní kontrolou se informace o nástupním gate dozvíme až hodinu do odletu. Takže sedíme, odpočíváme.
Trošku se obáváme, kam nás pošlou. Protože to může být 1 minutu od nás, ale taky i 20 minut od nás i s přejezdem vláčku. Což opět podle instrukcí může být pro zaměstnance šibeniční. Protože podle nich máme být v gate 40 minut do odletu. Naštěstí nástup je z gate A9, což je kousek od nás.
Na info tabulích v gate svítí informace, že nástup začne v 10:50. Letíme linkou BA860, typ letadla Airbus 320. Doba letu cca 2 hodiny. Chvíli čekáme, ale pak se nastupuje. Letí s námi i ti dva Slováci, které jsme potkali už v Las Vegas...
Jdu první a píská mi nějaké info. Doufám, že je to jen proto, aby nezapomněli odebrat kupon. Ale kupodivu nám změnu sedadla. Takže nakonec sedíme 26EF. Po eskalátorech sjíždíme k nástupnímu mostu.
Sedíme vedle nějaké paní a letadlo je opravdu naplněné. Krátce po startu usínám. Takže bohužel nevnímám informace o letu, která jsou na společných monitorech. Jen jsem slabě zaregistrovala, že roznášeli nějaké občerstvení. Jirka si dal krekry.
Prahu oblétáváme ze severu a přistáváme na dráhu 24. Zastavujeme u stojánku 7. Procházíme pasovou kontrolou, vyzvedáváme si kufry u pásu č. 3. Jdeme pro auto a hurá domu...
Super dovolená. V Miami jsem si krásně odpočinuli. Svatba byla netypická. A výlety, které jsme pořádali z Las Vegas nezapomenutelné. Všechny cesty hned na první pokus, což je taky hodně neobvyklé. Spoustu kávy ze Starbucks. Příjemné posádky, hodně Delty, milá British. New York, Miami, moře, slunce, Atlanta, obrovské letiště, Las Vegas, svatba, přehrada, údolí, chladno, zima, mráz, sníh, kaňon, turbulence, Londýn, šťastný návrat domu... Jen to strašně rychle uteklo...
Moc hezký vzpomínky i pro mě:-) Jen mě udivuje, jak si po těch letech pamatuješ všechny ty detaily :-)
OdpovědětVymazatJá jsem si vždycky, když jsem měla chviličku (například večer před spaním na pokoji nebo třeba u kafe), psala cestovní deníček do takového sešítku. A doma, po návratu, jsem to přepisovala do počítače. Abych to po sobě přečetla... :) Jinak bych si ty detaily asi už taky nepamatovala...
VymazatJá jsem si vždycky, když jsem měla chviličku (například večer před spaním na pokoji nebo třeba u kafe), psala cestovní deníček do takového sešítku. A doma, po návratu, jsem to přepisovala do počítače. Abych to po sobě přečetla... :) Jinak bych si ty detaily asi už taky nepamatovala...
Vymazat