Den pro sebe v říjnu

Den pro sebe v říjnu vůbec nebyl špatný. Energii z něj jsem čerpala ještě dlouhou dobu. A tak by to mělo být. Respektive proto jsem ty dny pro sebe zavedla. Abych si od těch každodenních mateřských povinností odpočinula.
Ranní přesun z Horoměřic na Letnou mi připomněl staré časy. Když jsem se vracela ráno po noční, čekala mě postel. A mí spolucestující se tvářili více než nasr*ně, že musí do práce. Hrozně mě bavilo se na ty lidi koukat a v duchu si říkat: "Heč, já jdu spát." Tohle bylo podobné. Všichni do práce a do škol, já na den pro sebe.
Ne Letné jsem začínala snídaní v Letce. Velmi povedený podnik, na který jsem měla dobré reference od kamarádky Kristýny.

Je to kousíček od Gennetu, takže jsem zavzpomínala na události kolem roku 2012 a 2013. Hrůza, jak to všechno letí.
Když jsem si užila svůj sendvič s červenou řepou (jako malá jsem červenou řepu neměla ráda, v dospělosti se holt chutě mění), borůvkový cheesecake a výbornou kávu, vydala jsem se na svoji první "štaci". Čekalo mě Národní technické muzeum. Vstupné je poměrně vysoké, 190,-. Ale myslím, že to za těch 6 pater expozice stojí. Muzeum prošlo rekonstrukcí, vše je krásně čisté a upravené. Veškeré vystavované předměty velmi dobře popsané. Expozice není jen o hlavním sálu plném aut, vlaků, letadel, kol či motocyklů. Ostatní patra skrývají další úžasná tajemství. Hodně se mi líbily expozice: Technika domácnosti a Chemie kolem nás. V obou expozicích jsem našla předměty, které znám z výbavy domácností od svých babiček a prababiček. Ty, které se už dnes nepoužívají a vystavují v muzeích... :) Ale pěkné bylo i Hornictví, Hutnictví, Astronomie,... prostě všechno a vyjmenovávat všechno nebudu. Vynechala jsem jen uhelný důl a expozice Technika hrou byla ještě v rekonstrukci. Jediným rušivým elementem byly skupinky školáků, kteří měli muzeum místo vyučování. Dost hlučných školáků. Ale s tím se prostě o všední den dopoledne muselo počítat.

Kousek od muzea stojí velmi starý kolotoč. Dva z koní jsou vystaveni v muzeu. Vedou se dlouhé debaty o tom, kdo a jestli vůbec by měla být zahájena rekonstrukce. Osobně si myslím, že je škoda, že taková krásná stavba stojí a "čeká", zda se najdou peníze. Pamatuju si, že jsem se na konících svezla, jako malá holka. Pamatuju si to doteď, takže to musel být velmi silný a pozitivní zážitek.

Sešla jsem Letnou na nábřeží, přešla most na druhou stranu Vltavy.

Krásný výhled!
Dlouhou ulicí jsem se ale nevydala. Moje kroky vedly Řásnovkou. Stínadla, Vontové a Rychlé šípy na vás dýchají z každé dlažební kostky. Z každého zákoutí a oken.

Dále pak přes Haštalské náměstí, kolem Španělské synagogy a kostela sv. Ducha.

Když jsem procházela kolem, zavzpomínala jsem si na rok 2012, když jsem s kamarádkou Luckou a partou jejích kamarádů všechny důležité synagogy prošla. V rámci komentované prohlídky. A bylo to moc fajn. Když prohlídka skončila, brodili jsme se v čerstvě napadaném sněhu, což v kombinaci s vánočně ozdobenými ulicemi vypadalo velmi romanticky.
Já jsem svoje putování ukončila na rohu Kaprovy a Valentinské ul. V Panerii jsem si dala oběd.

Bagel caprese, cheesecake a svařák. Mňam. Trocha občerstvení a mohlo se pokračovat v putování dál.
Valentinskou ulicí, přes Mariánské náměstí a Husovou ulicí. Až k Betlémskému náměstí. Samotnou Betlémskou kapli jsem vynechala, protože mě na Betlémském náměstí lákala jiná budova.

Ta budova se jmenuje Náprstkovo muzeum! Bohužel, měla jsem zde smůlu. Muzeum bylo v rekonstrukci. Přístupná byla pouze expozice týkající se Oceánie a japonských hraček. Na druhou stranu, platila jsem jen poloviční vstupné, tj. 50,-, takže mi to nakonec ani tolik nevadilo.

Náprstkovou ulicí jsem došla až na Smetanovo nábřeží. A musí každý uznat, že odsud je snad nejhezčí výhled na Pražský hrad a Karlův most. Navíc svítilo sluníčko a ten pohled... Praha je fakt nádherné město!

Na zastávce Karlovy lázně jsem naskočila do tramvaje a nechala se převést na Karlovo náměstí. Tady jsem přesednula na autobus a nechala se převést k Apolináři. Nevím proč, ale tohle místo mě prostě přitahuje. Jsme zde narozená já, všechny tři mé děti. Samotná budova porodnice je architektonický skvost. A uvnitř schovaný kostel, kde jsem sedávali, když jsem ležela na rizikovce, je jen třešnička na dortu. Ale nešla jsem dovnitř. Jen jsem porodnici obešla a chtěla navštívit Policejní muzeum na Karlově. Sousedí s Klášterem augistiánských kanovníků a kostelem Panny Marie a sv. Karla Velikého. Před branami muzea mě ale nějak opustila touha muzeum vidět i zevnitř. Nebo spíš odvaha? Nevím, raději jsem se prošla Horskou ulicí, kolem Bastionu, kolem parku Zatracenka a Albertov.

Poslední metry na tramvaj jsem šla už dost uchozená. Nasedla jsem na první jedoucí, přestoupila na metro a nechala se dovézt na Zličín. Chtěla jsem se po té velké procházce něčím odměnit, ale zároveň zkusit něco nového. Hrozně chvály jsem slyšela na Donuter Donut, který prodává své výrobky po pobočkách Candy Store nebo je vozí přes Dáme Jídlo. Bohužel, ne k nám. Na Zličíně mají otevřený stánek a tak jsem se pro vytypovaného pistáciového vydala.

Nevím, jestli jsem zhýčkaná opravdovými americkými koblihami či jsem měla špatný výběr. Ano, byl dobrý, ale... Za 45,- bych čekala něco jiného.
A pak už mě čekala jen cesta domu. A doma? Nikdo nebyl, protože tatínek "vzal nohy na ramena" a odjeli k babičce. Opět se vrátili později, než já.

Listopadový den pro sebe už mám za sebou také, brzy snad uveřejním. Jenže zdaleka nebyl tak hezký, jako ten záříjový a říjnový. No, ale o tom až někdy příště.