Den pro sebe v září

S přibývajícími dny doma začínám být občas velmi nevrlá. Dvojčatům byly tři roky a i před jejich narozením jsem byla doma. Myslím, že už jsem to tu v nějakém článku popisovala. Dohromady to tedy budou čtyři roky. Což je teda šílený. A ještě mi rok a půl zbývá. S manželem jsme se tedy domluvili, že si jednou měsíčně udělám den pro sebe. Tzn. den bez dětí a jen podle toho, jak já si představuji. Také jsem chtěla, aby si manžel vyzkoušel, jaké to je tu s nimi být celý den. V září jsem to na tříleté kontrole, v Centru kompletní péče, říkala MUDr. Markové. Když si vyslechla, jak to u nás denně probíhá, naprosto se mnou souhlasila. Dokonce prohlásila, že ona by si takový den vybírala co čtrnáct dní. To by tedy u nás asi neprošlo. Ale i jednou za měsíc stačí. Krásně to dobilo baterky, ale už se těším na ten říjnový. A jak probíhal ten záříjový?

Vstávala jsem kolem 7 hodiny ráno, když se ozvali děti v pokojíčku. Rychle jsem proběhla koupelnou a pelášila na autobus. Aby mě neviděli a nějak neprotestovali. Sedla jsem do autobusu č. 355 a nechala se dovézt na Vítězné náměstí. Bylo ještě strašně brzo, abych se vydala na nějaké konkrétní místo, takže jsem zapadla do místního Starbucksu na snídani.

Během snídaně jsme si rozmyslela své první kroky a zamířila jsem si to na zastávku tramvaje a popojela na Chotkovy sady.

Přes Letenské sady a Chotkovy sady jsem došla až ke Královským zahradám a k letohrádku Belveder.

Jenomže zahrady jsou otvírány až v 10 a já měla přes hodinu čas. Čekat se mi kvůli zahradám nechtělo a tak jsem tramvají č. 22 popojela o jednu zastávku a šla přímo na Hrad. Tady čekejte osobní prohlídky. A nakukují i do tašek a kabelek. Tady jsem se poprvé setkala s větším davem, protože se tvoří fronty. Převážně čínských turistů.

Samozřejmě, že jsem chrám sv. Víta nevynechala. Ale jenom tu zadní, neplacenou část. Chviličku jsem přemýšlela, zda si nezaplatit okruh A, ale fakt to stojí dost peněz a tak jsem si řekla, že to nechám na někdy jindy.

Přes Hradčanské náměstí a Nerudovou ulicí jsem došla až k Malostranskému náměstí.

Nechápu proč, ale nikdy jsem uvnitř sv. Mikuláše nebyla. Vstup nebyl drahý a popravdě, ani jsem těch peněz nelitovala. Je to opravdu nádhera.

A od Malostranského náměstí to není daleko ke Karlovu mostu. Takže další kroky byly jasné.

Tato krásná věž Karlova mostu je přístupná. A když zdoláte dřevěné schody uvnitř věže, naskytne se vám úžasný výhled na všechny světové strany.

Na druhý břeh řeky Vltavy se mi nechtělo. Prošla jsem tedy Kampu a usadila se v kavárně Kofárna Café. V Kofárně už jsem předtím byla. S kamarádkou Kristýnou dvakrát a s kamarádkou Mílou jednou. Takže jsem věděla, že volba určitě není špatná.

V Kofárně jsem si dala oběd. A opět vymýšlela další plán. Nevýhoda záříjového dne pro sebe byla ta, že to bylo pondělí. Tudíž všechna muzea měla zavřeno. Co tedy dělat? Hodně jsem slyšela z vyprávění, že film Sully: Zázrak na řece Hudson, je pecka. Podívala jsem se tedy na program nejbližšího kina, Cinema City - Nový Smíchov. A měla jsem štěstí. Zmiňovaný film ten den promítali od 14:30. Pohodlnou pomalou chůzí jsem tedy pěšky došla z Kofárny na Anděla. Cestou jsem se zastavila v Levných knihách a pořídila jsem si klasiku od Nerudy, Povídky malostranské. Jak příhodné k tomuto dni volna, že? Koupila jsem si lístek a měla ještě chviličku čas. Takže jsem stihla ještě jedno rychlé kafčo. V kině jsem byla asi po 100 letech.

Jestli můžu, film Sully: Zázrak na řece Hudson maximálně doporučuju. Hodně se mi líbil a jak už jsem psala. V mém okolí jsem slyšela jen samé pozitivní hodnocení.
Když film skončil, nasedla jsem na tramvaj a nechala se dovézt zpět do Dejvic, abych byla blíž domovu. Usadila jsem se ve Vypáleném koťátku. Uvolněná atmosféra, klídek. Kdo chce, má možnost si zde naglazurovat předpřipravené keramické hrnečky, talířky,... Oni vám to také vypálí a po několika dnech si můžete vyzvednout vlastní výrobky. Je to skvělé třeba pro děti. Oni se zabaví a dospělák má čas taky sám na sebe. Nebo může tvořit s dětmi. Já se usadila k maličkému stolu. Objednala jsem si nachos a mátový čaj a dala se do knížky od Nerudy.

Kolem 19 jsem se vypravila na autobus směr domu, tedy opět na 355, protože se mi už na Bořislavku jet nechtělo.

Byl to skvělý den a už se těším na ten říjnový. Pokud vše klapne, bude příští týden. A jak si myslíte, že dopadl můj muž? Tak ano, dopoledne se o dětičky pečlivě staral. A jen co se po obědě vyspali, posadil je do auta a jeli k babičce. Svojí starost přehodil na babičku a večer se vrátil s úsměvem na tváři. Dokonce později, než já. A to jsem doufala, že až se vrátím, děti už budou spát. Omyl. Trošku jsem muži vyhrožovala, že mu příště vezmu auto, aby měl stejné podmínky, jako já (jezdí autem do práce, takže jej k dispozici nemám), ale chci si dát takový muzejní den, takže by mi bylo k ničemu.