Na počátku února jsem změnila práci. Nastoupila jsem na check-in ČSA. Od srpna mám tedy nárok na zaměstnanecké letenky. A jelikož se s Jirkou 27.6 bereme, naše svatební cesta byla z 50% vyřešena. 1. daleko; 2. do tepla; 3. na zaměstnanecké letenky. Zkraje jsme uvažovali o Hawaii a St. Maarten. Ale nakonec jsme se rozhodli pro variantu Hawaii a New York. Během května jsme vyřešili otázku ubytování. Tedy alespoň na Hawaii. Vyhrál to hotel s názvem Ohana Waikiki West, kousek od hotelu, kde jsme bydleli v roce 1996. New York budeme řešit až operativně. V červnu jsem požádala kolegyni a kamarádku Zuzku, aby nám vyhledala ideální cestu. Pracuje i v tranzitním teamu, takže to pro ní není problém. Našla nám následnou trasu:
Praha - Frankfurt s Lufthansou
Frankfurt - Los Angeles s Lufthansou
Los Angeles - Honolulu s Northwest Airlines
Honolulu - New York s Delta Air Lines
New York - Zürich se Swiss Int'l Airlines
Zürich - Praha se Swiss Int'l Airlines
17. srpna
O speciálu (přiděleném úkolu v práci) jsem vyhledala Zuzanku, abychom dokončily práci na naší honeymoon. Bohužel, z finančních důvodů budeme muset New York nechat na jindy. Konečná verze naší svatební cesty vypadá tedy takto:
Praha - Frankfurt = Lufthansa LH 3267 s letadlem Airbus 320, čas 6:00-7:10
Frankfurt - Los Angeles = Lufthansa LH 456 s letadlem Boeing 747, čas 10:05-12:40
Los Angeles - Honolulu = Northwest Airlines NW 623 s letadlem Boeing 757, čas 14:40-17:25
Honolulu - Los Angeles = Northwest Airlines NW 622 s letadlem Boeing 757, čas 21:05-05:30
Los Angeles - Paříž = Air France AF 065 s letadlem Boeing 777, čas 15:30-11:00
Paříž - Praha = Air France AF1982 s letadlem Airbus 320, čas 13:15-14:50
Výborná práce od Zuzky!
21. srpna
Dneska jsem si byla pro poukazy u pí. Jirasové v pátém patře "parníku". Poukazy poté v pondělí (tyto dny je totiž na výletě v Petrohradu a Moskvě) přenesu Jiřince na pokladnu. Má noční a slíbila mi, že mi letenky vystaví ona. Když jsem byla na tranzitu za Zuzkou (17.8), poradila nám tam jiná kolegyně stránky travelocity.com, díky nim můžeme sledovat obsazenost letů. Díky tomu tedy víme, že cestování po USA vypadá trochu strašidelně. Ale snad všechno dobře dopadne.
24. srpna
Po službách (Jirka 7-19 a já 6-19) jsme zašli na ticketing office na Terminálu 1. Jiřinka si převzala poukazy a řekla nám, že je tak za 20 minut bude mít hotové. Ať si zatím skočíme na kafíčko. Dbali jsme jejích rad. Asi tak za půl hodinky jsme se pomalým krokem vydali zpět. Jiřinka měla letenky hotové a mile nás překvapila i celková cena 17.360,- pro oba. Což bylo asi o 2.000,- méně, než jsem předpokládala. Další výborná práce od úžasné Jiřinky!
28. srpna
Je pátek a jdeme si vyměnit koruny na dolary. Jirka už chytá cestovní horečku. Sedí u PC a vymýšlí všechny možné i nemožné varianty výletů apod. Už jen 2 dny...
V tomto týdnu nám byla také zaslána e-mailem kladně vyřízená ESTA, voucher na ubytování a kartička pojištění od Invie. Veškeré dokumenty pak tiskneme a připravujeme na cestu.
30. srpna
Poslední den v práci před dovolenou. Mám ranní. Odpoledne jsme se zastavili u dědy s babičkou pro tašku, kterou budeme mít jako příruční zavazadlo. U mých rodičů necháváme klíče od bytu, aby mohli chodit opečovávat naše 2 kočičky, Žofinku s Garfieldem. Večer jsme zabalili tašku, ve které jsme měli nějaké to oblečení, nabíječky apod. Jirka si vzal do batohu knížky. Já jsem měla kabelku narvanou doklady, letenkami a penězi. A v roce foťák. Nechali jsme nabít veškerou elektroniku. Oba jsme prošli koupelnou. A šli jsme brzy spát. Ráno se velmi časně vstává...
31. srpna
Budík nás vzbudil ve 4 hodiny ráno. Ranní hygiena, dobalení posledních věcí, obstarání kočiček. A asi v půl páté vyrážíme směr letiště. Auto necháváme na Parkingu A. Rychle jsme přeběhli na Terminál 2. Ranní teplota 8°C je nic moc. Na oblouku Lufthansy už jsme měli připravené palubní vstupenky (zařídil nám to předešlý den kolega Adámek). Posadili nás k nouzovému východu, sedadla 10AB. Palubní vstupenky na pokračující let byly bez přidělených sedadel. Vše se vyřeší až ve Frankfurtu. Naše kabinové zavazadlo váží jen 3kg! Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a zamířili jsme k východu C2, kde nás čekal Airbus A320 Lufthansy. Usadili jsme se v gate. Nástup začal načas. Nejprve business cestující a držitelé frequent flyer karet. Potom cestující ekonomické třídy. Děti nebyly žádné. Posádku tvořili dva páni v kokpitu a 3 stevardky. Když probíhal nástup, měli piloti otevřené dveře do kokpitu. Bylo krásně vidět na všechny ty osvětlené přístroje. Ještě před odtlačením ze stojánky nás přivítal kapitán. Během pojíždění vidíme všechny možné stroje ČSA (včetně Airbus A310), Wizz Air, British Airways,...
Krátce po startu jsme dostali snídani. Byla to bageta se sýrem a salámem. Roznášeli se i studené a teplé nápoje. My jsme zvolili kávu. Po 45 minutách jsme přistáli ve Frankfurtu.
Přistavili nás na stojánku bez nástupního mostu, takže všichni cestující míří k přistavenému autobusu. Ten nás zavezl ke vchodu B schengenských příletů. Vyjeli jsme eskalátory o patro výš a u informačních tabulí jsme se zorientovali. A vyšli jsme vstříc východu A63. Prošli jsme mezi duty free shopy, po schodech dolu a spojovacím tunelem ke gates A. Na konci opět schody nahoru a tam už nás čekala kontrola podobná našemu KPV (Kontrola pasů a víz). Poté následovala pasová kontrola. U takového "dědy" před tranzitní přepážkou jsme se dozvěděli, že naše letadloo má cca 327 cestujících (bez zaměstnanců). Dále nám podal informaci, že pokud se na tento let nedostaneme, odpoledne má Lufthansa ještě jeden let. Tímto odpoledním letem bychom nestihli letadlo do Honolulu.
Usadili jsme se u našeho gate A63. Jirka zašel koupit kávu a colu. Máme zhruba dvě hodiny čas. Já spisuju deník, Jirka si čte v průvodce TOP 10 Honolulu & O'ahu. Máme krásný výhled na plochu, takže vidíme skvostky, které se u nás nevidí. Thai Airways, American Airlines, United Airlines, Cathay Pacific,... a další.
V 8:40 přišli do gate první pracovníci odbavení, kteří měli na starosti tento let. Šla jsem si tedy stoupnout do fronty k přepážce. Bylo mi řečeno, že je tam hodně cestujících na zaměstnanecké letenky. Že musíme čekat, zaměstnance začnou potvrzovat cca 20 minut do odletu. V době nástupu jsme šla zevlovat kolem přepážky znovu. Tentokrát mi řekli, že se určitě dostaneme, jen čekají na zbylá volná místa. Potvrdili nás na místa 43B (mě) a 50J (Jirku). Jumbo má seating v ekonomické třídě 3-4-3 a sedadla B i J jsou prostřední místa na krajních trojkách.
Rozloužili jsme se při nástupu stylem, že se během letu určitě navštívíme. Na 43A seděla paní, která měla manžela na 43D. Nabídla jsem se jí, jestli to nechtějí vyměnit. Souhlasili, tak jsem se ocitla na sedačce do uličky 43D. Startovali jsme ze stejné dráhy, jako jsme přistávali z Prahy. Před námi startovala Lufthansa s Airbusem A330. Slyšet plný výkon motorů B747 po tak dlouhé době je opravdu skvělý zážitek.
Asi po hodině letu nám byly rozdány slané krekry a studené nápoje. Vybrala jsem si juice. Jirka seděl mezi 2 Američany, s jedním z nich se dal do řeči. A tak mu vůbec nevadilo, že sedí jinde.
Na 43C seděl nevidomý cestující, který si stěžoval na zimu. Řada 43 je totiž za stěnou k nozovému východu, ve kterém je umístěna kuchyňka. Díky tomu je tu více chladněji. Nabídka jsem stevardce, že to můžou vyměnit s Jirkou. A opravdu se tak stalo. Takže náš konečný seating byl 43CD (přes uličku).
Po 2 hodinách letu byl roznášen oběd. Německé bílé klobásky se zelím a bramborovou kaší. Salát a citronový zákusek. Na tácku nechyběla ani bageta, máslíčko a tvrdý sýr. K pití jsem si dala další juice a Jirka pivo. Dále roznášeli kávu a čaj. U nás zvítězila káva. Také nabízeli alkohol. Jirka si tvrdé pití nedal. A já jsem zvolila můj oblíbený Bailey's.
Let probíhal v letové hladině cca 7.500m n. m., rychlostí 950km/h a venkovní teplota -51°C. Po sklizení obědů přišlo na řadu vyplňování vstupních dokumentů. Přidala jsem je k ostatním dokladům v mé kabelce, zabalila jsem se do deky, na uši jsem nasadila sluchátka a navolila nějakou tu muziku a krásně jsem usnula. Jirka také chviličku spal, ale ne tak dlouho jako já. Když jsem se vzbudila, četl si Reflex. Říkal, že během mého spánku šly stevardky 2x s pitím. Hahaha. Já vůbec o ničem nevím... Došli jsme si pro nějaké občerstvení, které bylo připravené v kuchyňce. Za chviličku šly stevardky s teplými a studenými nápoji. Takže jsem vypila další kávu.
Během mého spánku jsme se vyšplhali do letové hladiny 10.900m n. m. a naše rychlost byla 905km/h. Letěli jsme přes Faerské ostrovy, Island, Grónsko, Hudsonův záliv a přes Kanadu a Salt Like City směrem na Los Angeles.
2 hodiny před přistáním se podával druhý catering. Měli jsme na výběr 2 jídla. Jirka si dal kuřecí maso s rýží a žampiony a pivo. Já jsem zvolila zapečené těstoviny s rajčatovou omáčkou, pestem a černými olivami. Oba jsme na tácku měli i jogurt. K pití džus, kávu. A naráz už nám zbývá jen 45 minut do přistání na území Spojených států.
Po hladkém přistání jsme zarolovali ke gate 101 na Tom Bradley International Terminal. Proběhli jsme dlouhou chodbou mezi ostatními východy a vyšli v hale u imigračního. Vystáli jsme frontu č. 11 a došli na přepážku 46, jejíž pracovník se jmenoval Nguyen. Jirka myslel na zelináře v ČR, já na ohromné krabice, které se jim v Praze odbavují... Naštěstí nás po pár otázkách, naskenování prstů a fotce propustil. Díky tomu, že jsme neměli žádné zavazadlo, proběhla celní kontrola velmi rychle. Potom jsme prošli chodbou pro tranzitní cestující. Letiště je v této části v rekonstrukci, takže jsme museli ven z haly, pěšky dojít na Terminál 5 a tam se u přepážky znovu odbavit.
Odbavení na náš pokračující let jsme málem nestihli. Check-in obsluhovali 4 pracovníci, 10 minut na 1 člověka. A to ani neposílají odbavená zavazadlo jako např. v Praze. Cestující si je sám přenáší na místo tomu určené.
Dostali jsme palubní vstupenky bez přidělených míst, že se seating dozvíme až v gate. Paní nám popřála hodně štěstí a vyslala nás směr bezpečnostní kontrola. Nejprve kontrola palubní vstupenky, vyšli jsme schody o patro výš. Do rentgenu musí v USA všechno, včetně bot. Po 10 hodinovém letu byly naše nohy opravdu "voňavé". V době nástupu jsme byli ještě u kontroly, takže jsme si do gate A52 museli hodně pospíšit. Jen co jsme doběhli, vyhlašovali naše jména. Paní se nám omlouvala, že bohužel nemá místa spolu, ale letíme, tak je nám to jedno. Jirka má 43C a já 47B. Poprosila jsem paní na 47C, jestli by nebyla tak hodná a neprohodila si to s Jirkou na 43C. Ochotně souhlasila. A navíc pán, který měl sedadlo 47A chtěl sedět do uličky a ne u okénka, takže jsme nakonec seděli na 47AB.
Startovali jsme ze stejné dráhy, na kterou jsme přistávali z Frankfurtu.
Krátce po startu k nám promluvil kapitán. Nebylo mu rozumět ani slovo... Za občerstvení se u Northwest Airlines platí. Dali jsme si džus, pivo a chipsy. Platili jsme 8$. Jirka si potom dal ještě jedno pivo a to ho vyšlo na 5$. Nabídli nám sluchátka na 2$, takže jsme s díky odmítli. Dávali Star Track a Přátele. Já jsem skoro celý let prospala. Byla jsem opravdu hodně unavená. Jakmile jsme přiletěli po 5 hodinách nad ostrovy, začala jsem fotit.
Přistání už nebylo tak hladké jako u LH s B747, ale nebylo to špatné. Zarolovali jsme ke gate 20. Vedle nás stála Delta a Alaska Airlines. Vystoupili jsme z letadla a udělala jsem si několik fotek.
Prošli jsme kolem karuselů, které jsme nepotřebovali a vyšli ven před příletovou halu. Hledali jsme nějakou autobusovou zastávku, ale žádnou jsme nenašli. Vytáhli jsme tedy naše tištěné informace z Prahy, plánek letiště a podle toho jsme jí našli. Vtipně je pouze před odletovou halou. Od odletové haly odjíždění autobusy 19 a 20 směr centrum a Waikiki k hotelovým celkům. Za 4,50$ jsme se 20 nechali odvést až k našemu hotelu.
Na recepci jsme vysvětlili, že jsme tu o den dříve (na zaměstnanecké letenky totiž jeden nikdy neví) a jestli by pro nás nenašli nějaké ubytování. Paní nás velice ochotně přijala a ubytovala nás v malém pokojíku č. 1837 v 18. patře. Také nám vysvětlila, že to bude náš pokoj i po celou dobu našeho pobytu, tudíž se zítra nemusíme nikam stěhovat. Zaplatit máme zítra, při registraci celého týdne.
Zjistit, jak se dostat do 18. patra, když výtah je jen do 17, nám zabralo trochu času. Nakonec jsme se museli zeptat bezpečnostního pracovníka, kterého jsme naštěstí potkali. Museli jsme projít chodbou v 17. patře, pak po nouzovém schodišti nahoru a tam byli dva pokoje. A jeden z nich byl náš.
Na pokoji jsem dala doklady do trezoru a rozhodli jsme se, že si půjdeme dát kafe do Starbucksu, který jsme viděli cestou. Vyšli jsme z pokoje a na chodbě jsem zjistila, že jsme si zabouchli obě karty od dveří na pokoji. Naštěstí jsme si přivolali výtah s rodinkou (protože i výtahy tu mají na kartu od pokoje) a na recepci se nám smáli, že se nám to určitě ještě stane. Naštěstí nestalo. Paní recepční chtěla vidět nějaký doklad totožnosti. Pasy máme v trezoru, ale naštěstí ji stačil náš občanský průkaz. Ochotně nám nakopírovala další kartu od pokoje a my mohli vyrazit do víru Honolulu. Tma padla na Waikiki asi v 19 hodin. Po ulicích se pohybují spousty lidí. A je tu krásně teploučko. Jirka si koupil střední kávu a já venti. Dohromady za 9,50$ (tehdy byl dolar asi za 16 korun...). Pak jsme kouknuli po pár krámcích a zamířili na hotel. Na recepci jsme posbírali nějaké prospekty. Sedíme na pokoji, já dopisuju cestovní deníček a plánujeme, co zítra podnikneme. Ráno musíme přehlásit pokoj, uděláme shopping a nejspíš vyrazíme na nejznámější pláž na světě - Waikiki.
1. září
Budík jsme měli nařízený na 8, ale byli jsme vzhůru už asi v 7. Přímo z postele máme zajímavý výhled.
Když jsme se vyhemžili z postele, došli jsme se na recepci přehlásit. Za 1 noc navíc jsme zaplatili necelých 90$. Z recepce jsme šli rovnou do obchodu, abychom si koupili snídani. Ubytování jsme měli bez stravy. V nákupním vozíku nám uvízlo: bageta, sýr, muffin, cola, zubní pasta, krém na opalování. Vše za 35$. Ve Starbucksu, který je v budově našeho hotelu, a včera jsme si ho nevšimnuli, jsme si koupili kávu. Jirka si dal extra silné Bold of the Day - venti (největší kelímek) a já moje oblíbené White Chocolate Mocca - také venti. Za necelých 9$. Na balkoně potom v poklidu snídáme a kocháme se pohledy z něj.
V 11 jsme vyšli z pokoje. Přímo před hotelovým vchodem je zastávka Waikiki Trolley. Pink Line je okružní jízda po nákupních střediscích a hotelových komplexech na Waikiki. Pokud se prokážeme kartou od pokoje, je tato jízda zdarma. Jinak stojí 2$.
Mašinka nás odvezla na námi požadovanou zastávku u Ala Moana Shopping Center. Celý obchodní dům se spoustou obchodů jsme prošli jen tak letem světem. V Ritz Camera jsem si koupila 2GB paměťovou kartu do foťáku za 20$. V obchodu ABC (jsou to krámečky po celé Waikiki) kupujeme 2 trička, pantofle a pití na cestu. Útrata 58$. U pokladny dostáváme kartičku Gold. Bylo nám vysvětleno, že pokud budeme celý týden pobytu na Hawaii schraňovat účtenky z obchodů ABC, na konci - podle částky - dostaneme dárek. Na zadní straně kartičky byly ony dárky popsány, včetně konkrétnějších pravidel.
Vrátili jsme se na zastávku Pink Line a jedeme zpátky na hotel.
Trochu jsme si odpočinuli, občerstvili a ještě se šli podívat po obchodech v našem okolí. A také na International Market Place. Kupujeme tílko, šortky, sukni, plážové ručníky. Cca 60$.
Když jsme se vrátili na pokoj s nakoupenými věcmi, bylo asi 17 hodin. Takže nám zbývají 2 hodiny do západu slunce. Běžíme rychle k moři.
Kousek od nás bylo vytvořené pódium, na kterém vystupovali místní tanečníci a předváděli Hula tanec. Když jsme přišli na pokoj a očistili se od soli z moře, vyrazili jsme do ulic naposledy. V obchodě ABYC, který je levnější, než obchod, kde jsme byli ráno, kupujeme sendviče, colu, Jirka pivo (chtěli po něm ID, aby nám to mohli prodat, naštěstí postačila naše občanka). Ve Starbucksu dáváme kávu. Na balkoně jí popíjíme, baštíme sendviče. Já sepisuju deník, vymýšlíme plán na druhý den. Usínáme velmi brzo. 12ti hodinový posun je znát...
2. září
Budíček opět na 8, ale Jirka už je vzhůru od 5. Když jsem se vzbudila i já, došel pro kafčo. Snídáme opět na balkoně. Po snídani vyrážíme do centra Honolulu.
Nasednuli jsme na Pink Line, která nás dovezla zdarma až k Ala Moana Shopping Center. Odtud vyrážíme pěšky. Procházíme Ala Moana Blvd., Punchbowl St. a po Queen St. až k Bishop Center.
Po dvou hodinách chůze na poledním sluníčku jsme si koupili pití a zhroutili se na lavičku. Jirka si koupil colu, já ledový čaj. Asi po půlhodině relaxu se vydáváme na další cestu. Dojdeme k Bishop Street, na té uhýbáme doleva, přecházíme Nimitz Hwy a jsme u Aloha Tower a Aloha Tower Marketplace.
Na nábřeží je spousta ptáčků a v čistém průzračném moři spousta hladových rybiček. Už jsou tady na to vybavení a tak si za čtvrt dolaru kupujeme rybí krmení z automatu a asi 15 minut máme o zábavu postaráno.
Aloha Tower má uvnitř výtah. Vrátný ani nechce vidět mojí kabelku, vstupné je zdarma a tak vyjíždíme do 10 patra. Odtud je krásný výhled na všechny strany: moře, východní pobřeží s Waikiki, celé centrum a Punchbowl a nakonec i západní pobřeží. Pokud si hraju s foťákem, vidím až na letiště...
Vracíme se do přízemí a opět pěšky si to štrádujeme zpět přes Nimitz Hwy, po Bishop Street až na roh s Merchant Street. Tou procházíme až k soše King Kamehameha.
Chtěli jsme si dát něco k jídlu, ale Jirkova navigace jaksi zapomněla plnit svojí funkci. Chvíli ještě pobíháme po okolních ulicích. Vidíme krásnou hasičskou stanici s parádně naleštěnými vozy. Na Punchbowl street nasedáme do autobusu č. 19 a za 4,50$ se necháváme dovézt k US Army Muzeum, který je v prostorách Baterry Randolph postavené v roce 1911. US Army Muzeum je na Fort Derussey Park. Vstup do prostor muzea byl zdarma. Hlavní chodba byla věnovaná historii muzea. Jednotlivé místnosti se věnovali danému tématu, který byl napsaný na tabulce před vchodem do místnosti. Jako například World War, Vietnam War apod. Před samotnou budovou bylo vystavěno několik tanků a děl a na střeše budovy i vrtulník. Ten ovšem nebyl přístupný, koukalo se na něj skrz mříže.
Od muzea jsme došli opět pěšky přes International Market Place až k našemu hotelu. U Jack in the Box si konečně kupujeme jídlo. Já sýrového burgera, k němu jsou hranolky automatické. Jirka misku číny. K pití Jirka velkou colu a já velký ledový broskvový čaj. Vše za 14$. Před 17 hodinou jsme přišli do pokoje s myšlenkou, že si jen chviličku odpočineme a půjdeme ještě k moři. Podařilo se nám oběma, po náročném pochodování městem, opravdu tvrdě usnout. Jirka se vzbudil asi v 22 a už nemohl spát. Vzal si proto nějaké drobné a šel na recepci zahnat internetový absťák. V ABC si koupil pivo a pak si četl knihu Lou Fanánka Hagena: Tak to bylo, tak to je... Spát šel v půl čtvrté. Já spala celou noc jako zabitá. A z té celodenní vycházky mám pěkně spálená záda...
3. září
Vzhůru jsme kolem sedmé hodiny. Jdeme si do ABC pro snídani a do Starbucksu pro kávu. Donuts, tortilla se sýrem a šunkou. V noci pršelo a déšť krásně pročistil vzduch. Den určený pro velký výlet!
V bankomatu si vybíráme 100$. Nastupujeme do autobusu č. 42, který nás po hodině jízdy vysazuje před Pearl Harbor. Nejprve si jdeme koupit lístky na USS Missouri a USS Bowfin Submarine. USS Arizona Memorial je zdarma. Všichni povinně své tašky a kabelky musejí z bezpečnostních důvodů nechat v úschovně zavazadel za 3$. Jirka si za 2$ kupuje v automatu flašku s vodou a po krátkém prozkoumání USS Bowfin park se přesouváme k USS Arizona Memorial Visitor Center.
V 11:30 nám začíná program. Nejprve se všichni usazujeme v sále kina. Uniformovaný chlapík docela srozumitelnou angličtinou vysvětluje historii Pearl Harboru a následně je nám puštěný i film o celém útoku. Asi po půl hodině nastupujeme na malou loďku, která nás (asi 50 lidí) převáží k USS Arizona Memorial. Krásně je vidět vrak celé lodi. Dokonce kolem ní stále plavou olejové skvrny. Na pamětní desce nacházíme i několik českých jmen.
Po 15 minutách nasedáme opět na lodičku, která nás převáží zpět na pevninu. Rozhodli jsme se, že dalším bodem našeho programu bude USS Missouri. Nasedáme proto na Shuttle bus, který nás převáží z pevniny na Fort Island.
Při vstupu nás společně fotí a při odchodu, pokud budeme mít zájem, si fotografii můžeme koupit. Jirka je z této válečné lodi naprosto nadšený. Část je ovšem kvůli rekonstrukci zavřená. Kdyby mohl, prolezl by jí skrz naskrz a klidně by na ní strávil několik dní. Má rád tyto válečné paměti. Snad jako většina chlapů. Prolezli jsme velké množství kajut, jídelnu, nějaké to technické zázemí. Nafotili jsme spoustu fotografií. Při odchodu podléháme a za 25$ si kupujeme onu společnou fotografii.
Nasedáme opět na Shuttle Bus. Jeho další zasstávka je u Pacific Aviation Museum. Původně jsme dovnitř jít nechtěli. Ale když už jsme tu byli, připlatili jsem si vstupné a museli jsme jej navštívit. Prohlídka opět začínala filmem. Bohužel jsme ho celý neviděli. Dle pána, který nás pouštěl dovnitř, jsme zmeškali asi 5 minut. Ten samý pán nám poté u mapy vysvětluje onen útok ze 7. prosince 1941. V prostorách bývalého hangáru jsou pak opravdová letadla, žádné makety.
Po návratu autobusem na pevninu nám zbývá ještě USS Bowfin Submarin. S Jirkou jsme se shodli, že na ponorce bychom sloužit nemohli. Malé prostory, mizivá šance na přežití. I když jsem věděla, že je ponorka pevně přikotvena k pevnině, dobrý pocit jsem z toho neměla. Opět jsme prošli kajuty, jídelnu, strojovnu a viděli jsme i její munici.
Posledních pár minut opět trávíme v USS Bowfin Submarin Park. Já jsem dofotila poslední volné místečko na své první 1GB kartě. A shodou okolností mi došly i baterky. V úschovně zavazadel si vyzvedáváme kabelku a jdeme na zastávku. Historické prostory opouštíme v 16 hodin, tedy hodinu do zavírací doby. Při čekání na zastávce prosviští nad našimi hlavami několik stíhaček.
Nasedáme opět do 42 a po hodině jízdy vystupujeme u našeho hotelu. Měli jsme hlad. V International Market Place si vybíráme z velkého množství fast food jídelen. Já jsem si vybrala u řecké - gyros s pitím za 7$ a Jirka si dal čínské nudle a pití.
Když jsme se vrátili na pokoj, Jirka se ještě rychle převlékl do koupacích šortek a běžel se ještě vykoupat. Bylo půl sedmé a mně už se nechtělo. Prohlížím fotky, nechávám nabít baterky a měním paměťovou kartu.
4. září
Jirka mě vzbudil už v půl sedmé... Jako každé ráno, naše první kroky směřovaly do Starbucksu pro kávu. Otvírají už v 5. A snídáme na balkoně. Já jahodového muffina a Jirka tortillu se sýrem a šunkou. Plánujeme další den. Jirka má cuky si půjčit auto. Já tomu moc nakloněná nejsem, ale nechávám se ukecat. Došli jsme k VIP Car rental. Nějak se nám tato půjčovna nezdála a tak jsme se dle Jirkovy navigace šli podívat po jiné... Bez úspěchu. Vzteky jsem měla chuť tu navigaci hodit do kanálu! Vrátili jsme se tedy k té první. Půjčovné za auto, které jsme si vyhlídli, bylo 39$. Byla to super cena a souhlasili jsme. Potom se nás ptali, jestli máme pojištění, zdravotní pojištění. Všechno nám připočítali, pak ještě daň a rázem jsme byli na 60$. Jsem zvědavá, na jakou částku bychom se dostali. S díky jsme si nechali vrátit doklady a odešli jsme.
Cestou zpátky na hotel narážíme na obchůdek mezi naším hotelem a ABC, na Whalers General Store. Aniž bychom plánovali nějaký nákup, odnášíme si každý dvě trička, otvírák, 5 pohledů. Jirka platil kartou, i tentokrát po něm chtěli doklad totožnosti, aby se přesvědčili, že karta je jeho. Nákup za 42$. Na hotelu vymýšlíme nový plán.
Asi v 11 hodin jsme nasedli do autobusu č. 2. Na rozhraní Beretania Street a Alapai Street přesedáme na autobus č. 15. Obě jízdy za 4,50$ (pokud přestoupíme do 2 hodin, je to za jednu cenu, ale řidič to nijak důkladně nestudoval). Autobus č. 15 nás dovezl k Punchbowl. Prošli jsem větší část památníku, nafotili jsme spoustu fotek. Ze silnice směrem k památníku je krásný výhled na Waikiki a Diamond Head. Z výhlídkové terasy je pak krásný rozhled na zbývající část města, včetně letiště.
Asi po dvou hodinách se vracíme na autobusovou zastávku. Nevýhoda autobusu č. 15 je, že jezdí pouze jednou za půl hodiny. Takže čekáme opravdu dlouho. Patnáctku zase zaměňujeme za 2 a přijíždíme k nám. U Jack in the Box jsme se zastavili na jídlo. Jirka misku číny a já Swiss burger. Dostali jsme k tomu hranolky. I s pitím nás to vyšlo na 16$. Před půl pátou jsme na pokoji a odpočíváme. Brzo usínáme.
5. září
Sami jsme vzhůru kolem 6 hodiny. Jirka se pokouší vyfotit východ slunce. Ale zachytil spíš mrakodrapy při východu slunce. Jako každé ráno, píšu SMSku domu. Tentokrát se přidává i Jirka. V 6:30 otvírá ABC, takže se zvedáme z postele a jdeme si pro snídani a pro kávu. Snídaně se podává, jak jinak, na balkoně.
Po snídani jsme vyšli na pláž, kde jsme celé dopoledne. Kolem 12 si balíme ručníky a vracíme se na pokoj. Oblékli jsme se a jdeme do restaurace na oběd. Jirka si dal zeleninový salát s mořskými plody a italskou omáčkou, pivo a kávu. Já jsem měla špagety s tuňákem, červené víno a kávu. Celý oběd nás stál 60$.
Večer jsme se došli podívat na západ slunce z Waikiki. Opět se tam vrtěli místní tanečníci. V ABC jsme si koupili snídani na druhý den, já jsem si navíc koupila sendvič a ledový čaj na večer. Jirka chtěl pivo. Objevil tam totiž Stellu. Ale neměl u sebe žádné ID, tak mu ho neprodali. Jirka je z toho naštvaný. Došli jsme na pokoj a aby měla dušička pokoj, vzala jsem svojí občanku a pro to pivo se vrátila. Na balkoně sedíme do půl desátý.
6. září
Vzbudila jsem se už v půl šestý. Hrůza. Kolem 6 jdeme pro kávu. Snídáme sendvič a muffiny. Jirka krmí holuby. Plánujeme, co dnes podnikneme. Rozhodujeme se mezi ponorkou a aquaparkem. Jirka nelenil a běžel na recepci zeptat se, co by nám doporučili a jaká je finanční otázka. Přišel s tím, že ponorka stojí přes 90$ na osobu. Aquapark vyjde na 40$ na osobu. Pokud bychom chtěli aquapark s odvozem, stálo by to 70$ na osobu. Vybíráme si prostřední variantu - aquapark s vlastní dopravou. Rozhodli jsme se také, že peníze na vstupné vybereme z bankomatu až na místě. Nasedáme tedy před naším hotelem do autobusu č. 2, který nás dovezl k Ala Moana Shopping Center. Tam po chviličce čekání přesedáme na autobus č. 40A. Ten nás vezl přes celé Waikiki, Honolulu, Pearl City až skoro k západnímu pobřeží O'ahu. Cesta trvala 2 hodiny. Už nápisy od autobusové zastávky až přímo ke vchodu do areálu však hlásaly, že moc velký úspěch s dnešním výletem mít nebudeme. Celý aquapark je zavřený pro soukromou akci... Poslední drobné jsme utratili za cestu do aquaparku. A v kapse jsme měli jen dvacetidolarovku. A autobusy nevrací... Takže si tedy vybereme z bankomatu. Bohužel, ani tentokrát jsme nebyli úspěšní. Já jsem překročila týdenní limit pro výběr a Jirka s sebou kartu neměl. Do toho všeho začalo pršet, takže jsme se běželi schovat pod palmu. Když déšť ustal, šli jsme se jedné organizátorky zeptat, jak se pěšky dostaneme k obchodnímu centru, které jsme viděli cestou z autobusu. Poradila nám, že musíme jíž pěšky přes most, který křižuje dálnici. Žádný chodník tam samozřejmě nebyl, takže jsme šli po krajnici v docela hustém provozu. Jako na potvoru opět začalo pršet. Já už jsem byla bílá vzteky. Naštěstí do 15 minut jsme došli k vytouženému centru. A vlezli jsme do našeho oblíbeného Jack in the Box. Vypočítali jsem si, že můžeme utratit maximálně 15$ a 50 centů, abychom se vrátili domu. Objednali jsme si jídlo, sýrového burgra a čína misku. Hranolky a pití. Za posledních 4,50$ jsme se nechali autobusem č. 40 (40 je rychlejší, než 40A. Ta staví na každém rohu, ale 40 jede přímo po dálnici, takže se naše cesta zkrátila o polovinu...) dovézt zpátky k Ala Moana Shopping Center. Při té příležitosti jsme objevili skvělý krám s dámským oblečením plným slev! Musíme se do něj příště podívat podrobněji.
Zkoušeli jsem vyměnit 105 kanadských dolarů, které u sebe mám, v jedné z místních bank. Bohužel, bez úspěchu. Ani nevím proč. Sedáme proto do autobusu č. 42, který nás doveze přímo na hotel. Jirka si vzal kartu a běží vybrat peníze. Do ABC jsme si došli pro snídani, ledový čaj, trs banánů a pivo. Kupujeme si kafe a relaxujeme na balkoně. Taky jsem si zašli na recepci, kouknout se na internet, abychom zjistili obsazenost letů na cestě zpátky. Vypadá to docela dobře. Snad to nezakřikneme.
Večer sedíme na balkoně a koukáme, jak kolem nás prší, jen nad naším hotelem ne. Klábosíme, baštíme banány... Ach jo, už se blíží konec...
7. září
Dneska jsme se vzbudili až ve čtvrt na osm! Jelikož je pondělí, nový týde, můžu zase tahat penízky z bankomatu já. Využíváme toho. Jdeme si pro kafčo a snídáme na balkoně. Sendvič, banánový muffin, skořicový šnek.
Po snídani se vypravujeme do Ala Moana Shopping Center autobusem č. 8. Nejprve jsme zašli do krámku s CD a DVD muzikou a filmy. Jirka zamířil k hudbě. Našel spoustu CD Iron Maiden. Taky jejich DVD z koncertů apod. Je ve svém živlu. Očíčka se mu jískří a neví, kam má koukat dřív. Některá alba jsou označena nápisem USED. Jak jsem ovšem zjistili, jsou to CD, která se dávají do přehrávačů v obchodě a kdo má zájem, může si je před koupí nejprve poslechnout. Těm kotoučkům plným krásné hudby vůbec nic není. Odcházíme plní nadšení a igelitkou plnou: Iron Maiden - Live After Death, Iron Maiden - Death on the Road, Metallica - The Videos 19892004, Metallica - Death Magnetic a AC/DC - Back in Black. Všechno originálky za 60$. Se spokojeným Jirkou jsem zamířila do obchodu, kterého jsem si všimla včera. Nevím, kam dřív koukat. Co si osahat nebo dokonce vyzkoušet. Jako v ráji. Odcházím s 2 džínovými kraťasy, košilí a tričkem. Vše za 60$. Naše poslední zastávka je v obchodě ABC, kde si Jirka kupuje mikinu, kupujeme dárky domů a necháváme tam 88$. Po tomto nákupním koncertě se vydáváme na zastávku Pink Line obtěžkáni plnými taškami. Zdarma se necháváme okružní jízdou dovézt před hotel. Na pokoji vše vybalujeme a důkladně prohlížíme. Trošičku řešíme, jak se nám to všechno vejde do příručního zavazadla...
Po troše odpočinku se převlékáme do plavek, kolem ramen ručníky a vyrážíme na International Market Place na jídlo. Jirka si dal Jumbo shrimps kebab a já Combo kebab. Obojí s lahví vody za 21$. Po dobrém obědě se vydáváme na pláž, kde jsme až do západu slunce, který jsme bohužel neviděli. Začalo pršet. V hotelu jsme si odpočinuli a vyrazili do nočních ulic Honolulu. Koupili jsme si snídani, Jirka pivo a nějaké bonbony do letadla. Zapomněli jsme si na hotelu účty, takže dárek až zítra. Ve Starbucksu si kupujeme kávu. Na recepci se ptáme, dokdy musíme zítra opustit pokoj. Bylo nám řečeno, že do 12 hodin. Poslední večer na našem super balkoně. Poslední noc...
8. srpna
Smutný den. Můj smutek vyjadřuje i počasí. Prší. Vzhůru jsme už v půl sedmé, takže budík jsme nepotřebovali. Jirka běží pro kafe. Já začínám poklízet a balit. Na snídani už neprší, takže snídáme na balkoně. Neprší, ale je krásná duha. Máme dnes 2 možné linky, kterými bychom mohli letět:
a) Delta Air Lines, letící ve 12 hodin a je v L. A. ve 21:00
b) Northwest Airlines, letící ve 21:05 a je v L. A. druhý den ráno v 5:30
Jelikož Air France z Los Angeles letí až v 15:50, volíme až ten večerní Northwest Airlines. Sice je to risk, ale nechce se nám sedět 18 hodin na letišti v Los Angeles.
Během snídaně Jirka opět krmí holuby. Ráno už seděli na zábradlí a očekávali nějaký ten mls. Učenlivá zvířátka...
V půl desáté jsem vyšla do ulic. Vyzvednout si dárek z ABC store - 2 hrnečky se souostrovím Hawaii. A nafotit naše oblíbená místa.
Praha - Frankfurt s Lufthansou
Frankfurt - Los Angeles s Lufthansou
Los Angeles - Honolulu s Northwest Airlines
Honolulu - New York s Delta Air Lines
New York - Zürich se Swiss Int'l Airlines
Zürich - Praha se Swiss Int'l Airlines
17. srpna
O speciálu (přiděleném úkolu v práci) jsem vyhledala Zuzanku, abychom dokončily práci na naší honeymoon. Bohužel, z finančních důvodů budeme muset New York nechat na jindy. Konečná verze naší svatební cesty vypadá tedy takto:
Praha - Frankfurt = Lufthansa LH 3267 s letadlem Airbus 320, čas 6:00-7:10
Frankfurt - Los Angeles = Lufthansa LH 456 s letadlem Boeing 747, čas 10:05-12:40
Los Angeles - Honolulu = Northwest Airlines NW 623 s letadlem Boeing 757, čas 14:40-17:25
Honolulu - Los Angeles = Northwest Airlines NW 622 s letadlem Boeing 757, čas 21:05-05:30
Los Angeles - Paříž = Air France AF 065 s letadlem Boeing 777, čas 15:30-11:00
Paříž - Praha = Air France AF1982 s letadlem Airbus 320, čas 13:15-14:50
Výborná práce od Zuzky!
21. srpna
Dneska jsem si byla pro poukazy u pí. Jirasové v pátém patře "parníku". Poukazy poté v pondělí (tyto dny je totiž na výletě v Petrohradu a Moskvě) přenesu Jiřince na pokladnu. Má noční a slíbila mi, že mi letenky vystaví ona. Když jsem byla na tranzitu za Zuzkou (17.8), poradila nám tam jiná kolegyně stránky travelocity.com, díky nim můžeme sledovat obsazenost letů. Díky tomu tedy víme, že cestování po USA vypadá trochu strašidelně. Ale snad všechno dobře dopadne.
24. srpna
Po službách (Jirka 7-19 a já 6-19) jsme zašli na ticketing office na Terminálu 1. Jiřinka si převzala poukazy a řekla nám, že je tak za 20 minut bude mít hotové. Ať si zatím skočíme na kafíčko. Dbali jsme jejích rad. Asi tak za půl hodinky jsme se pomalým krokem vydali zpět. Jiřinka měla letenky hotové a mile nás překvapila i celková cena 17.360,- pro oba. Což bylo asi o 2.000,- méně, než jsem předpokládala. Další výborná práce od úžasné Jiřinky!
Letenky
28. srpna
Je pátek a jdeme si vyměnit koruny na dolary. Jirka už chytá cestovní horečku. Sedí u PC a vymýšlí všechny možné i nemožné varianty výletů apod. Už jen 2 dny...
V tomto týdnu nám byla také zaslána e-mailem kladně vyřízená ESTA, voucher na ubytování a kartička pojištění od Invie. Veškeré dokumenty pak tiskneme a připravujeme na cestu.
30. srpna
Poslední den v práci před dovolenou. Mám ranní. Odpoledne jsme se zastavili u dědy s babičkou pro tašku, kterou budeme mít jako příruční zavazadlo. U mých rodičů necháváme klíče od bytu, aby mohli chodit opečovávat naše 2 kočičky, Žofinku s Garfieldem. Večer jsme zabalili tašku, ve které jsme měli nějaké to oblečení, nabíječky apod. Jirka si vzal do batohu knížky. Já jsem měla kabelku narvanou doklady, letenkami a penězi. A v roce foťák. Nechali jsme nabít veškerou elektroniku. Oba jsme prošli koupelnou. A šli jsme brzy spát. Ráno se velmi časně vstává...
31. srpna
Budík nás vzbudil ve 4 hodiny ráno. Ranní hygiena, dobalení posledních věcí, obstarání kočiček. A asi v půl páté vyrážíme směr letiště. Auto necháváme na Parkingu A. Rychle jsme přeběhli na Terminál 2. Ranní teplota 8°C je nic moc. Na oblouku Lufthansy už jsme měli připravené palubní vstupenky (zařídil nám to předešlý den kolega Adámek). Posadili nás k nouzovému východu, sedadla 10AB. Palubní vstupenky na pokračující let byly bez přidělených sedadel. Vše se vyřeší až ve Frankfurtu. Naše kabinové zavazadlo váží jen 3kg! Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a zamířili jsme k východu C2, kde nás čekal Airbus A320 Lufthansy. Usadili jsme se v gate. Nástup začal načas. Nejprve business cestující a držitelé frequent flyer karet. Potom cestující ekonomické třídy. Děti nebyly žádné. Posádku tvořili dva páni v kokpitu a 3 stevardky. Když probíhal nástup, měli piloti otevřené dveře do kokpitu. Bylo krásně vidět na všechny ty osvětlené přístroje. Ještě před odtlačením ze stojánky nás přivítal kapitán. Během pojíždění vidíme všechny možné stroje ČSA (včetně Airbus A310), Wizz Air, British Airways,...
Krátce po startu jsme dostali snídani. Byla to bageta se sýrem a salámem. Roznášeli se i studené a teplé nápoje. My jsme zvolili kávu. Po 45 minutách jsme přistáli ve Frankfurtu.
Po příletu do Frankfurtu.
Přistavili nás na stojánku bez nástupního mostu, takže všichni cestující míří k přistavenému autobusu. Ten nás zavezl ke vchodu B schengenských příletů. Vyjeli jsme eskalátory o patro výš a u informačních tabulí jsme se zorientovali. A vyšli jsme vstříc východu A63. Prošli jsme mezi duty free shopy, po schodech dolu a spojovacím tunelem ke gates A. Na konci opět schody nahoru a tam už nás čekala kontrola podobná našemu KPV (Kontrola pasů a víz). Poté následovala pasová kontrola. U takového "dědy" před tranzitní přepážkou jsme se dozvěděli, že naše letadloo má cca 327 cestujících (bez zaměstnanců). Dále nám podal informaci, že pokud se na tento let nedostaneme, odpoledne má Lufthansa ještě jeden let. Tímto odpoledním letem bychom nestihli letadlo do Honolulu.
Usadili jsme se u našeho gate A63. Jirka zašel koupit kávu a colu. Máme zhruba dvě hodiny čas. Já spisuju deník, Jirka si čte v průvodce TOP 10 Honolulu & O'ahu. Máme krásný výhled na plochu, takže vidíme skvostky, které se u nás nevidí. Thai Airways, American Airlines, United Airlines, Cathay Pacific,... a další.
Naše Jumbo do L. A.
V 8:40 přišli do gate první pracovníci odbavení, kteří měli na starosti tento let. Šla jsem si tedy stoupnout do fronty k přepážce. Bylo mi řečeno, že je tam hodně cestujících na zaměstnanecké letenky. Že musíme čekat, zaměstnance začnou potvrzovat cca 20 minut do odletu. V době nástupu jsme šla zevlovat kolem přepážky znovu. Tentokrát mi řekli, že se určitě dostaneme, jen čekají na zbylá volná místa. Potvrdili nás na místa 43B (mě) a 50J (Jirku). Jumbo má seating v ekonomické třídě 3-4-3 a sedadla B i J jsou prostřední místa na krajních trojkách.
Rozloužili jsme se při nástupu stylem, že se během letu určitě navštívíme. Na 43A seděla paní, která měla manžela na 43D. Nabídla jsem se jí, jestli to nechtějí vyměnit. Souhlasili, tak jsem se ocitla na sedačce do uličky 43D. Startovali jsme ze stejné dráhy, jako jsme přistávali z Prahy. Před námi startovala Lufthansa s Airbusem A330. Slyšet plný výkon motorů B747 po tak dlouhé době je opravdu skvělý zážitek.
Asi po hodině letu nám byly rozdány slané krekry a studené nápoje. Vybrala jsem si juice. Jirka seděl mezi 2 Američany, s jedním z nich se dal do řeči. A tak mu vůbec nevadilo, že sedí jinde.
Na 43C seděl nevidomý cestující, který si stěžoval na zimu. Řada 43 je totiž za stěnou k nozovému východu, ve kterém je umístěna kuchyňka. Díky tomu je tu více chladněji. Nabídka jsem stevardce, že to můžou vyměnit s Jirkou. A opravdu se tak stalo. Takže náš konečný seating byl 43CD (přes uličku).
Po 2 hodinách letu byl roznášen oběd. Německé bílé klobásky se zelím a bramborovou kaší. Salát a citronový zákusek. Na tácku nechyběla ani bageta, máslíčko a tvrdý sýr. K pití jsem si dala další juice a Jirka pivo. Dále roznášeli kávu a čaj. U nás zvítězila káva. Také nabízeli alkohol. Jirka si tvrdé pití nedal. A já jsem zvolila můj oblíbený Bailey's.
Let probíhal v letové hladině cca 7.500m n. m., rychlostí 950km/h a venkovní teplota -51°C. Po sklizení obědů přišlo na řadu vyplňování vstupních dokumentů. Přidala jsem je k ostatním dokladům v mé kabelce, zabalila jsem se do deky, na uši jsem nasadila sluchátka a navolila nějakou tu muziku a krásně jsem usnula. Jirka také chviličku spal, ale ne tak dlouho jako já. Když jsem se vzbudila, četl si Reflex. Říkal, že během mého spánku šly stevardky 2x s pitím. Hahaha. Já vůbec o ničem nevím... Došli jsme si pro nějaké občerstvení, které bylo připravené v kuchyňce. Za chviličku šly stevardky s teplými a studenými nápoji. Takže jsem vypila další kávu.
Během mého spánku jsme se vyšplhali do letové hladiny 10.900m n. m. a naše rychlost byla 905km/h. Letěli jsme přes Faerské ostrovy, Island, Grónsko, Hudsonův záliv a přes Kanadu a Salt Like City směrem na Los Angeles.
2 hodiny před přistáním se podával druhý catering. Měli jsme na výběr 2 jídla. Jirka si dal kuřecí maso s rýží a žampiony a pivo. Já jsem zvolila zapečené těstoviny s rajčatovou omáčkou, pestem a černými olivami. Oba jsme na tácku měli i jogurt. K pití džus, kávu. A naráz už nám zbývá jen 45 minut do přistání na území Spojených států.
Po hladkém přistání jsme zarolovali ke gate 101 na Tom Bradley International Terminal. Proběhli jsme dlouhou chodbou mezi ostatními východy a vyšli v hale u imigračního. Vystáli jsme frontu č. 11 a došli na přepážku 46, jejíž pracovník se jmenoval Nguyen. Jirka myslel na zelináře v ČR, já na ohromné krabice, které se jim v Praze odbavují... Naštěstí nás po pár otázkách, naskenování prstů a fotce propustil. Díky tomu, že jsme neměli žádné zavazadlo, proběhla celní kontrola velmi rychle. Potom jsme prošli chodbou pro tranzitní cestující. Letiště je v této části v rekonstrukci, takže jsme museli ven z haly, pěšky dojít na Terminál 5 a tam se u přepážky znovu odbavit.
Odbavení na náš pokračující let jsme málem nestihli. Check-in obsluhovali 4 pracovníci, 10 minut na 1 člověka. A to ani neposílají odbavená zavazadlo jako např. v Praze. Cestující si je sám přenáší na místo tomu určené.
Dostali jsme palubní vstupenky bez přidělených míst, že se seating dozvíme až v gate. Paní nám popřála hodně štěstí a vyslala nás směr bezpečnostní kontrola. Nejprve kontrola palubní vstupenky, vyšli jsme schody o patro výš. Do rentgenu musí v USA všechno, včetně bot. Po 10 hodinovém letu byly naše nohy opravdu "voňavé". V době nástupu jsme byli ještě u kontroly, takže jsme si do gate A52 museli hodně pospíšit. Jen co jsme doběhli, vyhlašovali naše jména. Paní se nám omlouvala, že bohužel nemá místa spolu, ale letíme, tak je nám to jedno. Jirka má 43C a já 47B. Poprosila jsem paní na 47C, jestli by nebyla tak hodná a neprohodila si to s Jirkou na 43C. Ochotně souhlasila. A navíc pán, který měl sedadlo 47A chtěl sedět do uličky a ne u okénka, takže jsme nakonec seděli na 47AB.
Startovali jsme ze stejné dráhy, na kterou jsme přistávali z Frankfurtu.
Konec pevniny a začátek Pacifiku.
Krátce po startu k nám promluvil kapitán. Nebylo mu rozumět ani slovo... Za občerstvení se u Northwest Airlines platí. Dali jsme si džus, pivo a chipsy. Platili jsme 8$. Jirka si potom dal ještě jedno pivo a to ho vyšlo na 5$. Nabídli nám sluchátka na 2$, takže jsme s díky odmítli. Dávali Star Track a Přátele. Já jsem skoro celý let prospala. Byla jsem opravdu hodně unavená. Jakmile jsme přiletěli po 5 hodinách nad ostrovy, začala jsem fotit.
Přílet nad Hawaii
Pearl Harbor.
Přistání už nebylo tak hladké jako u LH s B747, ale nebylo to špatné. Zarolovali jsme ke gate 20. Vedle nás stála Delta a Alaska Airlines. Vystoupili jsme z letadla a udělala jsem si několik fotek.
Náš Boeing 757.
Japonská zahrada na letišti.
Řídící věž letiště HNL.
Prošli jsme kolem karuselů, které jsme nepotřebovali a vyšli ven před příletovou halu. Hledali jsme nějakou autobusovou zastávku, ale žádnou jsme nenašli. Vytáhli jsme tedy naše tištěné informace z Prahy, plánek letiště a podle toho jsme jí našli. Vtipně je pouze před odletovou halou. Od odletové haly odjíždění autobusy 19 a 20 směr centrum a Waikiki k hotelovým celkům. Za 4,50$ jsme se 20 nechali odvést až k našemu hotelu.
Na recepci jsme vysvětlili, že jsme tu o den dříve (na zaměstnanecké letenky totiž jeden nikdy neví) a jestli by pro nás nenašli nějaké ubytování. Paní nás velice ochotně přijala a ubytovala nás v malém pokojíku č. 1837 v 18. patře. Také nám vysvětlila, že to bude náš pokoj i po celou dobu našeho pobytu, tudíž se zítra nemusíme nikam stěhovat. Zaplatit máme zítra, při registraci celého týdne.
Zjistit, jak se dostat do 18. patra, když výtah je jen do 17, nám zabralo trochu času. Nakonec jsme se museli zeptat bezpečnostního pracovníka, kterého jsme naštěstí potkali. Museli jsme projít chodbou v 17. patře, pak po nouzovém schodišti nahoru a tam byli dva pokoje. A jeden z nich byl náš.
Na pokoji jsem dala doklady do trezoru a rozhodli jsme se, že si půjdeme dát kafe do Starbucksu, který jsme viděli cestou. Vyšli jsme z pokoje a na chodbě jsem zjistila, že jsme si zabouchli obě karty od dveří na pokoji. Naštěstí jsme si přivolali výtah s rodinkou (protože i výtahy tu mají na kartu od pokoje) a na recepci se nám smáli, že se nám to určitě ještě stane. Naštěstí nestalo. Paní recepční chtěla vidět nějaký doklad totožnosti. Pasy máme v trezoru, ale naštěstí ji stačil náš občanský průkaz. Ochotně nám nakopírovala další kartu od pokoje a my mohli vyrazit do víru Honolulu. Tma padla na Waikiki asi v 19 hodin. Po ulicích se pohybují spousty lidí. A je tu krásně teploučko. Jirka si koupil střední kávu a já venti. Dohromady za 9,50$ (tehdy byl dolar asi za 16 korun...). Pak jsme kouknuli po pár krámcích a zamířili na hotel. Na recepci jsme posbírali nějaké prospekty. Sedíme na pokoji, já dopisuju cestovní deníček a plánujeme, co zítra podnikneme. Ráno musíme přehlásit pokoj, uděláme shopping a nejspíš vyrazíme na nejznámější pláž na světě - Waikiki.
1. září
Budík jsme měli nařízený na 8, ale byli jsme vzhůru už asi v 7. Přímo z postele máme zajímavý výhled.
Výhled z pokoje.
Když jsme se vyhemžili z postele, došli jsme se na recepci přehlásit. Za 1 noc navíc jsme zaplatili necelých 90$. Z recepce jsme šli rovnou do obchodu, abychom si koupili snídani. Ubytování jsme měli bez stravy. V nákupním vozíku nám uvízlo: bageta, sýr, muffin, cola, zubní pasta, krém na opalování. Vše za 35$. Ve Starbucksu, který je v budově našeho hotelu, a včera jsme si ho nevšimnuli, jsme si koupili kávu. Jirka si dal extra silné Bold of the Day - venti (největší kelímek) a já moje oblíbené White Chocolate Mocca - také venti. Za necelých 9$. Na balkoně potom v poklidu snídáme a kocháme se pohledy z něj.
Náš milovaný balkon.
V 11 jsme vyšli z pokoje. Přímo před hotelovým vchodem je zastávka Waikiki Trolley. Pink Line je okružní jízda po nákupních střediscích a hotelových komplexech na Waikiki. Pokud se prokážeme kartou od pokoje, je tato jízda zdarma. Jinak stojí 2$.
Náš hotel.
Cestou do Ala Moana Shopping Center.
Mašinka nás odvezla na námi požadovanou zastávku u Ala Moana Shopping Center. Celý obchodní dům se spoustou obchodů jsme prošli jen tak letem světem. V Ritz Camera jsem si koupila 2GB paměťovou kartu do foťáku za 20$. V obchodu ABC (jsou to krámečky po celé Waikiki) kupujeme 2 trička, pantofle a pití na cestu. Útrata 58$. U pokladny dostáváme kartičku Gold. Bylo nám vysvětleno, že pokud budeme celý týden pobytu na Hawaii schraňovat účtenky z obchodů ABC, na konci - podle částky - dostaneme dárek. Na zadní straně kartičky byly ony dárky popsány, včetně konkrétnějších pravidel.
Vrátili jsme se na zastávku Pink Line a jedeme zpátky na hotel.
Foceno cestou z nákupu.
Trochu jsme si odpočinuli, občerstvili a ještě se šli podívat po obchodech v našem okolí. A také na International Market Place. Kupujeme tílko, šortky, sukni, plážové ručníky. Cca 60$.
Když jsme se vrátili na pokoj s nakoupenými věcmi, bylo asi 17 hodin. Takže nám zbývají 2 hodiny do západu slunce. Běžíme rychle k moři.
Noční výhled z balkonu na druhou stranu.
Západ slunce.
Tanec Hula.
Kousek od nás bylo vytvořené pódium, na kterém vystupovali místní tanečníci a předváděli Hula tanec. Když jsme přišli na pokoj a očistili se od soli z moře, vyrazili jsme do ulic naposledy. V obchodě ABYC, který je levnější, než obchod, kde jsme byli ráno, kupujeme sendviče, colu, Jirka pivo (chtěli po něm ID, aby nám to mohli prodat, naštěstí postačila naše občanka). Ve Starbucksu dáváme kávu. Na balkoně jí popíjíme, baštíme sendviče. Já sepisuju deník, vymýšlíme plán na druhý den. Usínáme velmi brzo. 12ti hodinový posun je znát...
2. září
Budíček opět na 8, ale Jirka už je vzhůru od 5. Když jsem se vzbudila i já, došel pro kafčo. Snídáme opět na balkoně. Po snídani vyrážíme do centra Honolulu.
Nasednuli jsme na Pink Line, která nás dovezla zdarma až k Ala Moana Shopping Center. Odtud vyrážíme pěšky. Procházíme Ala Moana Blvd., Punchbowl St. a po Queen St. až k Bishop Center.
Pěší výlet.
Po dvou hodinách chůze na poledním sluníčku jsme si koupili pití a zhroutili se na lavičku. Jirka si koupil colu, já ledový čaj. Asi po půlhodině relaxu se vydáváme na další cestu. Dojdeme k Bishop Street, na té uhýbáme doleva, přecházíme Nimitz Hwy a jsme u Aloha Tower a Aloha Tower Marketplace.
Na nábřeží je spousta ptáčků a v čistém průzračném moři spousta hladových rybiček. Už jsou tady na to vybavení a tak si za čtvrt dolaru kupujeme rybí krmení z automatu a asi 15 minut máme o zábavu postaráno.
Aloha Tower má uvnitř výtah. Vrátný ani nechce vidět mojí kabelku, vstupné je zdarma a tak vyjíždíme do 10 patra. Odtud je krásný výhled na všechny strany: moře, východní pobřeží s Waikiki, celé centrum a Punchbowl a nakonec i západní pobřeží. Pokud si hraju s foťákem, vidím až na letiště...
Vracíme se do přízemí a opět pěšky si to štrádujeme zpět přes Nimitz Hwy, po Bishop Street až na roh s Merchant Street. Tou procházíme až k soše King Kamehameha.
Chtěli jsme si dát něco k jídlu, ale Jirkova navigace jaksi zapomněla plnit svojí funkci. Chvíli ještě pobíháme po okolních ulicích. Vidíme krásnou hasičskou stanici s parádně naleštěnými vozy. Na Punchbowl street nasedáme do autobusu č. 19 a za 4,50$ se necháváme dovézt k US Army Muzeum, který je v prostorách Baterry Randolph postavené v roce 1911. US Army Muzeum je na Fort Derussey Park. Vstup do prostor muzea byl zdarma. Hlavní chodba byla věnovaná historii muzea. Jednotlivé místnosti se věnovali danému tématu, který byl napsaný na tabulce před vchodem do místnosti. Jako například World War, Vietnam War apod. Před samotnou budovou bylo vystavěno několik tanků a děl a na střeše budovy i vrtulník. Ten ovšem nebyl přístupný, koukalo se na něj skrz mříže.
Od muzea jsme došli opět pěšky přes International Market Place až k našemu hotelu. U Jack in the Box si konečně kupujeme jídlo. Já sýrového burgera, k němu jsou hranolky automatické. Jirka misku číny. K pití Jirka velkou colu a já velký ledový broskvový čaj. Vše za 14$. Před 17 hodinou jsme přišli do pokoje s myšlenkou, že si jen chviličku odpočineme a půjdeme ještě k moři. Podařilo se nám oběma, po náročném pochodování městem, opravdu tvrdě usnout. Jirka se vzbudil asi v 22 a už nemohl spát. Vzal si proto nějaké drobné a šel na recepci zahnat internetový absťák. V ABC si koupil pivo a pak si četl knihu Lou Fanánka Hagena: Tak to bylo, tak to je... Spát šel v půl čtvrté. Já spala celou noc jako zabitá. A z té celodenní vycházky mám pěkně spálená záda...
3. září
Vzhůru jsme kolem sedmé hodiny. Jdeme si do ABC pro snídani a do Starbucksu pro kávu. Donuts, tortilla se sýrem a šunkou. V noci pršelo a déšť krásně pročistil vzduch. Den určený pro velký výlet!
V bankomatu si vybíráme 100$. Nastupujeme do autobusu č. 42, který nás po hodině jízdy vysazuje před Pearl Harbor. Nejprve si jdeme koupit lístky na USS Missouri a USS Bowfin Submarine. USS Arizona Memorial je zdarma. Všichni povinně své tašky a kabelky musejí z bezpečnostních důvodů nechat v úschovně zavazadel za 3$. Jirka si za 2$ kupuje v automatu flašku s vodou a po krátkém prozkoumání USS Bowfin park se přesouváme k USS Arizona Memorial Visitor Center.
V 11:30 nám začíná program. Nejprve se všichni usazujeme v sále kina. Uniformovaný chlapík docela srozumitelnou angličtinou vysvětluje historii Pearl Harboru a následně je nám puštěný i film o celém útoku. Asi po půl hodině nastupujeme na malou loďku, která nás (asi 50 lidí) převáží k USS Arizona Memorial. Krásně je vidět vrak celé lodi. Dokonce kolem ní stále plavou olejové skvrny. Na pamětní desce nacházíme i několik českých jmen.
Po 15 minutách nasedáme opět na lodičku, která nás převáží zpět na pevninu. Rozhodli jsme se, že dalším bodem našeho programu bude USS Missouri. Nasedáme proto na Shuttle bus, který nás převáží z pevniny na Fort Island.
Při vstupu nás společně fotí a při odchodu, pokud budeme mít zájem, si fotografii můžeme koupit. Jirka je z této válečné lodi naprosto nadšený. Část je ovšem kvůli rekonstrukci zavřená. Kdyby mohl, prolezl by jí skrz naskrz a klidně by na ní strávil několik dní. Má rád tyto válečné paměti. Snad jako většina chlapů. Prolezli jsme velké množství kajut, jídelnu, nějaké to technické zázemí. Nafotili jsme spoustu fotografií. Při odchodu podléháme a za 25$ si kupujeme onu společnou fotografii.
Nasedáme opět na Shuttle Bus. Jeho další zasstávka je u Pacific Aviation Museum. Původně jsme dovnitř jít nechtěli. Ale když už jsme tu byli, připlatili jsem si vstupné a museli jsme jej navštívit. Prohlídka opět začínala filmem. Bohužel jsme ho celý neviděli. Dle pána, který nás pouštěl dovnitř, jsme zmeškali asi 5 minut. Ten samý pán nám poté u mapy vysvětluje onen útok ze 7. prosince 1941. V prostorách bývalého hangáru jsou pak opravdová letadla, žádné makety.
Po návratu autobusem na pevninu nám zbývá ještě USS Bowfin Submarin. S Jirkou jsme se shodli, že na ponorce bychom sloužit nemohli. Malé prostory, mizivá šance na přežití. I když jsem věděla, že je ponorka pevně přikotvena k pevnině, dobrý pocit jsem z toho neměla. Opět jsme prošli kajuty, jídelnu, strojovnu a viděli jsme i její munici.
Posledních pár minut opět trávíme v USS Bowfin Submarin Park. Já jsem dofotila poslední volné místečko na své první 1GB kartě. A shodou okolností mi došly i baterky. V úschovně zavazadel si vyzvedáváme kabelku a jdeme na zastávku. Historické prostory opouštíme v 16 hodin, tedy hodinu do zavírací doby. Při čekání na zastávce prosviští nad našimi hlavami několik stíhaček.
Nasedáme opět do 42 a po hodině jízdy vystupujeme u našeho hotelu. Měli jsme hlad. V International Market Place si vybíráme z velkého množství fast food jídelen. Já jsem si vybrala u řecké - gyros s pitím za 7$ a Jirka si dal čínské nudle a pití.
Když jsme se vrátili na pokoj, Jirka se ještě rychle převlékl do koupacích šortek a běžel se ještě vykoupat. Bylo půl sedmé a mně už se nechtělo. Prohlížím fotky, nechávám nabít baterky a měním paměťovou kartu.
4. září
Jirka mě vzbudil už v půl sedmé... Jako každé ráno, naše první kroky směřovaly do Starbucksu pro kávu. Otvírají už v 5. A snídáme na balkoně. Já jahodového muffina a Jirka tortillu se sýrem a šunkou. Plánujeme další den. Jirka má cuky si půjčit auto. Já tomu moc nakloněná nejsem, ale nechávám se ukecat. Došli jsme k VIP Car rental. Nějak se nám tato půjčovna nezdála a tak jsme se dle Jirkovy navigace šli podívat po jiné... Bez úspěchu. Vzteky jsem měla chuť tu navigaci hodit do kanálu! Vrátili jsme se tedy k té první. Půjčovné za auto, které jsme si vyhlídli, bylo 39$. Byla to super cena a souhlasili jsme. Potom se nás ptali, jestli máme pojištění, zdravotní pojištění. Všechno nám připočítali, pak ještě daň a rázem jsme byli na 60$. Jsem zvědavá, na jakou částku bychom se dostali. S díky jsme si nechali vrátit doklady a odešli jsme.
Cestou zpátky na hotel narážíme na obchůdek mezi naším hotelem a ABC, na Whalers General Store. Aniž bychom plánovali nějaký nákup, odnášíme si každý dvě trička, otvírák, 5 pohledů. Jirka platil kartou, i tentokrát po něm chtěli doklad totožnosti, aby se přesvědčili, že karta je jeho. Nákup za 42$. Na hotelu vymýšlíme nový plán.
Asi v 11 hodin jsme nasedli do autobusu č. 2. Na rozhraní Beretania Street a Alapai Street přesedáme na autobus č. 15. Obě jízdy za 4,50$ (pokud přestoupíme do 2 hodin, je to za jednu cenu, ale řidič to nijak důkladně nestudoval). Autobus č. 15 nás dovezl k Punchbowl. Prošli jsem větší část památníku, nafotili jsme spoustu fotek. Ze silnice směrem k památníku je krásný výhled na Waikiki a Diamond Head. Z výhlídkové terasy je pak krásný rozhled na zbývající část města, včetně letiště.
Asi po dvou hodinách se vracíme na autobusovou zastávku. Nevýhoda autobusu č. 15 je, že jezdí pouze jednou za půl hodiny. Takže čekáme opravdu dlouho. Patnáctku zase zaměňujeme za 2 a přijíždíme k nám. U Jack in the Box jsme se zastavili na jídlo. Jirka misku číny a já Swiss burger. Dostali jsme k tomu hranolky. I s pitím nás to vyšlo na 16$. Před půl pátou jsme na pokoji a odpočíváme. Brzo usínáme.
5. září
Sami jsme vzhůru kolem 6 hodiny. Jirka se pokouší vyfotit východ slunce. Ale zachytil spíš mrakodrapy při východu slunce. Jako každé ráno, píšu SMSku domu. Tentokrát se přidává i Jirka. V 6:30 otvírá ABC, takže se zvedáme z postele a jdeme si pro snídani a pro kávu. Snídaně se podává, jak jinak, na balkoně.
Po snídani jsme vyšli na pláž, kde jsme celé dopoledne. Kolem 12 si balíme ručníky a vracíme se na pokoj. Oblékli jsme se a jdeme do restaurace na oběd. Jirka si dal zeleninový salát s mořskými plody a italskou omáčkou, pivo a kávu. Já jsem měla špagety s tuňákem, červené víno a kávu. Celý oběd nás stál 60$.
Večer jsme se došli podívat na západ slunce z Waikiki. Opět se tam vrtěli místní tanečníci. V ABC jsme si koupili snídani na druhý den, já jsem si navíc koupila sendvič a ledový čaj na večer. Jirka chtěl pivo. Objevil tam totiž Stellu. Ale neměl u sebe žádné ID, tak mu ho neprodali. Jirka je z toho naštvaný. Došli jsme na pokoj a aby měla dušička pokoj, vzala jsem svojí občanku a pro to pivo se vrátila. Na balkoně sedíme do půl desátý.
6. září
Vzbudila jsem se už v půl šestý. Hrůza. Kolem 6 jdeme pro kávu. Snídáme sendvič a muffiny. Jirka krmí holuby. Plánujeme, co dnes podnikneme. Rozhodujeme se mezi ponorkou a aquaparkem. Jirka nelenil a běžel na recepci zeptat se, co by nám doporučili a jaká je finanční otázka. Přišel s tím, že ponorka stojí přes 90$ na osobu. Aquapark vyjde na 40$ na osobu. Pokud bychom chtěli aquapark s odvozem, stálo by to 70$ na osobu. Vybíráme si prostřední variantu - aquapark s vlastní dopravou. Rozhodli jsme se také, že peníze na vstupné vybereme z bankomatu až na místě. Nasedáme tedy před naším hotelem do autobusu č. 2, který nás dovezl k Ala Moana Shopping Center. Tam po chviličce čekání přesedáme na autobus č. 40A. Ten nás vezl přes celé Waikiki, Honolulu, Pearl City až skoro k západnímu pobřeží O'ahu. Cesta trvala 2 hodiny. Už nápisy od autobusové zastávky až přímo ke vchodu do areálu však hlásaly, že moc velký úspěch s dnešním výletem mít nebudeme. Celý aquapark je zavřený pro soukromou akci... Poslední drobné jsme utratili za cestu do aquaparku. A v kapse jsme měli jen dvacetidolarovku. A autobusy nevrací... Takže si tedy vybereme z bankomatu. Bohužel, ani tentokrát jsme nebyli úspěšní. Já jsem překročila týdenní limit pro výběr a Jirka s sebou kartu neměl. Do toho všeho začalo pršet, takže jsme se běželi schovat pod palmu. Když déšť ustal, šli jsme se jedné organizátorky zeptat, jak se pěšky dostaneme k obchodnímu centru, které jsme viděli cestou z autobusu. Poradila nám, že musíme jíž pěšky přes most, který křižuje dálnici. Žádný chodník tam samozřejmě nebyl, takže jsme šli po krajnici v docela hustém provozu. Jako na potvoru opět začalo pršet. Já už jsem byla bílá vzteky. Naštěstí do 15 minut jsme došli k vytouženému centru. A vlezli jsme do našeho oblíbeného Jack in the Box. Vypočítali jsem si, že můžeme utratit maximálně 15$ a 50 centů, abychom se vrátili domu. Objednali jsme si jídlo, sýrového burgra a čína misku. Hranolky a pití. Za posledních 4,50$ jsme se nechali autobusem č. 40 (40 je rychlejší, než 40A. Ta staví na každém rohu, ale 40 jede přímo po dálnici, takže se naše cesta zkrátila o polovinu...) dovézt zpátky k Ala Moana Shopping Center. Při té příležitosti jsme objevili skvělý krám s dámským oblečením plným slev! Musíme se do něj příště podívat podrobněji.
Zkoušeli jsem vyměnit 105 kanadských dolarů, které u sebe mám, v jedné z místních bank. Bohužel, bez úspěchu. Ani nevím proč. Sedáme proto do autobusu č. 42, který nás doveze přímo na hotel. Jirka si vzal kartu a běží vybrat peníze. Do ABC jsme si došli pro snídani, ledový čaj, trs banánů a pivo. Kupujeme si kafe a relaxujeme na balkoně. Taky jsem si zašli na recepci, kouknout se na internet, abychom zjistili obsazenost letů na cestě zpátky. Vypadá to docela dobře. Snad to nezakřikneme.
Večer sedíme na balkoně a koukáme, jak kolem nás prší, jen nad naším hotelem ne. Klábosíme, baštíme banány... Ach jo, už se blíží konec...
7. září
Dneska jsme se vzbudili až ve čtvrt na osm! Jelikož je pondělí, nový týde, můžu zase tahat penízky z bankomatu já. Využíváme toho. Jdeme si pro kafčo a snídáme na balkoně. Sendvič, banánový muffin, skořicový šnek.
Po snídani se vypravujeme do Ala Moana Shopping Center autobusem č. 8. Nejprve jsme zašli do krámku s CD a DVD muzikou a filmy. Jirka zamířil k hudbě. Našel spoustu CD Iron Maiden. Taky jejich DVD z koncertů apod. Je ve svém živlu. Očíčka se mu jískří a neví, kam má koukat dřív. Některá alba jsou označena nápisem USED. Jak jsem ovšem zjistili, jsou to CD, která se dávají do přehrávačů v obchodě a kdo má zájem, může si je před koupí nejprve poslechnout. Těm kotoučkům plným krásné hudby vůbec nic není. Odcházíme plní nadšení a igelitkou plnou: Iron Maiden - Live After Death, Iron Maiden - Death on the Road, Metallica - The Videos 19892004, Metallica - Death Magnetic a AC/DC - Back in Black. Všechno originálky za 60$. Se spokojeným Jirkou jsem zamířila do obchodu, kterého jsem si všimla včera. Nevím, kam dřív koukat. Co si osahat nebo dokonce vyzkoušet. Jako v ráji. Odcházím s 2 džínovými kraťasy, košilí a tričkem. Vše za 60$. Naše poslední zastávka je v obchodě ABC, kde si Jirka kupuje mikinu, kupujeme dárky domů a necháváme tam 88$. Po tomto nákupním koncertě se vydáváme na zastávku Pink Line obtěžkáni plnými taškami. Zdarma se necháváme okružní jízdou dovézt před hotel. Na pokoji vše vybalujeme a důkladně prohlížíme. Trošičku řešíme, jak se nám to všechno vejde do příručního zavazadla...
Po troše odpočinku se převlékáme do plavek, kolem ramen ručníky a vyrážíme na International Market Place na jídlo. Jirka si dal Jumbo shrimps kebab a já Combo kebab. Obojí s lahví vody za 21$. Po dobrém obědě se vydáváme na pláž, kde jsme až do západu slunce, který jsme bohužel neviděli. Začalo pršet. V hotelu jsme si odpočinuli a vyrazili do nočních ulic Honolulu. Koupili jsme si snídani, Jirka pivo a nějaké bonbony do letadla. Zapomněli jsme si na hotelu účty, takže dárek až zítra. Ve Starbucksu si kupujeme kávu. Na recepci se ptáme, dokdy musíme zítra opustit pokoj. Bylo nám řečeno, že do 12 hodin. Poslední večer na našem super balkoně. Poslední noc...
8. srpna
Smutný den. Můj smutek vyjadřuje i počasí. Prší. Vzhůru jsme už v půl sedmé, takže budík jsme nepotřebovali. Jirka běží pro kafe. Já začínám poklízet a balit. Na snídani už neprší, takže snídáme na balkoně. Neprší, ale je krásná duha. Máme dnes 2 možné linky, kterými bychom mohli letět:
a) Delta Air Lines, letící ve 12 hodin a je v L. A. ve 21:00
b) Northwest Airlines, letící ve 21:05 a je v L. A. druhý den ráno v 5:30
Jelikož Air France z Los Angeles letí až v 15:50, volíme až ten večerní Northwest Airlines. Sice je to risk, ale nechce se nám sedět 18 hodin na letišti v Los Angeles.
Během snídaně Jirka opět krmí holuby. Ráno už seděli na zábradlí a očekávali nějaký ten mls. Učenlivá zvířátka...
V půl desáté jsem vyšla do ulic. Vyzvednout si dárek z ABC store - 2 hrnečky se souostrovím Hawaii. A nafotit naše oblíbená místa.
ABC Store
Náš hotel + Starbucks
V International Market Place jsme si koupila 3 kytičky do vlasů. Po návratu do hotelu ještě dobalujeme, odpočíváme. Asi v 11:30 opouštíme náš pokojík. Na recepci odevzdáváme karty od dveří na pokoj a loučíme se. Nasedli jsme do autobusu č. 19, který nás odvezl na letiště. Cesta trvala asi jednu hodinu. Před 13 jsme na letišti.
Před odletovou halou.
Čekárna v odletové hale.
S příručními zavazadly nás nenutí projít kontrolou, zda nepřevážíme korály apod. Míříme k odbavení. Tam nás však zastavila paní, která nám oznámila, že se můžeme odbavit teprve 6 hodin před odletem. Tudíž máme 2 hodiny čas. Procházíme se a usedáme ve Starbucksu. Jirka si dává kávu a vodu. Já kávu. Společně si kupujeme sendvič se šunkou a švýcarským sýrem v ciabattě. U stolečků pak poklidně sedíme. Čteme si, píšu deníček. Abychom neseděli celé 2 hodiny v kavárně, tak se na posledních 45 minut přesouváme do takové malé čekárničky v odletové hale.
Kolem čtvrt na čtyři jdeme k odbavovacím přepážkám. Let je prý -6, to znamená, že je překnihovaný o 6 lidí. A tak trneme hrůzou, že si nedobrovolně prodloužíme pobyt minimálně o jeden den. Potom procházíme bezpečnostní kontrolou. Na informačních tabulích byl napsán východ 22, ale na palubních vstupenkách není napsáno nic. Usazujeme se proto v prázdném gate 15. Fotíme si letadla kolem nás, pozorujeme ruch na ploše.
Jsou 4 hodiny odpoledne a do odletu nám zbývá 5 hodin. Kupujeme si pizzu a pití a čekáme.
Je 18:10. Vůbec to neutíká. Sedíme tu už pěkně dlouho. Snědli jsme pizzu, vypili vodu. Venku se začíná stmívat. Letadlo už přiletělo, ale pořád je do 21:05 hodně času. V ten samý čas letí na L. A. ještě US Airways, Continental Airlines a American Airlines. Delta, která měla letět ve 12:40 má pořád na info tabulích "zpožděno". Každou hodinu se jdu projít, kouknout z oken bez skel na letištní plochu a zkontrolovat infotabule. Jirka dočítá Fanánka. K vedlejšímu gate 16 akorát zaroloval American Airlines s Boeing 767, tak máme co pozorovat.
V 19 hodin se přesunujeme do východu 20, odkud máme odlétat my. Letadlo je na stojánce a prostory kolem nás se nebezpečně zaplňují cestujícími. Vůbec nechci přemýšlet nad tím, co budeme dělat, když se do letadla nedostaneme.
Přesně dvě hodiny přicházejí i pracovnice handlingu, kteří mají na starosti náš let. Zahlásily, že je let překnihovaný a že hledají dobrovolníky na jiný let... Sakra...
Čekali jsme do poslední chvíle. Dokonce jim chyběli 2 cestující a vzali by nás místo nich. Bohužel, doběhli a my tak zůstáváme na letišti minimálně do zítřka. Paní byla naštěstí moc hodná a přelistovala nás na druhý den (odlet v tu samou hodinu). Alespoň něco... Taky nám řekla, že je zítra nějaký meziostrovní let, který přilétá na Honolulu o něco později. A občas to ti tranzitní cestující nestíhají... To jsou prostě ta negativa cestování na zaměstnanecké letenky. Sice jsou levnější, ale pokud je letadlo plné...
Tranzitní prostory se na noc uzavírají a tak se přemisťujeme do odletové haly. Ptali jsme se i na možnost nějakého ubytování, ale vše je moc drahé. A musíme šetřit, kdyby se nám cestou stalo něco podobného. Vyspíme se na letišti. Jirka jde do Starbucksu pro kávu. Snad budeme mít zítra větší štěstí...
9. září
Noc jsme prospali tak polovičně. Jirka dočetl Fanánka a tak jsem si ho vzala na čtení já. Sám začal číst Iron Maiden - Run to the Hills. Zdejší sedačky vůbec nejsou pohodlné. Všechny mají madla na ruce a tak si člověk nemůže pořádně lehnout. Ráno jsme docela rozlámaní.
Kolem 7 hodiny ráno jdeme na ticketing Delty, jestli by nás akceptovali na letenky Northwest pro let Delty. Nikdo tam ale na ticketingu nebyl a tak jdeme rovnou na check-in. Zdá se, že zdejší pracovnice odbavení nemá problém s kaceptováním. Zároveň nám sdělila, že mají 19 volných míst, tak snad nebude problém. Opět procházíme bezpečnostní kontrolou. Usedáme v La Haina, restauraci s výhledem na plochu. Dáváme si snídaňové menu. 2 toasty, míchaná vajíčka, kousek masa a kávu. Poté jdeme brouzdat na internet. A píšu Zuzce, v jaké jsme situaci a jestli by mě nemohli přelistovat na další let Air France. Můj listing totiž propadl, jelikož jsme se včera nedostali... V 9:15 usedáme do gate 22. Já spisuju deník, Jirka si pro změnu čte. Ranní provoz na Honolulu je opravdu pestrý. United s B777, Northwest Airlines s B747, China Airlines s B747, Japan Airlines asi s pěti B747, Qantas, Hawaiian,... Prostě nádhera. Ještě 3,5 hodiny čekání na další pokus... Chjo...
V 11 hodin přistavili naší Deltičku s typem Boeing 767. Oba doufáme, že se dostaneme. Přeci jen je Boeing 767 větší, než Boeing 757.
Opět, po příchodu handlingu, bylo hlášeno překnihování. Takže nám je jasné, že to bude opět špatné. Na sloup byl navíc vyvěšen seznam cca 30 zaměstnanců a my obsadili poslední dvě místa. Někteří zaměstnanci se nakonec skutečně dostali... My dva zůstáváme v Honolulu i nadále...
Delta má 10. dva lety, dnes jen jeden. Takže nás nalistovávají hned na ten ranní, který letí už v 8.
Přemýšlíme, co budeme dělat, protože další pokus máme až ve 21:05 opět na Northwest Airlines.
Tak tohle jsme neproletěli...
Vycházíme z letiště a míříme na zastávku autobusu. 20 nás dovezla k Ala Moana Shopping Center. V bance vyměňuju, tentokrát úspěšně, nouzových 105 kanadských dolarů, které mi kdysi poslal děda k nějakým narozeninám. Dostávám za to asi 88$. Při té směně po nás paní za přepážkou chtěla nějaký doklad totožnosti. Nějak nemohla věřit, co je to Czech Republic. Hledala to i v nějakých příručkách o dokladech. Trošku jsme se snažili jí přiblížit, že ČR je sousední země Německa. Ale nějak to nechápala.
Potom se jdeme naobědvat. Jirka si v Pandě dává čínské jídlo. Nějaké nudle, zeleninu a colu. Prý to docela pálilo. Já jsem si v italském fast foodu lasagne a salát césar. K tomu jsem dostala čerstvou česnekovou bagetku. K pití také cola.
Po páté hodině jdeme na autobusovou zastávku a opět 20 se necháváme dovést zpět na letiště. Cesta opět trvá kolem hoidny.
Odbavujeme se u self check-in kiosku. Nicméně se i přesto vtíráme do řady pro klasické odbavení a ptáme se na obsazenost. Odpověď? Lovely full. Nevím, co si z toho máme vydedukovat. Opět procházíme bezpečnostní kontrolou a usedáme ve východě 21. Je 2,5 hodiny do plánovaného odletu. U našeho gate stojí letadlo Delta Air Lines, Boeing 757. Jak se později dozvídáme, náš let sice má označení Northwest NW 622, nicméně operující letadlo patří Deltě. Příchod handlingu, nástup a další procedury probíhají v obvyklém sledu. My stále čekáme a čekáme. Jinak už to snad ani nejde. Jaké je moje překvapení, když nám asi 15 minut před odletem oznámili, že místa mají (potvrdili všech 15 zaměstnanců). Naše místa jsou 15AB. Vracím se k Jirkovi a ani on nevěří vlastním uším. Bereme naše zavazadla a s ohromnou úlevou nastupujeme do 757čky. Řada 14 je u nouzového východu a jsou zde pouze 2 sedačky. Naše 15 je díky tomu zvýhodněna větším prostorem pro nohy. Hlavně u sedadla A, které vyhrál Jirka. Ještě před odletem k nám přichází stevard, který s úsměvem a bez poplatku předává sluchátka (jinak stojí 2 $). S díky přijímáme, ale nakonec je nevyužíváme. Startujeme z dráhy, která je nastavěna do moře. Po startu nám rozdávají občerstvení (některé je za příplatek). My si bereme jen vodu. Většinu 5ti hodinového letu spíme.
10. září
Přistání bylo krásně hladké, jedno z nejlepších, které jsem zažila. Přistavili nás ke gate A52. Na informačních tabulích je psáno, že naše letadlo pokračuje na Minneapolis. S díky posádce vycházíme do haly Terminálu 5. Odskakujeme si a zorientováváme se. Přicházíme na zastávku Shuttle Bus, který rozváží cestující mezi terminály. V tuto ranní hodinu (přílet byl v půl šesté) je téměř prázdný. Necháváme se dovézt k Terminálu 2, ze kterého odlétá Air France. Nejprve jdeme zjišťovat, kde najdeme check-in Air France. Pak se vracíme o patro níž, do příletové haly, kde jsme viděli náš oblíbený Starbucks. Dáváme si kávu a snídani. Já tvarohový a Jirka jablečný danish. Píšeme SMSky domu, já trošičku klimbám. Pak si dáváme ještě jeden tvarohový danish napůl.
Nechce se nám sedět v kavárně tak dlouho (první Air France odlétá v 15:30), přemýšlíme, co půjdeme dělat. Opět vycházíme před terminál a nasedáme do Shuttle Bus.
Na letišti v Los Angeles.
Necháváme se dovézt k Tom Bradley Int'l Terminal. Výtahem se necháváme dovézt na střechu parkingu, odkud je krásný výhled na terminály, vzhletové a přistávací dráhy a na spoustu letadel. Čas trávíme kocháním se, focením.
Tři hodiny před odletem se pomocí Shuttle Bus vracíme k Terminálu 2, k odbavovacím přepážkám. Chvíli ještě čekáme, ale oproti čekání v HNL to již nic není. Během čekání ve frontě si nás obejde zástupce Air France a označí naše kabinová zavazadla. Dostáváme palubní vstupenky bez místa. Ale papírové letenky si nechali, tudíž mi svitla naděje úspěchu. Bez nich bychom se při neúspěchu neobešli. Odcházíme přes kontrolu dokladů a bezpečnostní kontrolu směr gate. U stánku si kupujeme sušené ovoce, slané preclíšky. Usazujeme se v gate 25, ze kterého máme nástup. Zhruba 90 minut do odletu přilétá i náš Boeing 777 společnosti Air France.
Boeing 777 Air France do Paříže.
Asi 30 minut do odletu si pracovníci v gate zvou všechny cestující na stand-by letenky (zaměstnanecké). Jdu tedy k přepážce a vracím se s palubními vstupenkami na místa 40FG. Jsou to prostřední sedadla "čtyřky". Boeing 777 má rozvržení sedadle 3-4-3.
Nastupujeme do letadla a míříme k našim sedadlům. Je nám jasné, že tento let bude o hodně jiný, než s lufthansou. Na první pohled jsem se do tripl seven naprosto zamilovala. A i přítomnost vlastního IFE (a ne malých společných obrazovek na stropě u uličky) přinesla naše uspokojení.
Po startu přišli na řadu slané preclíčky a studené nápuje. Já si dávám džus a Jirka Pivo. Během toho jsem shlédla dva díky Přátel. Po dvou hodinách letu se roznáší večeře. Já jsem si dala rizoto z kuřecího masa, Jirka hovězí s bramborem a brokolicí. Společný předkrm byl losos s kuskusem, společný byl i dezert, čokoládový brownies. A ovoce, bluma. K pití džus a kávu. Jirka kávu a pivo. Při objednávce druhého piva vyjádřila jeho spolucestující z druhé strany, že bude opilý... :)
Můj vedle sedící spolucestující byl starší pán (po 70), který má syna v USA a on tam za ním létá. Prý zůstane asi 3 měsíce ve Francii a pak poletí domu do Izraele.
Cestovní rychlost se pohybuje zhruba 1.050km/h. Letíme ve výšce 10km. Po večeři si pouštím asi tři filmy. Ten poslední už jsem nedokoukala, protože jsme se dostali nad Anglii. Občas jsem samozřejmě sledovala i letové informace. Trasa byla podobná té Frankfurt - Los Angeles, ovšem lehce jižněji. V době přeletu nad Anglií jsme letěli ve výšce 11.300m n. m., rychlostí 990km/h a venkovní teplota byla -56°C.
11. září
Asi hodinu do přistání v Paříži začala posádka roznášet snídani. Ta byla pro všechny cestující stejná. Sýr, šunka, pečivo, máslo, marmeláda, sýr, ovocný kompot, jogurt a džus. My jsme si navíc dali kávu. Velice brzy servis sklízeli, protože jsme se přiblížili na přistání v Evropě.
Bohužel, přílet zpět na domovský kontinent nebyl zrovna hladký. Nejspíš z důvodu silného bočního větru, jsme přistáli pouze na pravý podvozek. Během pokusu o vyrovnání se naše letadlo roztancovalo po celé dráze. Naštěstí jsme vše ustáli a přistavili nás k Terminálu E. Při východu z letadla jsme vystupovali předními dveřmi a měli jsme tak možnost nahlédnout i do lepších tříd, než jen economy. Nádhera!
U tranzitní přepážky se pokoušíme vyzvednout palubní vstupenky na náš poslední úsek Paříž - Praha. Neúspěšně. Jsme odkázáni na přepážky check-in a tak musíme běžet přes celé letiště. Řadíme se na velmi dlouhou frontu na pasové kontrole. Nemají zde oddělené přepážky Schengen a Non-Schengen. A krátký průchod pro tranzitní cestující je pouze s hodinovým přestupem. My máme dvě hodiny. Po vystání fronty za cestujícími z Peru se konečně dostáváme na řadu. A potom rychle běžíme na Terminal 2D. Celá akce (pasovka a přeběh) trvala něco přes 30 minut. Na přepážce č. 6 se odbavujeme a rovnou jsme i posazeni. HURÁ! Alespoň tady žádný stres.
Procházíme bezpečnostní kontrolou a usazujeme se v gate D57. Jirka si šel koupit vodu a krátce nato začíná nástup.
A hurá na poslední úsek.
Všichni cestující nastupují do autobusu. Ten nás odváží k Terminal E, kde je přistaveno naše letadlo. Cestou jsme mohli zamávat i našemu triplu. Jak nám později kapitán vysvětlil, letadlo (Airbus 320) přiletělo z Tel Avivu. A TLV je přistavován právě na Terminal E. Proto ten přejezd.
Rychle se usazujeme na naše místa 8EF. Na 8D sedí mladá slečna. Během pojíždění na start koukáme po zdejším letadlovém ráji. Air Gabon, Thai Airways, China Southern,... a navíc vystavený Concorde Air France.
Krátce po startu je roznášeno občerstvení. Podle všeho je to salát, my ovšem odmítáme. Ještě jsme najezení z přechozího letu. Dáváme si jen kávu a colu. Let z Paříže do Prahy nám přišel jako pidi skok. Po 10 hodinovém letu z L.A. je ten 1,5 hodinový opravdu jako nic.
Z důvodu pravidelné údržby hlavní dráhy na Ruzyni přistáváme na dráhu 31. Při přistání máme krásný výhled na celou Prahu. Magistrála, Vyšehrad, Vltava, Strahov, Motol, ruzyňská věznice a pak už jen přistání. Bylo to docela příjemné přivítání a i takový malý vyhlídkový let.
Zarolovali jsme k východu D3. Šli jsme si pro auto na Parking A. Jedeme na menší nákup a pro nějakou mlsku kočičkám, jako odpustek.
Naše svatební cesta je tedy u konce. Bylo to krásné, ale náročné. Hlavně zpáteční cesta. Vůbec se nám nechtělo domu. Po té strastiplné cestě jsme ovšem rádi, že doma jsme.
Palubní vstupenky. Moje oblíbená fotka.
Komentáře
Okomentovat