Asi jsem blázen! Jirka už několik dnů prudí s koupí nového mobilního telefonu. Tentokrát je to ale opravdu velmi neobvyklé přání, protože ten model, který chce, není v nabídce českých operátorů. Nejbližším místem ke koupi je Švýcarsko. Dále pak mluvil o Paříži a Londýně. Několikrát chtěl, hlavně kolem Vánoc, abych mu zařídila vystavení letenky do Zürichu. Naše letadlo ovšem odlétá navečer a vrací se až ráno. Tudíž by to bylo s ubytováním a to by se trošku prodražilo. Další možností byl let se Swiss. Létají častěji a obchod K kiosk je i na letišti. Takže by se to zvládlo i na otočku. Já jsem vzdorovala, protože se mi jej nechtělo pustit samotného. Jedna letenka ovšem vyšla na 1.600,-. Částka pro oba + cena telefonu. Takže by to zase až tak výhodná koupě nebyla...
28. prosince
Tak si tak poklidně sedíme u televize (jsem po noční a vstávala jsem asi ve 14). A ptám se Jirky, co budeme zítra dělat. Bylo kolem půlnoci. On, že bychom mohli jet na nějaký výlet. A já na to: "Tak pojedeme do Švýcarska pro ten mobil." Jirkovi se rozsvítily očička, že by jako klidně jel. Chvilku jsme zvažovali pro a proti. Jirka vypil dvě skleničky vína, takže jsme měli pár hodin na to, abychom se sbalili. Koukli jsme na internet, jaké je na trase počasí, popřípadě nějaká dopravní komplikace. Já jsem vzala průvodce Švýcarskem, vodu a foťák. Zkontrolovala jsem stav cestovní peněženky. Zjistila jsem, že mám cca 70$ a asi 18€. Franky samozřejmě žádné.
29. prosince
Zhruba ve dvě ráno jsme nakrmili kočičky a vyrazili jsme k autu. Jirka dolil vodu do ostřikovačů a zkontroloval stav oleje. Nabíječka na mobil nefunguje, takže se pro ní zastavíme na benzínové pumpě. Stejně tak pro reflexní vestu. Zastavujeme na první benzínové pumpě, která je na Evropské. Krom potřebné výbavy do auta kupujeme kávu. Celá Evropská je pokryta vrstvou ledu. Hodně nám prokluzují kola. Shodujeme se, že pokud takto bude vypadat i dálnice na Plzeň, vzdáme náš pokus. Překvapivě je dálnice až do Rozvadova krásně suchá (respektive vymrzlá). Cestou jsme předjeli několik kamionů a asi jen tři osobní auta.
Cesta ubíhala překvapivě rychle. Než jsme se nadáli, byli jsme na Rozvadově. Jen prázdná celnice a brány připomínali kdysi funkční hranici. Dnes už je toto místo opuštěné. Jsme v Německu. Hranice překračujeme zhruba ve 4 hodiny ráno.
Ve 4:30 zastavujeme na odpočívadle, abychom si odpočinuli, odskočili si a zase jedeme dál. Venkovní teplota je -14°C. Jedeme směr Amberg, Mnichov atd. Jenomže jsme minuli odbočku, ačkoliv jsem na ní upozorňovala. Jirka totiž tvrdil, že je příliš brzy... No comment.
Takže jsme našli trasu až za Norimberk a přímo na Švýcarsko. Ale před Norimberkem byla ještě jedna odbočka na Mnichov a tak Jirka sjel a zamířili jsme si to přímo k Mnichovu.
V 6 hodin zastavujeme u benzínové pumpy na snídani. Jirka si dává kávu a já croissant.
Máme trochu strach z okruhu Mnichova. Vypadá složitě, ale nakonec se situace nejevila tak složitě a my to zvládli na jedničku. Dalších cca 178km bylo jen po rovině a člověka to docela uspávalo. Venku je tma, -2°C. Další zastávka je na odpočívadle asi v 8 hodin. Už je denní světlo, tak i trošku fotím. I když je mlhavo.
U městečka Lindau sjíždíme z dálnice, protože další úsek vede přes Rakousko. Tudíž je nutné používat dálniční známku. Jaká krásná věc, jezdit po nedrncavých dálnicích v Německu a bez dálniční známky. Zastavujeme na parkovišti u obchodního domu a přeřizujeme navigaci na neplacené úseky. Jedeme přes několik měst na sebe navazujících. Přes mosty různých kanálů a hlavně podél Bodamského jezera, z druhé strany z mlhy vystupující Alpy. Hranice mezi Německem a Rakouskem jsme ani nezaznamenali. Máme pocit, že snad ani není označená. Na rozdíl od té mezi Rakouskem a Švýcarskem. Stále funguje. Nejsou v EU, ale v Schengenském prostoru ano. Posádce auta před námi dokonce kontrolují doklady. Nás mávnutím ruky posílají dál. A tak opouštíme St. Margarten a čeká nás poslední úsek cesty švýcarskými vesničkami přímo do St. Gallen. Slovy navigace "na místo určení" jsme dojeli v 10 hodin. Tedy po 8 hodinách jízdy a celou dobu řídil Jirka. Venku je +4°C!
U benzínové pumpy zastavujeme, abychom opět poštelovali navigaci. Kráme K kiosk je na nádraží v St. Gallen. Pak ještě někde ve městě, ale jelikož na nádraží je také Starbucks, vybíráme si parkoviště co nejblíže nádraží.
Zaparkovali jsme v -1 a vyjeli výtahem do nákupního centra. Vyšli ven a zamířili jsme si to rovnou na nádraží. Našli jsme první K kiosk, ovšem tam mají telefon, ale bez formuláře, který musíme vyplnit. Paní prodavačka nás nasměruje do druhého obchodu na nádraží, který je o patro níž. Zastavujeme se ale nejdřív ve Starbucksu na kávu. Já klasický White Chocolate a Jirka nějakou jinou kávu. Čerstvě namletou, ale jak říkal, nic moc dobrou. Také jsme si dali sendviče. Když jsme platili, málem nám vypadly oči z důlků. Za to všechno jsme platili necelých 30 franků, což na naše bylo asi 600,-.
Po odpočinutí jdeme do druhého obchodu K kiosk na nádraží. Jirka vždy dlouze přemýšlí, jak se na něco v němčině zeptat. Je to docela komické. Zjistil, že mobil je blokovaný a musí vyplnit již zmiňovaný formulář. Musíme tak dlouze přemýšlet, zda si jej koupíme nebo ne. V přepočtu stojí asi 2.000,-, takže docela drahý "pokus". Pro je, že Jirka ví, že od Orange se odblokovat dá. Ovšem zda to jde i u OK je otázka. Nakonec riskujeme a kupujeme. Procházíme se ulicemi St. Gallen a usedáme v kavárně. Zde můžeme platit i eurem. Ke kávě dostáváme malou švýcarskou čokoládičku. Telefon se zdá funkční.
Potom už míříme k parkingu. Musíme zaplatit a zkoumáme jak. Strčíme lístek do stroje, Jirka tam vloží kartu a nic... Najednou se na displeji objevilo, že transakce proběhla v pořádku a tak běžíme rychle k autu. Nechávám Jirku vyjet, protože ten parking je fakt hnus. Všude úzko, příkrý výjezd atd. Hned si ale své pozice vyměňujeme. Přebírám žezlo v podobě volantu naší Octavie (kterou máme zhruba měsíc novou).
Trvá, než nám naběhne navigace a tak se orientuji podle dopravního značení. Je to trošku jiné, než u nás a tak chvíli trvá, než si zvyknu na to, že orientační tabule jsou i otočené podle směru jízdy apod. Průjezd hranicí mezi Švýcarskem a Rakouskem je stejně bezproblémový, jako v první případě. Je nás cca pět aut, ale ani jedno není kontrolováno. Snažíme se co nejvíc soustředit, aby nám tentokrát neutekl přechod mezi Rakouskem a Německem. Vše označovala pouhá malá cedulka v podobě státního znaku Německa. Toť vše.
Zastavujeme na benzínové pumpě. tankujeme a štelujeme navigaci. Jedeme po dálnici směr na Mnichov. Cestou jednou stavíme. Vyvětráváme teplo v autě, já se zimou trošku osvěžuji a jedeme dál. Chtěla jsem, aby jel Jirka okolí Mnichova sám. Měla jsem strach z těch všech sjezdů. Nakonec jsem to všechno zvládla sama. Po Mnichově se zaměřujeme na Norimberk. A čekají nás další stovky kilometrů. Zastavujeme ještě dvakrát. Poprvé už za Norimberkem a podruhé cca 50km před hranice s ČR. Jsem trochu unavená a tak mě Jirka střídá. Celou dobu mě buď navigoval nebo koumal koupený telefon. Zjistil, že odblokovat jde a dokonce zjistil jak.
Čím víc se přibližujeme Rozvadovu, tím se provoz zmenšuje. Asi na druhé benzínce na našem území zastavujeme. Kupujeme si kafe a bagetu. Za volant opět usedám já. Míjíme Plzeň, Beroun a jsme v Praze. Přiznám se, že už na mě docela dost doléhala únava. Zavíraly se mi oči a vůbec to nebylo příjemné. Před Zličínem jsme sjeli na pražský okruh. To mě trošku probralo. Jedeme přes Vypich a Petřiny. Na Karlovarské ulici se mi podařilo vjet hned do první díry, která se naskytla. Oba jsme zaplakali a zavzpomínali na krásné dálnice a silnice během cesty. jak cestou do St. Gallen, tak i zpátky, byly silnice v Praze tím nejhorším jízdním zážitkem. I v oblasti Alp, kde nám trošičku sněžilo, byly silnice krásně sjízdné. Suché nebo dostatečně prosolené.
Domu jsme dojeli kolem osmé hodiny večer. Já po 30 hodinách bdělého stavu! Stáhla jsem fotky do PC, Jirka zprovoznil mobil a šli jsme spát. Jirka totiž ráno vstával do práce...
Bohužel, zmiňované zbrusu nové auto nám po necelých 8 měsících od pořízení (tedy po 7 měsících od tohoto výletu), ukradli.
A ještě pár fotek:
28. prosince
Tak si tak poklidně sedíme u televize (jsem po noční a vstávala jsem asi ve 14). A ptám se Jirky, co budeme zítra dělat. Bylo kolem půlnoci. On, že bychom mohli jet na nějaký výlet. A já na to: "Tak pojedeme do Švýcarska pro ten mobil." Jirkovi se rozsvítily očička, že by jako klidně jel. Chvilku jsme zvažovali pro a proti. Jirka vypil dvě skleničky vína, takže jsme měli pár hodin na to, abychom se sbalili. Koukli jsme na internet, jaké je na trase počasí, popřípadě nějaká dopravní komplikace. Já jsem vzala průvodce Švýcarskem, vodu a foťák. Zkontrolovala jsem stav cestovní peněženky. Zjistila jsem, že mám cca 70$ a asi 18€. Franky samozřejmě žádné.
29. prosince
Zhruba ve dvě ráno jsme nakrmili kočičky a vyrazili jsme k autu. Jirka dolil vodu do ostřikovačů a zkontroloval stav oleje. Nabíječka na mobil nefunguje, takže se pro ní zastavíme na benzínové pumpě. Stejně tak pro reflexní vestu. Zastavujeme na první benzínové pumpě, která je na Evropské. Krom potřebné výbavy do auta kupujeme kávu. Celá Evropská je pokryta vrstvou ledu. Hodně nám prokluzují kola. Shodujeme se, že pokud takto bude vypadat i dálnice na Plzeň, vzdáme náš pokus. Překvapivě je dálnice až do Rozvadova krásně suchá (respektive vymrzlá). Cestou jsme předjeli několik kamionů a asi jen tři osobní auta.
Cesta ubíhala překvapivě rychle. Než jsme se nadáli, byli jsme na Rozvadově. Jen prázdná celnice a brány připomínali kdysi funkční hranici. Dnes už je toto místo opuštěné. Jsme v Německu. Hranice překračujeme zhruba ve 4 hodiny ráno.
Ve 4:30 zastavujeme na odpočívadle, abychom si odpočinuli, odskočili si a zase jedeme dál. Venkovní teplota je -14°C. Jedeme směr Amberg, Mnichov atd. Jenomže jsme minuli odbočku, ačkoliv jsem na ní upozorňovala. Jirka totiž tvrdil, že je příliš brzy... No comment.
Takže jsme našli trasu až za Norimberk a přímo na Švýcarsko. Ale před Norimberkem byla ještě jedna odbočka na Mnichov a tak Jirka sjel a zamířili jsme si to přímo k Mnichovu.
V 6 hodin zastavujeme u benzínové pumpy na snídani. Jirka si dává kávu a já croissant.
Máme trochu strach z okruhu Mnichova. Vypadá složitě, ale nakonec se situace nejevila tak složitě a my to zvládli na jedničku. Dalších cca 178km bylo jen po rovině a člověka to docela uspávalo. Venku je tma, -2°C. Další zastávka je na odpočívadle asi v 8 hodin. Už je denní světlo, tak i trošku fotím. I když je mlhavo.
U městečka Lindau sjíždíme z dálnice, protože další úsek vede přes Rakousko. Tudíž je nutné používat dálniční známku. Jaká krásná věc, jezdit po nedrncavých dálnicích v Německu a bez dálniční známky. Zastavujeme na parkovišti u obchodního domu a přeřizujeme navigaci na neplacené úseky. Jedeme přes několik měst na sebe navazujících. Přes mosty různých kanálů a hlavně podél Bodamského jezera, z druhé strany z mlhy vystupující Alpy. Hranice mezi Německem a Rakouskem jsme ani nezaznamenali. Máme pocit, že snad ani není označená. Na rozdíl od té mezi Rakouskem a Švýcarskem. Stále funguje. Nejsou v EU, ale v Schengenském prostoru ano. Posádce auta před námi dokonce kontrolují doklady. Nás mávnutím ruky posílají dál. A tak opouštíme St. Margarten a čeká nás poslední úsek cesty švýcarskými vesničkami přímo do St. Gallen. Slovy navigace "na místo určení" jsme dojeli v 10 hodin. Tedy po 8 hodinách jízdy a celou dobu řídil Jirka. Venku je +4°C!
U benzínové pumpy zastavujeme, abychom opět poštelovali navigaci. Kráme K kiosk je na nádraží v St. Gallen. Pak ještě někde ve městě, ale jelikož na nádraží je také Starbucks, vybíráme si parkoviště co nejblíže nádraží.
Zaparkovali jsme v -1 a vyjeli výtahem do nákupního centra. Vyšli ven a zamířili jsme si to rovnou na nádraží. Našli jsme první K kiosk, ovšem tam mají telefon, ale bez formuláře, který musíme vyplnit. Paní prodavačka nás nasměruje do druhého obchodu na nádraží, který je o patro níž. Zastavujeme se ale nejdřív ve Starbucksu na kávu. Já klasický White Chocolate a Jirka nějakou jinou kávu. Čerstvě namletou, ale jak říkal, nic moc dobrou. Také jsme si dali sendviče. Když jsme platili, málem nám vypadly oči z důlků. Za to všechno jsme platili necelých 30 franků, což na naše bylo asi 600,-.
Po odpočinutí jdeme do druhého obchodu K kiosk na nádraží. Jirka vždy dlouze přemýšlí, jak se na něco v němčině zeptat. Je to docela komické. Zjistil, že mobil je blokovaný a musí vyplnit již zmiňovaný formulář. Musíme tak dlouze přemýšlet, zda si jej koupíme nebo ne. V přepočtu stojí asi 2.000,-, takže docela drahý "pokus". Pro je, že Jirka ví, že od Orange se odblokovat dá. Ovšem zda to jde i u OK je otázka. Nakonec riskujeme a kupujeme. Procházíme se ulicemi St. Gallen a usedáme v kavárně. Zde můžeme platit i eurem. Ke kávě dostáváme malou švýcarskou čokoládičku. Telefon se zdá funkční.
Potom už míříme k parkingu. Musíme zaplatit a zkoumáme jak. Strčíme lístek do stroje, Jirka tam vloží kartu a nic... Najednou se na displeji objevilo, že transakce proběhla v pořádku a tak běžíme rychle k autu. Nechávám Jirku vyjet, protože ten parking je fakt hnus. Všude úzko, příkrý výjezd atd. Hned si ale své pozice vyměňujeme. Přebírám žezlo v podobě volantu naší Octavie (kterou máme zhruba měsíc novou).
Trvá, než nám naběhne navigace a tak se orientuji podle dopravního značení. Je to trošku jiné, než u nás a tak chvíli trvá, než si zvyknu na to, že orientační tabule jsou i otočené podle směru jízdy apod. Průjezd hranicí mezi Švýcarskem a Rakouskem je stejně bezproblémový, jako v první případě. Je nás cca pět aut, ale ani jedno není kontrolováno. Snažíme se co nejvíc soustředit, aby nám tentokrát neutekl přechod mezi Rakouskem a Německem. Vše označovala pouhá malá cedulka v podobě státního znaku Německa. Toť vše.
Zastavujeme na benzínové pumpě. tankujeme a štelujeme navigaci. Jedeme po dálnici směr na Mnichov. Cestou jednou stavíme. Vyvětráváme teplo v autě, já se zimou trošku osvěžuji a jedeme dál. Chtěla jsem, aby jel Jirka okolí Mnichova sám. Měla jsem strach z těch všech sjezdů. Nakonec jsem to všechno zvládla sama. Po Mnichově se zaměřujeme na Norimberk. A čekají nás další stovky kilometrů. Zastavujeme ještě dvakrát. Poprvé už za Norimberkem a podruhé cca 50km před hranice s ČR. Jsem trochu unavená a tak mě Jirka střídá. Celou dobu mě buď navigoval nebo koumal koupený telefon. Zjistil, že odblokovat jde a dokonce zjistil jak.
Čím víc se přibližujeme Rozvadovu, tím se provoz zmenšuje. Asi na druhé benzínce na našem území zastavujeme. Kupujeme si kafe a bagetu. Za volant opět usedám já. Míjíme Plzeň, Beroun a jsme v Praze. Přiznám se, že už na mě docela dost doléhala únava. Zavíraly se mi oči a vůbec to nebylo příjemné. Před Zličínem jsme sjeli na pražský okruh. To mě trošku probralo. Jedeme přes Vypich a Petřiny. Na Karlovarské ulici se mi podařilo vjet hned do první díry, která se naskytla. Oba jsme zaplakali a zavzpomínali na krásné dálnice a silnice během cesty. jak cestou do St. Gallen, tak i zpátky, byly silnice v Praze tím nejhorším jízdním zážitkem. I v oblasti Alp, kde nám trošičku sněžilo, byly silnice krásně sjízdné. Suché nebo dostatečně prosolené.
Domu jsme dojeli kolem osmé hodiny večer. Já po 30 hodinách bdělého stavu! Stáhla jsem fotky do PC, Jirka zprovoznil mobil a šli jsme spát. Jirka totiž ráno vstával do práce...
Bohužel, zmiňované zbrusu nové auto nám po necelých 8 měsících od pořízení (tedy po 7 měsících od tohoto výletu), ukradli.
A ještě pár fotek:
Komentáře
Okomentovat