Vesnice či město?

Bydlet na vesnici nebo ve městě? Toť otázka. Narodila jsem se a do svých 28 let žila ve městě. Školku, základku i střední jsme měla maximálně 10 minut chůze od svého domova. Veškerá vybavenost - obchody, pošta, doktoři - všechno tak trošku u nosu. Navíc ta naše pošta bývá otevřená až do 20 do večera a i v sobotu dopoledne. Dojíždět někam, jsem začala až s nástupem do práce. Někdy MHD, někdy autem. Dalo se to. Můj muž pochází z vesnice za Kladnem. Základku měl v obci, stejně jako doktora. Obchod taky. S poštou je to tam zajímavé. Vzhledem k přestávkám, ať už na oběd či technologické, mají od 9 do 17 + 2 pauzy, dost nepraktické. O víkendech zavřeno. Na střední už dojížděl. Když už začal chodit po zábavách, spoléhal na první ranní šichťáky, protože v noci nic nejelo. Nebo musel pěšky či taxíkem. Zlatá noční MHD, sice jezdí po půl hodinách a narvaná k prasknutí, ale jede. Teď žijeme rok a půl na vesnici. No, Horoměřice jsou taková zvláštní obec. Hned u Prahy, ale už jsme vesnice. Je tu parádní klid a když už do Prahy musím, začínám z toho mít "pupínky". Doktoři tu jsou, ale nikdo z nás sem k doktorům nechodí. Obchody tu jsou. A díky vietnamským spoluobčanům otevřené i o víkendech a pozdních večerních hodin. S poštou je to tu podobně, jako s tou zmiňovanou v manželově vesnici. Obec dost často pořádá všelijaké akce pro své občany. Ať už výlov rybníků nebo čarodějnice apod. Je tu mateřská školka, ale základka tu má jen první stupeň. Zatím. Dostupnost PID je fajn. Jezdí nám sem 3 autobusy. A v noci se dá jet nočním autobusem do Suchdola a zbytek dojít pěšky. Oba už jsme tuto cestu absolvovali. Muž to má do práce, co by kamenem dohodil. Jsme tu v podnájmu, děti rostou. Za chviličku nám začne být byt malý. Ale kam se podít? Do Prahy už muž nechce. Tady v Horo je to všechno dost drahé (co se týče podnájmů či prodejů). Ale dál od Prahy se nám oběma nechce.