Podzimní chmury

A máme tu ten pravý podzim. Venku chladno, listy se krásně zbarvují do žluta, oranžova či červena, déšť, mlhy,... Z pohledu barevnosti se mi podzim líbí. Podívat se z okna do šedivého dne, ale vidět krásně barevné listy. Podzim je i výjimečný různými chutěmi, které si během roku nedopřáváme. Švestky, hrušky, dýně, houby, burčák a dneska jsem na farmářských trzích viděla prodávat už i svařák. S podzimem si mi dostavují i takové melancholické až depresivní nálady. Když nebyly děti a já nemusela do práce, ráda jsem si v takových náladách dělávala pyžámkový den. Tzn., že jsem byla celý den doma, v pyžamu. Nikam sem nešla, byla jsem v posteli a nechtělo se mi nic dělat. Smutné nálady se dostavují stále. Jen si pyžámkový den už asi neudělám. Možná, že se dostavují i s tím, že si člověk připadá jako stroj. Každý den, kopie toho předešlého dne. Starosti kolem dětí... krmení, přebalování, venčení Elišky, krmení, přebalování, venčení Elišky ...stereotyp. Dneska ráno jsem s takovou depresivní náladou vstala. Vůbec se mi nechtělo z postele. Chmury rozehnal výlet ve dvou. Jinými slovy, mamka pohlídala děti a my s mužem vyrazili na nákup na farmářské trhy. Krásné dvě hodiny pohody a klidu. Odpoledne jsme chtěli vyrazit na Břevnovské posvícení. Dvojčatům ale neuschly včera vyprané kalhoty. A druhé zapomněl manžel u tchýňáků před 14 dny. Takže se nikam nešlo. A depresivní nálada byla zpět. Odpoledne opět doma. Jak ráda bych si občas udělala nějaký den pro sebe. Vyrazit s nějakou kamarádkou na kafčo, na oběd, na skleničku. I manžel mě vybízí k tomu, abych si někam vyrazila. Odpovídám, že nemám s kým. To je další můj problém. Vyrazit můžu jen tehdy, když je muž doma, aby pohlídal děti. Což by bylo to nejmenší. Protože já ani moc kamarádek nemám. Lucka Mali, Zdeňka, Jarka, Zuzka. Lucka je moje bývalá kolegyně. Má fajn práci, má nového přítele. Občas si dáme kafčko, teď se k ní těším na kolaudačku. Ale většina komunikace probíhá elektronicky. Zdeňka a Jarka jsou holky, se kterými jsem si prošla Apolinářem. Neuvěřitelné, jak určité životní situace dokáží sblížit lidi, kteří se před tím nikdy neviděli. Se Zdeňkou jsme byly 9 dní na pokoji. A stačilo to, abychom zůstaly skoro v denním kontaktu. Obě máme dvojčata a tak společná řeč je snadná. Teď jsme se sešly po dvou letech. Skoro denně si píšeme. Sraz byl úžasný. Jen škoda, že to k sobě nemáme blíž, bydlí v Roudnici. A Jarka, s tou jsem se jen potkávala na chodbách či návštěvách. Nejprve za námi chodila na návštěvu na pokoj na rizikovém oddělení, pak jsme se potkávaly na chodbě u ARO a JIP. Ubytovaný doprovod k dětem jsme byly v podobnou dobu. Bohužel, bydlí v Sázavě. Jarka je hlavní iniciátor srazů nás Apolinářek (tak říkám holkám, které si prošly rizikovkou). Zuzka je taky moje bývalá kolegyně a to dokonce ze dvou prací. Zuzce jsem svědčila na svatbě. Také máme společné téma. Gennet. Ale nevídáme se tak často, maximálně jednou či dvakrát za rok. A ani komunikace nějak nefunguje. A to to máme k sobě jen přes pole. Už jsem se tu zmiňovala o kamarádce Kristýně. Věnovala jsem tomu samostatný příspěvek. Je mi jasné, že už to nebude jako dřív. Ale je fajn, že už spolu komunikujeme a občas se i s dětmi sejdeme. Teď večer to na mě padlo nějak víc. Už mi asi dochází síly. Psychické i fyzické. Moje sny a plány jsou u ledu. Mám tři malé děti. No jo, jsou zdravé a to je to nejdůležitější. Je mi jasné, že se zítra vzbudím a deprese zase bude pryč. A budu moct začít přemýšlet nad tím, že se blíží Vánoce. Nj, za dva měsíce. V Kauflandu na Kladně měli čokoládového Mikuláše už na konci srpna. Nemám ráda Kaufland. Na začátku října jsem zaštrachala v mých oblíbených časopisech. Z kupy čísel, které v předešlých ročnících - v říjnech - vyšly, je 90% Vánoce a cukroví. To už lidi zapomněly na posvícení, na podzimní dobroty? Skončilo léto a začaly Vánoce. Doba mezitím - prázdno, deprese.