Apolinářky

Apolinářky - tak říkám nám, holkám, které jsme prošly různými odděleními porodnice Apolinář v Praze. Nám, kdo okusil hrůzu oddělení pro rizikové těhotenství či různá oddělení pro nedonošené děti. Nám, kdo se potkával s MUDr. Kouckým, MUDr. Pařízkem, MUDr. Caldou, MUDr. Žiškou, MUDr. Plavkou, MUDr. Sebroněm, MUDr. Termerovou, MUDr. Bajovou. A do zmíněného výčtu musím zařadit i nepopulární doktorky MUDr. Vokurkovou a MUDr. Zlatohlávkovou. A nesmím zapomínat na setkání se sestrami - Irenou, všemi sestřičkami z ARO neonatologie, ze sestřičkami poporodního JIPu, sestrami Plecerovou, Danou Láskou, tetou Blážou, Renatou, Vendulkou,... A všemi ostatními, na jejichž jména si už nevzpomenu... Ráda bych vám představila ony statečné ženy - Apolinářky. A to hezky popořádku.

Na oddělení pro riziková těhotenství jsem ulehla 23. srpna 2013. Pokoje jsou po dvou a mojí spolubydlící se stala Monika. Monika je úžasný člověk. Neuvěřitelně silná holka. Monika si už jedním rizikovým těhotenstvím prošla a její první holčička se také narodila neuvěřitelně brzy. Takže díky Monice jsem dostala veškeré informace, co se týče nedonošených dětí. Věděla jsem, co nás čeká, čím si projdeme. Na jednu stranu to bylo dost děsivé. Na stranu druhou jsem za to byla ráda, protože jsem věděla, do čeho jdu. Nikdo jiný, ani doktoři, vám to totiž tak dobře nevysvětli. My na společné hovory měly jen 9 dní. Monika čekala dvojčátka, holčičky. Ve 21. týdnu těhotenství se jí rozjel porod a o jednu holčičku přišla. Hned po porodu se však všechno uklidnilo a druhou holčičku udržela ještě další tři týdny. Její děti jsou tak narozené v týdnu 24+4 a 23+4. Jsou tak nejdříve narozené děti, které jsem potkala. Eliška a Terezka jsou teď krásné holčičky. Ani by do nich nikdo neřekl, že Terezka se narodila s porodní váhou 680g, po porodu ztratila váhu a začínala na neuvěřitelných 525g!

Když Moniku kvůli rozeběhnutému porodu odvezli, zůstala jsem v noci sama na pokoji. Ale už v noci začaly sestry připravovat její místo pro další pacientku. Ráno jsem si to vyrazila na ultrazvuk a když jsem se vrátila, byla tam. Zdeňka! I Zdeňka čekala dvojčátka, holčičky. Tu jsem pro změnu opouštěla po 9 dnech já. Ona měla neuvěřitelné štěstí. Sice si poležela tři měsíce na oddělení pro rizikové těhotenství, ale dvojčátka jsou narozena v krásném 38 týdnu! Zdeňka je úžasná holka. Mám jí moc ráda, jsme v neustálém kontaktu. Byla jsem u ní i s dvojčaty na návštěvě. Je to maminka, která se stará o dvojčata a ještě k tomu má čas na háčkování, pletení a další ruční práce. Neustále něco vaří a peče. Fotí, píše blog o dětech, o kosmetice, o vaření a pečení. A zvládá stres spojený se zdravotními komplikacemi rodičů jejího přítele. Je úžasná!

Během ležení na oddělení pro riziková těhotenství jsem měla možnost setkat se i s jinými holkami. Monika mi hodně vyprávěla o Lee, která byla přede mnou na mém lůžku. Nevím, ve kterém týdnu je Honzík narozený. Ale lehké to vůbec neměl. Zdravotní problémy se na něj docela lepily. Ale nakonec to zvládli dobře.
Na návštěvu k nám chodila Lucka. Tu jsem zažila jen pár dní a moc si jí nepamatuju. Doma měla 5letého chlapečka a čekala dvojčátka, holčičky. Jako u naší Anetky, i její dvojčátka měla nulové průtoky pupečníkem a byly špatně vyživovány. Ale ve kterém týdnu se narodily, nevím.
Další holčinou, která k nám chodila na návštěvu je Jarmilka. Nejprve mi vůbec nesedla. Nevím proč. Ta šla rodit dřív, než Monika přišla o jedno z dvojčátek. Takže jsme si pak mávaly, když už chodila z domova za Terezkou na neonatologická oddělení. Více jsme se začaly potkávat právě až na neonatologii, konkretně na JIPu. A tam jsme si docela padly do oka. Další intenzivnější kontakt přišel v době, kdy jsme ulehly jako ubytovaný doprovod k dětem na Intramediálu. A co jsme doma, také si velmi často píšeme. Terezka se narodila ve 30 týdnu. Také měla nějaké zdravotní neduhy i po porodu. Ale je z ní velká slečna a svým dvěma sourozencům dělá velikou radost.

Po porodu mě odvezli na oddělení poporodní JIP. Vedle mě ležela holčina, která byla také po císařském řezu, ale nijak zvlášť jsme si nepovídaly. Byly jsme rády, že jsme, že si můžeme odpočinou a vyspat se. Na poporodním JIPu jsem byla 1 noc.

Z poporodního JIPu jsem byla převezena (na kolečkovém křesle, sama jsem neudělala ani krok) na oddělení Šestinedělí. První noc jsem strávila sama. Byla jsem ráda. Neměla jsem chuť a náladu se s někým potkávat. Druhý den za mnou přišla Lada. Nejstatečnější člověk, kterého znám. V roce 2012 porodila mrtvého chlapečka. V roce 2013 jí čekala snad ještě horší tragédie. Protože porodila živého chlapečka, ale věděla, že bude mít stejný osud. Denně k němu chodila, klokánkovala, dávala mu své mlíčko. Potkávali jsme se ještě v době, kdy my chodili s dvojčaty na očkování Synagis k Apolináři a ona stále za Marečkem dojížděla. Udržovali ho při životě jen proto, aby zjistili, kde je příčina opakujících se problémů. Dělali několik testů, i genetických. Jednoho listopadového večera mi přišla SMSka, abychom si za Marečka zapálili svíčku...

15. září jsem byla propuštěna domu a od 16. září začalo denní dojíždění na neonatologii za dětmi. Nejprve na ARO. Tam jsem se potkávala stále s Ladou. A také s Leou, o které už byla řeč. Potkávali jsme se i s jejím manželem, protože se při klokánkování Honzíka střídali. V místnosti, kde byla odsávačka, jsem se ještě potkávala s Hankou. Tu jsem pak ještě potkávala na několika dalších odděleních a začaly jsme jí s ostatními holkami říkat "paní chytrá". Všechno strašně řešila, neustále měla na všechno argumenty. A když ne ona, tak její přítel, voják. Pamatuju si například, jakou udělal scénu, když jeho dvojčata, kluky, přendali z inkubátorů do postýlek. Místo aby měl radost, že už jsou na tom tak dobře, tak seřval všechny doktory, že s tím nesouhlasí a že si přeje, aby byly v inkubátoru dál, protože jsou ještě moc malí... Stejně jsou zůstala koukat, když se nechala propustit domu s dvojčaty "jen na zkoušku". Po týdnu se vrátili do nemocnice a ještě si tam nějakou dobu pobyla...

Na neonatologickém JIPu jsem se potkávala s Jarmilkou a z JIPu jsem šli dokonce dříve, než ona s Terezkou.

Následoval Intramediál III. - Observační box. Tam jsem se potkávala s jednou holčinou z Liberce a její holčičkou. Ale opravdu už nevím, jak se jmenovala, kdy byla malá narozená a tak. Zato dobře si pamatuju Jarku s malou Viktorkou. Také nevím, ve kterém týdnu je narozená. Ale všechno zvládala velmi pěkně. Šly domu hoodně dlouho před námi. A malá je tak šikovná, že už je ve 2 letech ve školce a Jarka chodí do práce.

Já jsem byla ubytovaná jako doprovod k dětem 17. října. Holky byly do 21. října na IMP3 a pak na IMP1. Během mého ubytování se u mě na pokoji vystřídaly celkem čtyři holky.
První byla nějaká Indka. Ani nevím, jak se jmenovala, proč tam byla a popravdě, mi to bylo celkem jedno.
Druhá byla Šárka s Honzíkem. Šárka má nějakou vzácnou plicní chorobu. A ve své podstatě byl zázrak, že Honzíka má. Musí brát nějaké léky, jinak by to dopadlo špatně.
Třetí byla Markéta s Ninou. Už byla trošku staršího věku a měla nějaký problém s laktací. Já jsem si šla na jeden den odpočinou domu, když jsem byly spolu na pokoji, tak jsme se moc neužily. Ale vím, že vyráběla svíčky.
Čtvrtá a poslední byla Bára. Tam byl problém s malou, která se jmenovala Thea Rovena (křestní jméno). Měla žloutenku a tak nevěděli, jak dlouho si tam poleží. Ale to už jsem šla domu já a tak ani nevím, jak dlouho si poležely. Doma už také měla dva starší kluky.

Na Intramediálu I, kam byly holky 21. října přesunuty, mě čekala další várka holek, které byly a jsou úžasné.
Petra, která měla tu smůlu, že byla na pokoji s "paní chytrou", takže dost náročné chvilky si prožila i díky ní. Petra už doma měla holčičku, tehdy dvouletou. A k tomu se jí narodila dvojčátka Veronika a Dominika. Původně jí doktoři strašili tím, že to budou siamská dvojčata, ale naštěstí nebyla. Netuším, ve kterém týdnu se narodila, ale šly domu dřív, než my.
Helena, které se její dvojčátka narodila ve 32 týdnu. Christianek a Karolínka šli domu také dřív, než my.
Dále jsem se potkávala s Jarmilkou, Leou.
A letmě si pamatuju, že jsem se tam míjela s Blankou. Blanka měla doma dvě nedonošené děti a i třetí, Patrik, se narodil brzo. Všichni v rozmezí 30 - 32. týden. Starší vypadají dobře a zdravě. Bohužel, Patriček takové štěstí neměl. Původně to vypadalo "jen" na skrytý rozštěp patra. Ale časem se ukázalo, že pomalý vývoj Patrička souvisí s poškozeným chromozomem č. 10. Oni ještě musí hodně bojovat, ale já věřím, že to dokážou.

Když jsme přijeli domu, měli jsme všichni starosti až nad hlavu. První rok jsme všichni oslavili už vloni a všechny děti to zvládají dobře. Druhé narozeniny, až na dvojčata Zdeňky, ty to teprve čeká, už máme taky za sebou. V předešlých letech jsme sraz neuspořádali. Letos se nám podařilo uspořádat už tři srazy!

První proběhl v květnu:

Zleva: Jarmilka s Terezkou. Jarka je hlavní iniciátor srazů. A vůbec to nemá jednoduché. Já jsem byla jen s Domčou, protože jsem ho ještě kojila. Dva kočáry sama bych neutáhla a Jirku do babince jsem tahat nechtěla. Takže on hlídal doma Aničku s Anetkou. A třetí na fotografii je Helena s Christiankem a Karolínkou. Sraz byl moc fajn. Byla jsem ráda, že jsem je mohla po několika letech zase vidět. S Jarkou jsem měla větší štěstí, že jsme se párkrát potkali v Centru komplexní péče, kam nedonošeňátka chodí. S Helčou ne, takže o to byla radost ze setkání větší. Sraz byl v Riegerových sadech v Praze. Jarka s sebou měla i starší dceru Gábinu, která fotku pořídila.

Druhý sraz se uspořádal v červenci:

Tentokrát jsem se sešli v pražské Stromovce. Na fotce zleva: Blanka s Patričkem. Je úžasné, že dorazila. Jsou takové mezi námi, které se vymlouvají, že musí dvakrát v Praze přesedat, že je to v blbý čas, protože jejich dítě musí spát apod. Když jsem viděla, jak statečně a nebojácně to zvládala ona s Patričkovými problémy, tak výmluvy jiných jsou mi malicherné. Já jsem tentokrát vyrazila s dvojčaty Aničkou a Anetkou, Domču hlídal manžel. A nakonec Jarmilka s Terezkou. Hlavní iniciátorka srazů, za což jí patří mé velké dík.

A nakonec sraz, který proběhl tento týden, ze kterého jsem měla radost největší. Původně jsme chtěly do herničky v Kotvě, ale byla v rekonstrukci. Tak jsme jen přeběhly přes silnici do Palladia a tam už v herničce užívaly sraz:

Nahoře zleva: Monika, Helena, já, Jarmilka. Dole zleva: Zdeňka, Blanka s Patrikem.

A i s dětmi. Na fotce už chybí Monika s Terezkou, které pospíchaly domu, aby mohly vyzvednout starší Elišku ze školky. Jinak na fotce: já s dvojčaty Aničkou a Anetkou. Za námi Jarka s Terezkou. A v pravé části v černém tričku Zdeňka a její neposedná dvojčátka Evelínka s Amélií. V zeleném tričku Helena s dvojčaty Christiankem a Karolínkou. A vepředu sedí Blanka s Patričkem.

Další sraz už se opět plánuje. Snad nás bude zase hodně!

Jsem neskutečně ráda, že jsem měla možnost potkat a seznámit se s tak silnými osobnostmi, jako jsou ty holky, které jsou v tomto článku uvedené. Sice nás k onomu seznámení vedlo nepříliš zdařilé životní období. Ale zvládly jsme ho. Jsem na nás pyšná!