Jméno

Nikdy bych nevěřila, jak těžké a zodpovědné bude vybrat potomkovi jméno. Když jsme vybírali jména dvojčatům, docela rychle jsme se shodli na holčičích jménech. Měli jsme tři: Anna, Aneta a Adéla. První dvě vyhrála. S klukama to bylo těžší. Do papírů se musí vyplnit oboje. Byli jsme si jistí, že čekáme dvě holky. Napsali jsme tam Richard a Patrik. Dneska, když na to koukám zpětně, myslím si, že jsme museli být blázni. Když jsem čekala naše třetí dítko, výběr byl opět jednoduchý v případě dívčího jména. Zuzana. Ale u kluka? Vemte si kalendář a projděte si nabídku klučičích jmen. Copak se to dá použít? Nakonec jsme vybrali dvě: Marek a Martin. Můj muž bojoval za Marka, já za Martina. Trošku jsem manželovi ustoupila a že si teda vybereme Marka. Ale já jsem měla jméno Marek spojeno s jedním velmi smutným příběhem z Apolináře. A týden do porodu jsem si to jméno rozmyslela. Manžel tedy vzal kalendář a zmizel na onu místnost. Tam se mu prý nejlépe přemýšlí. Za chviličku přišel, že má jasný výběr. Dominik. Wow. Proč nás to nenapadlo dřív.
Anna, Aneta, Dominik. Myslím, že jsme vybrali dobře. Nechtěli jsme jména, která dneska hodně frčí. Jako Tereza či Honza. Určitě jsme nechtěli praštěná jména typu Esmeralda, Samantha nebo Fernando. Máme opravdu typické české příjmení a tak jména jako Adriana, Max ne-e... Určitě jsme odmítli jména typu Kamil, Jarmil, Marcel a to bez diskuze. Je neuvěřitelné, jak máme jména spojená s určitými osobami a proto jejich výběr odmítáme. Já například jméno Marek (již zmiňovaný příběh od Apolináře), Markéta (bývalá přítelkyně mého muže) a další. A určitě jsme nechtěli jména jako Karel, František, Josef nebo Anežka, Blanka, Květa... A taky jsme nechtěli naše dítka pojmenovat našimi jmény. Takto "kreativní" byli manželovi rodiče. Manžela po tchánovi a švagrovou po tchýni. Já jsem taky nositelka jména mojí mámy.
Anna, Aneta, Dominik. Já jsem maximálně spokojená.