Už jsem se tu několikrát přiznala k tomu, že jsem kdysi moc ublížila své kamarádce, spolužačce a svědkyni na svatbě v jedné osobě. A chci k tomu jen pár slov...
Na střední jsme byly parta holek. Dělávaly se akce u Terky a byla to velká sranda. A tři léta po sobě jsme byly i na společné dovče. 2x na Slapech, 1x na Smržovce. S partnery jsme byli dvakrát pod stanem.
Když jsem poznala svého muže, šlo kamarádství trochu stranou. Tu mojí nej jsem tehdy vylákala na tu chalupu v prosinci, kde to stálo ze všech stran za prd. Nechci se tu dopodrobna rozepisovat. Byla jsem tehdy moc ráda, že mi odpustila. A pár let nato mi dělala svědka na svatbě.
Život každého běží nějakým směrem. Práce na dvanáctky není jednoduchá a tak společného času bylo čím dál méně. Přiznám se, že jsem trošku žárlila či byla trošku nazlobená, když se plánovaly akce, na které jsem nemohla jít. Výlety i dovolené. Jednoho záříjového večera to vyvrcholilo tím, že jsme byly společně na posezení s "kraví" partou a já měla pocit, že si s holkama už vůbec nerozumím. Andrea mi pak těsně potom napsala, že si za to můžu sama. A blbec jsem udělala splašené gesto, že jsem všechny vymazala z přátel na Facebooku. Jo, blbost, ale bohužel, změnilo to hodně. Byla jsem čerstvě vdaná. Myslela jsem si, že se mě to tolik nedotkne, že to zvládnu. Samozřejmě čím déle bylo od toho večera, tím se mi to rozléhalo v hlavě a chtěla s tím něco dělat. Bohužel, bylo pozdě. Často jsem na to myslela.
Dvakrát jsem Kristýnu potkala. Jednou v bageťárně na Kulaťáku, když jsme předělávali byt po rozhodnutí se vrátit do Prahy od tchýňáků. Podruhé na farmářských trzích a to už jsem byla těhotná s dvojčaty. Pokaždé jsem se rozklepala jako sulc. Bylo mi divně a bála jsem se toho setkání. Ale myslím, že si mě ani jednou nevšimla.
Když jsem začala řešit Gennet, rizikové těhotenství, porod apod., chyběl mi někdo, komu bych se mohla svěřit. Popravdě moc kamarádek nemám. U Apolináře jsem se ale seznámila s holkama, které řešily podobné problémy, tak bylo sdílení pocitů jednodušší. A pak ještě Zuzku (o té tady na blogu byla a bude ještě řeč) a v začátcích vztahu s mužem mi dělala oporu Lada.
Na jaro 2014 byl naplánovaný třídní sraz se střední. Trošku mi to dělalo vrásky. O srazu se vědělo dlouho dopředu. A tak jsem si o tom, ještě před Vánoci, psala s mým bývalým přítelem. Že se nejspíš sejdeme a že z toho mám strach. Pavel mi tehdy napsal, že třeba budeme mít společné téma, když máme obě prcky... Wow. Nejen, že jsem prošvihla její svatbu, o které jsem věděla. Ale měla miminko a to mě rozhoupalo jí znovu zkusit kontaktovat. Psaly jsme si. Viděly jsme se na srazu. A pak jsme se i sešly osobně. U nás doma. Jednou, dvakrát. Pak jsem byla i s dvojčaty u ní. A letos už také pár srazů proběhlo. U nás se narodil Domča, u nich je čerstvá princeznička.
Vím, že už to nemůže být takové, jako dřív, na škole. Každá máme jiné zájmy. Každá máme svojí rodinu. Kafčo ve dvou, či s celou partou, to asi neklapne. Ale možná díky dětem jsem dostala ještě jednu šanci. A tu už si nenechám vzít. Nevím, jak vyjádřit vděčnost. Jakou mám radost. Pamatuju si, jak jsme si na střední říkaly, že by bylo fajn být společně těhotné a chodit na procházky s kočárky společně. První těhotenství jsme měly ve stejném období. Aniž bychom o tom věděly. Druhé jsem zvládla o půl roku dřív, ale Domču už jsem představila a malou princezničku jsem viděla na fotce.
Je těžké přiznávat vlastní chyby. Je mi moc líto, co se za těch posledních 9 let odehrálo. Jsem šťastná, že máme děti, díky kterým jsme se znovu setkaly (alespoň z mého pohledu to tak je).
OMLOUVÁM SE A DĚKUJI!
Na střední jsme byly parta holek. Dělávaly se akce u Terky a byla to velká sranda. A tři léta po sobě jsme byly i na společné dovče. 2x na Slapech, 1x na Smržovce. S partnery jsme byli dvakrát pod stanem.
Když jsem poznala svého muže, šlo kamarádství trochu stranou. Tu mojí nej jsem tehdy vylákala na tu chalupu v prosinci, kde to stálo ze všech stran za prd. Nechci se tu dopodrobna rozepisovat. Byla jsem tehdy moc ráda, že mi odpustila. A pár let nato mi dělala svědka na svatbě.
Život každého běží nějakým směrem. Práce na dvanáctky není jednoduchá a tak společného času bylo čím dál méně. Přiznám se, že jsem trošku žárlila či byla trošku nazlobená, když se plánovaly akce, na které jsem nemohla jít. Výlety i dovolené. Jednoho záříjového večera to vyvrcholilo tím, že jsme byly společně na posezení s "kraví" partou a já měla pocit, že si s holkama už vůbec nerozumím. Andrea mi pak těsně potom napsala, že si za to můžu sama. A blbec jsem udělala splašené gesto, že jsem všechny vymazala z přátel na Facebooku. Jo, blbost, ale bohužel, změnilo to hodně. Byla jsem čerstvě vdaná. Myslela jsem si, že se mě to tolik nedotkne, že to zvládnu. Samozřejmě čím déle bylo od toho večera, tím se mi to rozléhalo v hlavě a chtěla s tím něco dělat. Bohužel, bylo pozdě. Často jsem na to myslela.
Dvakrát jsem Kristýnu potkala. Jednou v bageťárně na Kulaťáku, když jsme předělávali byt po rozhodnutí se vrátit do Prahy od tchýňáků. Podruhé na farmářských trzích a to už jsem byla těhotná s dvojčaty. Pokaždé jsem se rozklepala jako sulc. Bylo mi divně a bála jsem se toho setkání. Ale myslím, že si mě ani jednou nevšimla.
Když jsem začala řešit Gennet, rizikové těhotenství, porod apod., chyběl mi někdo, komu bych se mohla svěřit. Popravdě moc kamarádek nemám. U Apolináře jsem se ale seznámila s holkama, které řešily podobné problémy, tak bylo sdílení pocitů jednodušší. A pak ještě Zuzku (o té tady na blogu byla a bude ještě řeč) a v začátcích vztahu s mužem mi dělala oporu Lada.
Na jaro 2014 byl naplánovaný třídní sraz se střední. Trošku mi to dělalo vrásky. O srazu se vědělo dlouho dopředu. A tak jsem si o tom, ještě před Vánoci, psala s mým bývalým přítelem. Že se nejspíš sejdeme a že z toho mám strach. Pavel mi tehdy napsal, že třeba budeme mít společné téma, když máme obě prcky... Wow. Nejen, že jsem prošvihla její svatbu, o které jsem věděla. Ale měla miminko a to mě rozhoupalo jí znovu zkusit kontaktovat. Psaly jsme si. Viděly jsme se na srazu. A pak jsme se i sešly osobně. U nás doma. Jednou, dvakrát. Pak jsem byla i s dvojčaty u ní. A letos už také pár srazů proběhlo. U nás se narodil Domča, u nich je čerstvá princeznička.
Vím, že už to nemůže být takové, jako dřív, na škole. Každá máme jiné zájmy. Každá máme svojí rodinu. Kafčo ve dvou, či s celou partou, to asi neklapne. Ale možná díky dětem jsem dostala ještě jednu šanci. A tu už si nenechám vzít. Nevím, jak vyjádřit vděčnost. Jakou mám radost. Pamatuju si, jak jsme si na střední říkaly, že by bylo fajn být společně těhotné a chodit na procházky s kočárky společně. První těhotenství jsme měly ve stejném období. Aniž bychom o tom věděly. Druhé jsem zvládla o půl roku dřív, ale Domču už jsem představila a malou princezničku jsem viděla na fotce.
Je těžké přiznávat vlastní chyby. Je mi moc líto, co se za těch posledních 9 let odehrálo. Jsem šťastná, že máme děti, díky kterým jsme se znovu setkaly (alespoň z mého pohledu to tak je).
OMLOUVÁM SE A DĚKUJI!
Komentáře
Okomentovat