Nikdy jsem si nemyslela, že donošené a nedonošené bude takový rozdíl. Když se nám narodila dvojčata, člověk to bral tak, jak to je. Nepřemýšleli jsme nad tím, proč se to stalo. Jak nám to bude komplikovat budoucnost. Brali jsme to tak, jak to bylo. Když jsme přišli s dvojčaty domu z porodnice, rozběhl se kolotoč doktorů. Všichni nás strašili, že se kdykoliv cokoliv může ještě objevit. A to prý až do 6 let. Všechno se počítá dvojím věkem. Reálným a korigovaným. Tedy podle skutečného data narození a podle původního data narození. U nás tedy 10. září vs. 19. listopadu. Sestry nám říkaly, že budeme mít dlouho malá miminka. Nám to tak nepřipadalo. Měli jsme radost z každé maličkosti, z každého posunu vývoje. Anička všechno začínala dřív, Anetka jí poctivě dotahovala. Jedna táhla druhou a dnes, pár dní do druhých narozenin, jsou srovnané se svými vrstevníky. Když jsme čekala Domču, bála jsem se, že mi rychle vyroste. Za pár dní mu bude 7 měsíců. Mám pocit, že to běží bleskovou rychlostí. Chodíme s ním jen na pravidelné kontroly k pediatričce. Od začátku je na všechno strašně šikovný. Otáčet se začal už na konci druhého měsíce. Už baští příkrmy. Krásně nás vnímá. Dneska jsme si dávali pusinky. Vyhraje si s hračkami. Když vařím, pozoruje mě a hrozně ho to baví. Pláče, jen když má hlad a trvá dlouho, než se Sunar vychladí. Je to neuvěřitelný rozdíl. Jsem ráda, že jsou dvojčata tak čilá a k světu, bez žádných komplikací. Dominik je třešnička na dortu... :)
Komentáře
Okomentovat