Bojovali jsme, abychom mohli mít děti. Bojovali jsme, abychom těhotenství udrželi co nejdéle. Teď už byl boj na Aničce a Anetce.
10. září 2013 se dvojčátka narodila a putovala do inkubátorů na neonatologickém ARO. Já byla propuštěna 15. září domu. A od 16. září začalo dennodenní dojíždění. V noci jsem odmítala vstávat k odsávačce. Takže poprvé až v 6 ráno. Pak jsem si šla ještě na chvíli lehnout. Budík na 8. Snídaně, odsávačka a odchod na metro. Metrem na I.P.Pavlova a odtamtud buď pěšky nebo autobusem k Apolináři. Po příchodu dezinfekce rukou, předání nastřádaného mléka sestře. Seznámit se s novinkami u dvojčat. Jít na odsávačku. Přebalit a nakrmit jednu, přebalit a nakrmit druhou. Klokánkovat. Jít na odsávačku. Přebalit a nakrmit jednu, přebalit a nakrmit druhou. Odchod na metro. Příchod domu cca v pět. Odsávačka. Uvařit rychle nějakou obědo-večeři. A do půlnoci ještě 2x odsávačka. Pak spánek. A ráno nanovo. První dny byly dost náročné. Po dvojčatech, po 18 dnech ležení na rizikovém oddělení, po císařském řezu s hojící se jizvou. První dny jsem byla ráda, že jsem došla na metro. Ale každodenní dojíždění mě brzo dostalo alespoň do takové kondice, že jsem nebyla vzteklá zoufalstvím. Když měl muž volno, jezdili jsme spolu. Když byl v práci, musela jsem sama. Když měl volno o víkendu, jezdili jsme autem (o víkendech se neplatí za parkování).
Obě holčičky začínaly s výživovou sondou zavedenou do žaludku. Anetky porce byla 6ml a Aničky 8ml. Obě měly nCPAP, který obě přestaly používat k 21. září. Na ARO mohli přijít na návštěvu i prarodiče. Na chviličku a za doprovodu rodičů.
Od 10. - 25. září byla dvojčátka na ARO. 25. září je slavnostně přestěhovali na JIP. Anička vážila 1.550g a Anetka konečně 1kg. Holky byly stále v inkubátoru, ale režim už nebyl tak přísný. Poprvé se i koupaly, zatím jen za našeho přihlížení.
Na ARO jsme byli maximálně spokojeni se sestrami, které měly na starosti naše děti. Bohužel, s JIPkou už jsme tak spokojeni nebyli. A tak jsme byli šťastni, když jsme se stěhovali. Na JIPce jsme byli od 25. září do 30. září. Takže opravdu jen krátce.
30. září nás přestěhovali na Intramedial III. - Observační box. Anička vážila 1.720g a Anetka 1.120g. Opět jsme si sestry a paní doktorku Bajovou nemohli vynachválit. Holčičky byly stále v inkubátoru a na výživové sondě. Tady už jsme oba koupali, místo klokánkování se jen chovalo (holčičky už na klokánkování byly velké). A rehabilitační sestra mě učila cviky, které jsem s oběma cvičila. Během doby na Observačním boxu obě holčičky podstoupily vyšetření očí a ultrazvuk vnitřních orgánů. Oči v pořádku. Anička, jelikož má na kůži hemangiom, byla vyšetřována UZ, zda jej nemá i uvnitř těla. Naštěstí ne. Ale našel se jí šelest na srdíčku, který způsobila dirka ve svalu srdíčka. Tento šelest má každé druhé miminko. Prý se to s jejím růstem samo upraví. Anetka měla menší problémy s trávením způsobené příliš tuhou žlučí. A tak na to začala užívat léky. A taky jsme začaly s přikládáním k prsu. Bohužel s velmi malým úspěchem. Na radu sester jsem si tedy prosadila kloboučky. Holkám se začalo dařit. Ale v očích MUDr. Zlatohlávkové jsem byla ta nejhorší matka na planetě. S touto doktorkou jsem bojovala hodně dlouho. Bohužel, jsem nebyla jediná. Z inkubátoru do postýlky nejprve přeložili Aničku a po pár dnech i Anetku. 16. října měla Anička 2.275g a Anetka 1.540g. Druhý den, 17. října jsem byla přijata jako ubytovaný doprovod. Takže pro mě skončilo denní dojíždění. Zato jsem přejala veškerou péči o dvojčata od sester. Než mě přijali, bylo mi řečeno, že to bude cca na týden. Denní room-in jsem měla od 17. října do 21. října. 21. října nás přeložili naposledy.
Z Intramedialu III - Observačního boxu, na Intramedial I. Bohužel, jsme byly blíž MUDr. Zlatohlávkové. A i MUDr. Vokurkové. Obě nespokojené s používáním kloboučků. Kamarádka před nimi schovávala flašku, kterou používala natajno na pokoji. Od 22. října jsem měla holky na pokoji i přes noc. Na pokoj mohl muž i prarodiče. Na pokoji jsme přebalovali, krmili. Koupat jsem chodila na box, kde bylo tepleji. Holčičky mi dělali radost, ale k odchodu domu to nevypadalo. Bojovala jsem s doktorkama, sestry mě držely nad vodou. Teta Bláža, Dana, staniční Míla Plecerová... Bylo jich spousta a vyjmenovat je všechny už bych ale asi nedokázala. 29. října nám slíbili, že bychom mohli domu. Ale Anetka spadla s váhou a tak jsme zůstali. 1. listopadu jsem byla na noc doma, abych si vyléčila pochroumané nervy. Zašli jsme na večeři do oblíbené creperie na Suchdole. A 2. listopadu jsem se vrátila k dětem.
4. listopadu přislíbili, že bychom mohli druhý den domu. 5. se zase začaly doktorky cukat (asi jsem to měla za trest za ty kloboučky). Dokonce je sestry přemlouvaly, aby nás pustily... A nakonec se tak i stalo. Po 57 dnech hospitalizace jsme jeli všichni domu... Anička jela domu s váhou 2,535g a Anetka s váhou 1.820g.
To čekáni a odkládání propuštění si pamatuji jako by to bylo včera. Jakmile mi cinknul telefon, říkala jsem si, že už mi dáváš věedet, jak vás pouští.... Musím říct , že já měla na doktorky a sestřičky na poporodním štěsti, co se kojení (ale i tak obecně týče) - přístup "když to nepůjde, dáme lahev, ať děti nehladovi, mi naprosto vyhovoval a i díky tomu jsme šli brzy domů myslím.
OdpovědětVymazat