10. září 2013.
Na oddělení pro riziková těhotenství ležím už 18 den. Tedy podmínku 14 dnů, abych dosáhla 30 týdne jsme splnila. Přesně 30+0.
Podle pokynů doktorů jsem ráno zůstala nalačno. Kolem 9 si mě zavolali na ultrazvuk. Kromě reverzních průtoků (které už byly od pondělí), začala i pulzace vény. Takže než jsem došla zpět na pokoj, bylo rozhodnuto. Těhotenství bude dnes ukončeno. Dostala jsem druhou injekci kortikoidů na rozvinutí plic. Napsala jsem muži, který byl samozřejmě v práci, aby přijel. Začala jsem si balit věci, které se za ty necelé tři týdny pěkně nashromáždily. Do toho všeho jsem ještě stihla interní vyšetření kvůli případné plné narkóze. Sestra mi naložila věci na vozík a šlo se na porodní sál.
Tam se mě ujala příjemná doktorka, která mi vysvětlila, co se tak asi bude dít a předala mě sestře. Přípravnu snad ani nemusím popisovat. Pak ke mě přišel neonatolog, aby mi vysvětlil, co bude následovat s dětmi po porodu. Pak zase přišla jiná sestra, která zjišťovala jména. Asi za dalších 10 minut mě vedly sestry na sál. V tu dobu jsem si přečetla poslední zprávu od muže, že je na cestě, konkrétně ve Veletržní. Na sále mi sestry zavedly spoustu kanyl s dobrotama přímo do žíly. Obvázaly nohy. Doktor píchnul epidurál. Ano, byla jsme jen v částečné narkóze. Pak mi sestra oznámila, že otec je přítomný. Přivedli ho, přišel docent Pařízek a šlo se na věc.
Popravdě, kdyby mi sestry neříkaly, co se děje, vůbec netuším, že jsem prošla nějakým zákrokem. Teď vás nařízli, už je vidět první miminko... Anička přišla na svět v 11:31, její porodní váha byla 1,525g a délka 42cm. Ukázali nám jí. Byla tak maličkatá, plakala... Její APGAR skóre bylo 7-9-9. A sestra zahlásila, že je vidět druhé miminko... Anetka! Plod B, kvůli kterému jsme museli těhotenství ukončit... Byly to velké nervy... Ale jen co vykoukla na svět, dala o sobě vědět slaboučkým pláčem. Žije, dýchá, pláče... Až jsme se z toho oba rozplakali. Anetka přišla na svět o minutu později, tedy v 11:32. Porodní váha byla 880g a měřila 34cm. APGAR skóre 6-9-9. A 3x pupečník kolem krku. Anetku nám ani neukázali a rychle s ní běželi do teplého inkubátoru. Poté akorát sestra říkala, jak mě čistí a šijí. Pan docent Pařízek nám popřál hodně štěstí. Po dalších zákrocích nezbytných po císařském řezu mě odvezli na poporodní JIPku s tím, že mi tak do hodiny dají vědět, co je s dětmi.
Na poporodním JIPu mě napojili na různé přístroje, každých 15 minut mi měřili tlak. A už v 17 hodin mě nutili cvičit... :) Zmiňovaná hodinka trvala celkem 3 hodiny... Přišla doktorka s tím, že jsou obě holčičky naživu, jejich poporodní adaptace proběhla dobře. Ale že máme zůstat pevně nohama na zemi, protože komplikace se teoreticky teprve můžou objevit. Na chviličku nás odpojili od přístrojů a dovolili nám zavolat domu. Až teprve v tu chvíli jsme mohla dát vědět novopečenému tatínkovi a prarodičům zprávy o dětech, jak jsme na tom a co nás čeká...
Na poporodním JIPu mě nechali přes noc do druhého dne. Ráno jsem se dostala k prvnímu jídlu. Strašně hladová jsem byla vděčná i za ten termix a piškoty, které jsme dostaly. Pak mě sestry od všeho odpojily, vyndaly cévku a dreny. Snažila se nás postavit na nohy, ale marně. Na vozíku nás (byly jsme 2) tedy zavezla sestra do sprchy a pak na pokoj oddělení pro Šestinedělí. O něco později za mnou přivezli Ladu (nejstatečnějšího člověka, jakého jsem kdy potkala). Měly jsme pokoj č.2, který byl určen pro matky bez dětí. Jako jsme byly my dvě, obě jsme totiž docházely na neonatologii. Odpoledne přišel muž a poprvé jsme se šli podívat na ty naše drobečky. Do smrti nezapomenu ty zvuky všech přístrojů. To pípání... Děs mě z toho jímá!!
Dostal nás na starosti zdravotní bratr. Podle jeho slov jsme byli jeho první příjem a tak si nás taky bude pamatovat navždy. Ukázal nám, jak se v inkubátoru přebaluje, jak se v inkubátoru krmí a další věci. Odteď už to bylo na nás dvou.
Holčičky i přesto všechno byly nádherné. Trošku jsem si vnitřně vyčítala, že jsem Aničce ublížila. Ale byla jsem ráda, že mám obě a živé! Po mužově odchodu domů jsem šla na pokoj spát. V 17:30 jsem měla starosti o dvojčata odpuštěny a tak jsem se na ně šla podívat až ve 20:30.
Následující dny probíhaly stejně. K dětem se chodilo po třech hodinách. Ve 2:30 jsem měla starosti o děti odpuštěny, protože sestry měly rády na nočních klid. Takže poprvé se šlo v 5:30, pak v 8:30, ve 12 (bylo to posunuté o 30 minut, protože dopoledne probíhala u dětí vizita a nechtěli být doktoři rušeni), ve 14:30; v 17:30; ve 20:30 a naposledy ve 23:30. Mezitím jsem spala na pokoji, jedla dobroty z porodnické vývařovny a nebo byla chviličku s mužem.
Raději jsme mívala zapnutý budík, abych nezaspala. Došourala jsem se ke dveřím neonatologie, zazvonila. Prošla čekárnou, kolem JIPky. U umyvadla jsem si musela vydrbat ruce a vydezinfikovat. Pak se prošlo sesternou na ARO. Nejprve jsem šla na odsávačku. Pak přebalit jednu, dát ji najíst, přebalit druhou a při klokánkování nakrmit. Klokánkuje se tři hodiny denně. Pak znovu na odsávačku, přebalit a nakrmit jednu, přebalit a nakrmit druhou. Vyčerpaná jsem šla zpátky na pokoj.
Jako první musí klokánkovat matka. Pak už je to jedno. Je to zvláštní pocit. Mít na sobě svoje miminko. Držet ho za zadeček a zádíčka. Všude okolo hadičky ke nCPAPu, přikrytí dekou, tři hodiny. Když se mnou byl muž, vždycky jsem si holčičky střídali.
10. se narodily a už 13. byla Anetka bez nCPAPu (na tři dny, potom jí dali odpočinou zase asi na tři dny - vrátili jí na nCPAP, následně už jí ho odpojili definitivně), ale zhoršily se jí krevní destičky. Doktoři uvažovali o transfuzi krve. Obě měly fototerapii proti žloutence. Anička poprvé klokánkovaná. 14. měla Anička trochu krve v žaludečních šťávách, což bylo podle doktora od podráždění vyživovací sondou. Objevilo se to jen jednou. Anetce se krevní destičky zlepšily, takže z transfuze sešlo! Anetka se poprvé klokánkovala.
15. září přišel den, na který jsem se moc těšila. Ale na druhou stranu jsem z toho byla nešťastná. Z gynekologického hlediska jsem byla v pořádku a tak jsem byla propuštěna domu... A holčičky dál zůstávaly na neonatologickém ARO. Hrozný pocit!
Porod císařským řezem je z mého hlediska hodnocen pozitivně. Epidurál byl napíchnutý opravdu dobře, takže jsem necítila vůbec nic. Ovšem poporodní adaptace byla katastrofální. Celých těch 5 dní jsem se plazila a sotva se držela na nohou. Všichni doktoři a sestry z JIPu a oddělení pro šestinedělí - skvělí. Nemůžu si stěžovat. Jen ty pokoje už byly horší, než jsem byla zvyklá z rizikového oddělení. A tím, že jsem byla na pokoji pro maminky bez dětí, byl to taky jediný pokoj, který měl sprchu a WC na chodbě a ne u pokoje. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Protože jsem myslela na ty dvě cácorky...
Na oddělení pro riziková těhotenství ležím už 18 den. Tedy podmínku 14 dnů, abych dosáhla 30 týdne jsme splnila. Přesně 30+0.
Podle pokynů doktorů jsem ráno zůstala nalačno. Kolem 9 si mě zavolali na ultrazvuk. Kromě reverzních průtoků (které už byly od pondělí), začala i pulzace vény. Takže než jsem došla zpět na pokoj, bylo rozhodnuto. Těhotenství bude dnes ukončeno. Dostala jsem druhou injekci kortikoidů na rozvinutí plic. Napsala jsem muži, který byl samozřejmě v práci, aby přijel. Začala jsem si balit věci, které se za ty necelé tři týdny pěkně nashromáždily. Do toho všeho jsem ještě stihla interní vyšetření kvůli případné plné narkóze. Sestra mi naložila věci na vozík a šlo se na porodní sál.
Tam se mě ujala příjemná doktorka, která mi vysvětlila, co se tak asi bude dít a předala mě sestře. Přípravnu snad ani nemusím popisovat. Pak ke mě přišel neonatolog, aby mi vysvětlil, co bude následovat s dětmi po porodu. Pak zase přišla jiná sestra, která zjišťovala jména. Asi za dalších 10 minut mě vedly sestry na sál. V tu dobu jsem si přečetla poslední zprávu od muže, že je na cestě, konkrétně ve Veletržní. Na sále mi sestry zavedly spoustu kanyl s dobrotama přímo do žíly. Obvázaly nohy. Doktor píchnul epidurál. Ano, byla jsme jen v částečné narkóze. Pak mi sestra oznámila, že otec je přítomný. Přivedli ho, přišel docent Pařízek a šlo se na věc.
Popravdě, kdyby mi sestry neříkaly, co se děje, vůbec netuším, že jsem prošla nějakým zákrokem. Teď vás nařízli, už je vidět první miminko... Anička přišla na svět v 11:31, její porodní váha byla 1,525g a délka 42cm. Ukázali nám jí. Byla tak maličkatá, plakala... Její APGAR skóre bylo 7-9-9. A sestra zahlásila, že je vidět druhé miminko... Anetka! Plod B, kvůli kterému jsme museli těhotenství ukončit... Byly to velké nervy... Ale jen co vykoukla na svět, dala o sobě vědět slaboučkým pláčem. Žije, dýchá, pláče... Až jsme se z toho oba rozplakali. Anetka přišla na svět o minutu později, tedy v 11:32. Porodní váha byla 880g a měřila 34cm. APGAR skóre 6-9-9. A 3x pupečník kolem krku. Anetku nám ani neukázali a rychle s ní běželi do teplého inkubátoru. Poté akorát sestra říkala, jak mě čistí a šijí. Pan docent Pařízek nám popřál hodně štěstí. Po dalších zákrocích nezbytných po císařském řezu mě odvezli na poporodní JIPku s tím, že mi tak do hodiny dají vědět, co je s dětmi.
Na poporodním JIPu mě napojili na různé přístroje, každých 15 minut mi měřili tlak. A už v 17 hodin mě nutili cvičit... :) Zmiňovaná hodinka trvala celkem 3 hodiny... Přišla doktorka s tím, že jsou obě holčičky naživu, jejich poporodní adaptace proběhla dobře. Ale že máme zůstat pevně nohama na zemi, protože komplikace se teoreticky teprve můžou objevit. Na chviličku nás odpojili od přístrojů a dovolili nám zavolat domu. Až teprve v tu chvíli jsme mohla dát vědět novopečenému tatínkovi a prarodičům zprávy o dětech, jak jsme na tom a co nás čeká...
Na poporodním JIPu mě nechali přes noc do druhého dne. Ráno jsem se dostala k prvnímu jídlu. Strašně hladová jsem byla vděčná i za ten termix a piškoty, které jsme dostaly. Pak mě sestry od všeho odpojily, vyndaly cévku a dreny. Snažila se nás postavit na nohy, ale marně. Na vozíku nás (byly jsme 2) tedy zavezla sestra do sprchy a pak na pokoj oddělení pro Šestinedělí. O něco později za mnou přivezli Ladu (nejstatečnějšího člověka, jakého jsem kdy potkala). Měly jsme pokoj č.2, který byl určen pro matky bez dětí. Jako jsme byly my dvě, obě jsme totiž docházely na neonatologii. Odpoledne přišel muž a poprvé jsme se šli podívat na ty naše drobečky. Do smrti nezapomenu ty zvuky všech přístrojů. To pípání... Děs mě z toho jímá!!
Dostal nás na starosti zdravotní bratr. Podle jeho slov jsme byli jeho první příjem a tak si nás taky bude pamatovat navždy. Ukázal nám, jak se v inkubátoru přebaluje, jak se v inkubátoru krmí a další věci. Odteď už to bylo na nás dvou.
Holčičky i přesto všechno byly nádherné. Trošku jsem si vnitřně vyčítala, že jsem Aničce ublížila. Ale byla jsem ráda, že mám obě a živé! Po mužově odchodu domů jsem šla na pokoj spát. V 17:30 jsem měla starosti o dvojčata odpuštěny a tak jsem se na ně šla podívat až ve 20:30.
Následující dny probíhaly stejně. K dětem se chodilo po třech hodinách. Ve 2:30 jsem měla starosti o děti odpuštěny, protože sestry měly rády na nočních klid. Takže poprvé se šlo v 5:30, pak v 8:30, ve 12 (bylo to posunuté o 30 minut, protože dopoledne probíhala u dětí vizita a nechtěli být doktoři rušeni), ve 14:30; v 17:30; ve 20:30 a naposledy ve 23:30. Mezitím jsem spala na pokoji, jedla dobroty z porodnické vývařovny a nebo byla chviličku s mužem.
Raději jsme mívala zapnutý budík, abych nezaspala. Došourala jsem se ke dveřím neonatologie, zazvonila. Prošla čekárnou, kolem JIPky. U umyvadla jsem si musela vydrbat ruce a vydezinfikovat. Pak se prošlo sesternou na ARO. Nejprve jsem šla na odsávačku. Pak přebalit jednu, dát ji najíst, přebalit druhou a při klokánkování nakrmit. Klokánkuje se tři hodiny denně. Pak znovu na odsávačku, přebalit a nakrmit jednu, přebalit a nakrmit druhou. Vyčerpaná jsem šla zpátky na pokoj.
Jako první musí klokánkovat matka. Pak už je to jedno. Je to zvláštní pocit. Mít na sobě svoje miminko. Držet ho za zadeček a zádíčka. Všude okolo hadičky ke nCPAPu, přikrytí dekou, tři hodiny. Když se mnou byl muž, vždycky jsem si holčičky střídali.
10. se narodily a už 13. byla Anetka bez nCPAPu (na tři dny, potom jí dali odpočinou zase asi na tři dny - vrátili jí na nCPAP, následně už jí ho odpojili definitivně), ale zhoršily se jí krevní destičky. Doktoři uvažovali o transfuzi krve. Obě měly fototerapii proti žloutence. Anička poprvé klokánkovaná. 14. měla Anička trochu krve v žaludečních šťávách, což bylo podle doktora od podráždění vyživovací sondou. Objevilo se to jen jednou. Anetce se krevní destičky zlepšily, takže z transfuze sešlo! Anetka se poprvé klokánkovala.
15. září přišel den, na který jsem se moc těšila. Ale na druhou stranu jsem z toho byla nešťastná. Z gynekologického hlediska jsem byla v pořádku a tak jsem byla propuštěna domu... A holčičky dál zůstávaly na neonatologickém ARO. Hrozný pocit!
Porod císařským řezem je z mého hlediska hodnocen pozitivně. Epidurál byl napíchnutý opravdu dobře, takže jsem necítila vůbec nic. Ovšem poporodní adaptace byla katastrofální. Celých těch 5 dní jsem se plazila a sotva se držela na nohou. Všichni doktoři a sestry z JIPu a oddělení pro šestinedělí - skvělí. Nemůžu si stěžovat. Jen ty pokoje už byly horší, než jsem byla zvyklá z rizikového oddělení. A tím, že jsem byla na pokoji pro maminky bez dětí, byl to taky jediný pokoj, který měl sprchu a WC na chodbě a ne u pokoje. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Protože jsem myslela na ty dvě cácorky...
Komentáře
Okomentovat