Jaké to je mít dvojčata...?

Tuto otázku jsem slýchávala docela často. Respektive se mě na ní pravidelně ptali snad všichni. No, je jasné, že je to náročné. Ale jak to mám vysvětlovat někomu, kdo má jedno nebo dokonce žádné dítě. Ti, co mají dvě krátce po sobě si to představit alespoň trochu dokážou.
Člověk se naučí poslouchat dětský pláč. Když krmíte nebo koupete jednu, je jasné, že nemůžete být u té druhé. A opačně. Práce je 2x tolik, spotřebujete 2x tolik plen, 2x tolik oblečení,... U nás to ještě bylo náročnější tou nedonošeností a častým navštěvováním doktorů. Naše pediatrička nám tehdy říkala, že to chce přežít hlavně ten první rok a pak už to bude jen lepší. A měla pravdu. Jakmile toho byly schopné, začaly si spolu hrát. Já jsem je jen korigovala, aby mi někam neodlezly, neodešly,... Aby na sebe něco nezvrhly, někde se o něco nepraštily apod. Ony si vystačí samy.
A ještě jedna věc... Je na první pohled znát, že jde o dvojčata. Jakmile je jedna bez druhé, je zle. Nejsou ve své kůži, pořád se ptají na tu druhou. Moc často se to nestává, jen občas. Ale stýská se jim po sobě...
Z mého pohledu musí být pohoda mít jen jedno. Já to ale neznám. Od začátku mám dvě. Od začátku o dvě pečuji. A to jsem ještě tehdy netušila, že se ještě rozrosteme.