Vyprávění "11 měsíců s Gennetem" jsem zakončila 4. dubna, kdy mi byla potvrzena, na prvním UZ v Gennetu, dvojčata. Jelikož jsem byla od února na Úřadu práce (ne svoji vinou), bylo mi jasné, že budu celé těhotenství doma. V požehnaném stavu jsem si opravdu nechtěla hledat nové zaměstnání.
8. dubna jsem přešla ze spárů Gennetu ke své gynekoložce. Všechno probíhalo tak, jak mělo. Až do 27. dubna, kdy jsem večer začala špinit a v noci i dost ošklivě krvácet. Hned ráno (samozřejmě v sobotu) jsme jeli na pohotovost do Vojenské nemocnice. Jen týden mě dělil od odmítnutí, protože ve VN mají jen gynekologii a ne porodnici a těhotné od určitého týdne neošetřují. Hned mě zavedli k doktorovi a na UZ. Ten zjistil, že s dětmi je vše v pořádku. Krvácení způsobil hematom, který měl spojitost s placentou. Oba jsme dojetím plakali, protože se nám ulevilo, že děti jsou stále s námi. Pan doktor mi předepsal Ascorutin na posílení cév a žil a šli jsme domu. V pondělí jsem zašla ke své doktorce se zprávou z pohotovosti. Ani následující dny mi klidu v těhotenství nepřidali. 3. května měl můj děda mozkovou mrtvici a 8. května zemřel. Lehce mi nebylo. Pohřeb byl 17. května. V tomto smutném období jsem 14. května podstoupila první screeningové vyšetření. Screening jsem absolvovala v Gennetu. Jelikož jsem byla u nich po IVF, měla jsem jej zdarma. MUDr. Březinová mě vyšetřila a konstatovala, že je vše v pořádku. A řekla mi, že jsou to s velkou pravděpodobností dvě holky. Můj muž byl bohužel po noční a tak vyšetření nestihl. Když jsem však vyšla z ordinace, čekal na mě v čekárně a tak jsem mu mohla sdělit první pocity. První trimestr jsem si těhotná moc nepřipadala. Bylo mi špatně ze syrového masa, ale ne nějak výrazně. Ve vaření mě zastupoval muž a já mu byla vděčná. Tyto nevolnosti trvaly cca 3 týdny. A to bylo vše z negativ. Žádné zvracení, žádné závratě či omdlévání. 22. května jsem se zaregistrovala do Motola k porodu. Moje sestra pracovala pro jednu autopůjčovnu a 27. května jsem si s ní udělala výlet do Vídně, kam jsme vezly jejich auto a zpět zase české.
Jak už jsem psala, byla jsem nezaměstnaná a tak jsme každé volno, s mým mužem, trávili na naší chalupě ve Vlkovci. Sázava a její okolí je krásné. Byl tam klid. Grilovalo se, chodili jsme do krčmy U Žraloka (já samozřejmě na nealko) a bylo to fajn. Zůstávala jsem tam i když byl muž v práci. Byla jsem tam s mými rodiči či s babičkou. Muž říkával, že kdyby mi nerostlo břicho, ani neví, že jsem těhotná. Žádné chutě, zato břicho rostlo doslova každou minutu. No jo, dvojčata.
9. července jsem opět v Gennetu absolvovala druhé screeningové vyšetření. Tentokrát s mužem. Na 99% mi potvrdili, že čekáme holky. Obě se vyvíjely tak, jak měly. Jen už bylo patrné, že plod B je menší, než plod A. Objednali mě tedy ne na třetí screening, ale na biometrii podstatně dřív.
7. srpna proběhla biometrie. Plod B byl už o 14 dní menší, než plod A. A tak jsme byli objednáni na další biometrii a to na 23. srpna. Mezi tím, 15. srpna, jsem byla na vyšetření u své gynekoložky. Ta mi řekla, že je vše v pořádku a rozdíl u dvojčat takový bývá. Dokonce mi řekla, že kdyby byl opožděný vývoj plodu v jednočetném těhotenství, ona by to ani neřešila. Docela mě tím uklidnila, ale kdybych v tu chvíli věděla, co mě čeká, asi jí něčím praštím!
23. srpna byl můj muž po noční a tak se rozmýšlel, zda se mnou má vůbec jezdit. Přemluvila jsem ho, aniž bych tušila, co bude v následujících hodinách probíhat. Jako vždy jsme v Gennetu čekali dlouho, než na nás přišla řada. Paní doktorka Březinová si raději na pomoc přivolala pana doktora Hynka. Kromě velikého váhového rozdílu, tedy i pomalejšího vývoje, byl u plodu B zaznamenán nulový průtok pupečníkem a že byl téměř bez plodové vody. Odeslali nás rovnou do Motola, aby oni posoudili, co s dalším vývojem mého těhotenství. Cestou se nám honily v hlavách různé myšlenky. Oba jsme brečeli. Přijeli jsme do Motola, v pátek odpoledne, akorát probíhala jakási porada doktorů před víkendem. Po půl hodině čekání si mě vzali na vyšetření. Potvrdili vyšetření z Gennetu. Z jejich slov jsme měli oba pocit, že jsou připraveni těhotenství ten den ukončit. Jediné, co nás zachránilo, byla plná neonatologie. Pro příjem dvojčat neměli místo a tak nám vyjednali přeložení do Apolináře. Jeli jsme domu, abych si zabalila alespoň pár věcí, netušila jsem, co mě čeká. Muž musel na další noční a tak mě k Apolináři vezli moji rodiče a sestra. Přijeli jsme tam v 18 hodin večer, akorát se střídali doktoři ve službě. Provedli mi veškerá vyšetření, odebrali moč, krev a provedli stěry. Pak přišel docent a jako první prohlásil, že to na akutní ukončení není, ale že si u nich poležím. Poslala jsem rodiče domu, napsala manželovi. Sestra mě zavedla na oddělení pro rizikové těhotenství, na pokoj č. 2, k Monice. Asi v deset večer mi přišla sestra dát kapačku s antibiotiky. Přišly totiž první výsledky odběrů, které nebyly úplně v pořádku, parametry bílých krvinek ukazovaly na nějaký zánět.
Tady vyprávění ukončím. Pobyt u Apolináře si nechám pro další kapitolu vyprávění...
A kdyby někoho zajímalo, proč to vím tak všechno přesně, zapisovala jsem si to. Všechna data, vyšetření, co se kolem nás dělo apod. Dnes jsem tomu moc ráda.
8. dubna jsem přešla ze spárů Gennetu ke své gynekoložce. Všechno probíhalo tak, jak mělo. Až do 27. dubna, kdy jsem večer začala špinit a v noci i dost ošklivě krvácet. Hned ráno (samozřejmě v sobotu) jsme jeli na pohotovost do Vojenské nemocnice. Jen týden mě dělil od odmítnutí, protože ve VN mají jen gynekologii a ne porodnici a těhotné od určitého týdne neošetřují. Hned mě zavedli k doktorovi a na UZ. Ten zjistil, že s dětmi je vše v pořádku. Krvácení způsobil hematom, který měl spojitost s placentou. Oba jsme dojetím plakali, protože se nám ulevilo, že děti jsou stále s námi. Pan doktor mi předepsal Ascorutin na posílení cév a žil a šli jsme domu. V pondělí jsem zašla ke své doktorce se zprávou z pohotovosti. Ani následující dny mi klidu v těhotenství nepřidali. 3. května měl můj děda mozkovou mrtvici a 8. května zemřel. Lehce mi nebylo. Pohřeb byl 17. května. V tomto smutném období jsem 14. května podstoupila první screeningové vyšetření. Screening jsem absolvovala v Gennetu. Jelikož jsem byla u nich po IVF, měla jsem jej zdarma. MUDr. Březinová mě vyšetřila a konstatovala, že je vše v pořádku. A řekla mi, že jsou to s velkou pravděpodobností dvě holky. Můj muž byl bohužel po noční a tak vyšetření nestihl. Když jsem však vyšla z ordinace, čekal na mě v čekárně a tak jsem mu mohla sdělit první pocity. První trimestr jsem si těhotná moc nepřipadala. Bylo mi špatně ze syrového masa, ale ne nějak výrazně. Ve vaření mě zastupoval muž a já mu byla vděčná. Tyto nevolnosti trvaly cca 3 týdny. A to bylo vše z negativ. Žádné zvracení, žádné závratě či omdlévání. 22. května jsem se zaregistrovala do Motola k porodu. Moje sestra pracovala pro jednu autopůjčovnu a 27. května jsem si s ní udělala výlet do Vídně, kam jsme vezly jejich auto a zpět zase české.
Jak už jsem psala, byla jsem nezaměstnaná a tak jsme každé volno, s mým mužem, trávili na naší chalupě ve Vlkovci. Sázava a její okolí je krásné. Byl tam klid. Grilovalo se, chodili jsme do krčmy U Žraloka (já samozřejmě na nealko) a bylo to fajn. Zůstávala jsem tam i když byl muž v práci. Byla jsem tam s mými rodiči či s babičkou. Muž říkával, že kdyby mi nerostlo břicho, ani neví, že jsem těhotná. Žádné chutě, zato břicho rostlo doslova každou minutu. No jo, dvojčata.
9. července jsem opět v Gennetu absolvovala druhé screeningové vyšetření. Tentokrát s mužem. Na 99% mi potvrdili, že čekáme holky. Obě se vyvíjely tak, jak měly. Jen už bylo patrné, že plod B je menší, než plod A. Objednali mě tedy ne na třetí screening, ale na biometrii podstatně dřív.
7. srpna proběhla biometrie. Plod B byl už o 14 dní menší, než plod A. A tak jsme byli objednáni na další biometrii a to na 23. srpna. Mezi tím, 15. srpna, jsem byla na vyšetření u své gynekoložky. Ta mi řekla, že je vše v pořádku a rozdíl u dvojčat takový bývá. Dokonce mi řekla, že kdyby byl opožděný vývoj plodu v jednočetném těhotenství, ona by to ani neřešila. Docela mě tím uklidnila, ale kdybych v tu chvíli věděla, co mě čeká, asi jí něčím praštím!
23. srpna byl můj muž po noční a tak se rozmýšlel, zda se mnou má vůbec jezdit. Přemluvila jsem ho, aniž bych tušila, co bude v následujících hodinách probíhat. Jako vždy jsme v Gennetu čekali dlouho, než na nás přišla řada. Paní doktorka Březinová si raději na pomoc přivolala pana doktora Hynka. Kromě velikého váhového rozdílu, tedy i pomalejšího vývoje, byl u plodu B zaznamenán nulový průtok pupečníkem a že byl téměř bez plodové vody. Odeslali nás rovnou do Motola, aby oni posoudili, co s dalším vývojem mého těhotenství. Cestou se nám honily v hlavách různé myšlenky. Oba jsme brečeli. Přijeli jsme do Motola, v pátek odpoledne, akorát probíhala jakási porada doktorů před víkendem. Po půl hodině čekání si mě vzali na vyšetření. Potvrdili vyšetření z Gennetu. Z jejich slov jsme měli oba pocit, že jsou připraveni těhotenství ten den ukončit. Jediné, co nás zachránilo, byla plná neonatologie. Pro příjem dvojčat neměli místo a tak nám vyjednali přeložení do Apolináře. Jeli jsme domu, abych si zabalila alespoň pár věcí, netušila jsem, co mě čeká. Muž musel na další noční a tak mě k Apolináři vezli moji rodiče a sestra. Přijeli jsme tam v 18 hodin večer, akorát se střídali doktoři ve službě. Provedli mi veškerá vyšetření, odebrali moč, krev a provedli stěry. Pak přišel docent a jako první prohlásil, že to na akutní ukončení není, ale že si u nich poležím. Poslala jsem rodiče domu, napsala manželovi. Sestra mě zavedla na oddělení pro rizikové těhotenství, na pokoj č. 2, k Monice. Asi v deset večer mi přišla sestra dát kapačku s antibiotiky. Přišly totiž první výsledky odběrů, které nebyly úplně v pořádku, parametry bílých krvinek ukazovaly na nějaký zánět.
Tady vyprávění ukončím. Pobyt u Apolináře si nechám pro další kapitolu vyprávění...
A kdyby někoho zajímalo, proč to vím tak všechno přesně, zapisovala jsem si to. Všechna data, vyšetření, co se kolem nás dělo apod. Dnes jsem tomu moc ráda.
Ještě že Tě Motol nepřijal...myslím, že i bez zapisování si člověk vzpominá, jak to bylo. I když ne do 100% detailu asi. Jsem zvědavá, jak si budu ty věci po letech pamatovat já :-)
OdpovědětVymazat