O možnosti založit si blog přemýšlím již delší dobu. Nikdy jsem k tomu nenašla dostatek odvahy. Bude o to vůbec někdo stát? Pohled z druhé strany - kolik lidí má blog a neřeší to? Určitě hodně. Takže proč ne. Zkusím to. Asi bych měla napsat něco o sobě, aby si každý udělal svůj názor, zda tento blog vůbec sledovat...
Prvních pět let mého života probíhalo tak, jako většině lidí. Člověk se narodil, naučil se chodit, mluvit,... Druhých pět let už poznamenalo, že pocházím z letecké rodiny a tak jsem cestovala daleko víc, než moji vrstevníci. Taky jsem začala chodit na základku na Praze 6, začala jsem hrát na flétnu a chodit tancovat. Třetí pětiletka mi ukázala, že cestování je moje vášeň. Poprvé jsem se opila, na konci devítky. Poprvé jsem se zamilovala. Poprvé jsem i menstruovala... :) Čtvrtých pět let bylo turbulence. Obchodka, další lásky a velké zklamání z nich, taneční, chlastací akce s partou holek ze střední, maturita a nástup do první práce, první auto... Jj, nejsem studijní typ, takže jsem hned nastoupila do pracovního procesu. A kam jinam, než na letiště... :) Pátá pětiletka už se nesla ve znamení mého muže, kterého jsem potkala po nástupu do práce. Bylo sestěhování, byla svatba, bylo cestování. Vlastní blbostí jsem přišla o mnoho kamarádek. Šestá pětiletka ještě uzavřená není, ale už mnoho nezbývá. V ní jsem řešila těhotenství, předčasný porod, nedonošená dvojčata, stěhování, další těhotenství a další porod. A už jsem v dnešní době. Chci v tomto blogu mluvit o cestování. O dětech. O tom, jak se žije se třemi dětmi, která mají mezi sebou rozdíl jedné minuty a 16,5 měsíců... Chci mluvit o tom, jaké to je přijít o kamarádky. Chci mluvit o tom, jaké to je podstoupit umělé oplodnění. Chci mluvit o tom, jaké to je mít nedonošené děti. Chci mluvit o všem a utéct tak z každodenní reality. Chci se občas podělit o to, co vařím či peču. Doufám, že nebudu nudit. Doufám, že si to občas někdo přečte. A kdyby ne, svět se taky nezboří.
Prvních pět let mého života probíhalo tak, jako většině lidí. Člověk se narodil, naučil se chodit, mluvit,... Druhých pět let už poznamenalo, že pocházím z letecké rodiny a tak jsem cestovala daleko víc, než moji vrstevníci. Taky jsem začala chodit na základku na Praze 6, začala jsem hrát na flétnu a chodit tancovat. Třetí pětiletka mi ukázala, že cestování je moje vášeň. Poprvé jsem se opila, na konci devítky. Poprvé jsem se zamilovala. Poprvé jsem i menstruovala... :) Čtvrtých pět let bylo turbulence. Obchodka, další lásky a velké zklamání z nich, taneční, chlastací akce s partou holek ze střední, maturita a nástup do první práce, první auto... Jj, nejsem studijní typ, takže jsem hned nastoupila do pracovního procesu. A kam jinam, než na letiště... :) Pátá pětiletka už se nesla ve znamení mého muže, kterého jsem potkala po nástupu do práce. Bylo sestěhování, byla svatba, bylo cestování. Vlastní blbostí jsem přišla o mnoho kamarádek. Šestá pětiletka ještě uzavřená není, ale už mnoho nezbývá. V ní jsem řešila těhotenství, předčasný porod, nedonošená dvojčata, stěhování, další těhotenství a další porod. A už jsem v dnešní době. Chci v tomto blogu mluvit o cestování. O dětech. O tom, jak se žije se třemi dětmi, která mají mezi sebou rozdíl jedné minuty a 16,5 měsíců... Chci mluvit o tom, jaké to je přijít o kamarádky. Chci mluvit o tom, jaké to je podstoupit umělé oplodnění. Chci mluvit o tom, jaké to je mít nedonošené děti. Chci mluvit o všem a utéct tak z každodenní reality. Chci se občas podělit o to, co vařím či peču. Doufám, že nebudu nudit. Doufám, že si to občas někdo přečte. A kdyby ne, svět se taky nezboří.
Jani, super! Už se těším na članečky :-)
OdpovědětVymazat