Láska na první pohled. Věříte na ni?

Když jsem v prosinci 2005 nastupovala do svého prvního zaměstnání, ani ve snu by mě nenapadlo, že skoro po dvou měsících potkám poprvé svoji osudovou lásku. Tehdy ještě příslušník Ostrahy Letiště Praha, služební vchod č. 28. V době, kdy ještě muži mohli provádět bezpečnostní prohlídku ženám a opačně. Dnes už to nejde. Když jsme se takto potkali poněkolikáté, zeptal se mě, zda za mnou může přijít na kafe. A v tu ránu jsem byla zamilovaná až po uši. Jj, láska na první pohled. Zašla jsem do výtahu, sedla si na bobek a doufala, že se dveře neotevřou. Červená až po uši a téměř bez dechu štěstím. Přišel. Večer ještě jednou a chtěl po mě číslo. Ještě ten den mi napsal. A pro mě to bylo zpečetění osudu. Tak, jak to romanticky začalo, tak to neromanticky pokračovalo. Nebýt kamarádek, asi bych skončila v blázinci. Zhruba 3/4 roku to bylo jako na houpačce. Budeme spolu, nebudeme spolu, nemá to cenu, možná by to šlo... A to všechno tu popisuju slušnými výrazy. Kamarádka Lada už i chtěla použít "bušo bušo". Nejednu noc jsem probrečela. Nejednu noc jsem se vracela ve dvě ráno od něj plná štěstí a vidiny lepších zítřků (a ráno pak v půl pátý vstávala do práce...). Vrcholem všeho byl jeden víkend v prosinci. To stálo "za to". Nerada na to vzpomínám, ublížila jsem tam své kamarádce. Měla jsem toho plné zuby, chtěla jsem odtamtud i v noci odjet. Ale zůstala jsem. Od toho víkendu se pak všechno změnilo. Začal s tím, jak si mě váží, že už si je jistej, že jsem ta pravá. Několikrát se mi omluvil. A všechno vyvrcholilo v únoru, když jsme spolu odjeli na pár dní do Barcelony. Dva roky poté jsme si našli společné bydlení a o další rok později jsme se vzali. Dneska už se tomu jen smějeme. Dávno už je to odpuštěno. Aby ne. Vychováváme spolu tři děti. Je to ten nejlepší táta. Vím, že stálo za to, ten začátek vydržet. A moje láska na první pohled už je mým mužem 6 let!