pátek 29. dubna 2016

Sraz létajících

Jsem ráda, když jsem pozvaná na jakoukoliv událost. Zaprvé je to změna od rodinného života, zadruhé jsem ráda, že si na mě vzpomenou. Těch srazů se do roka pár objeví. Nejvíc jich je kolem Vánoc, kdy všude běží vánoční večírky. Pak je to Convention, letecká burza, na kterou se ale pravidelně nedostávám - kvůli dětem, jak jinak.
Už vloni probíhaly srazy létajícího personálu ČSA, na které mi chodily přes FB pozvánky. Ale jelikož jsem ještě kojila, nemohla jsem si dovolit se vzdálit od malého miminka. Až letos se mi poštěstilo a mohla jsem vyrazit. Sraz se konal začátkem dubna, v restauraci Barbar. Já lítající nikdy nebyla, ale o to víc mě potěšilo, že si na mě vzpomněli. Asi jsem tak nevýrazná na recepci posádek nebyla.
Sraz byl moc fajn. Bylo nás docela dost, z nelétajícího personálu jsme byly dvě. Životní osudy lidí, se kterými jsem se prakticky denně setkávala, v dnešní době. Většina z nich už vlastně lítajících ani není. Spoustu z nich potkal nemilý osud v reorganizovaném ČSA. O to víc to možná bylo zajímavější.

Tato fotka byla uveřejněna po srazu na FB. Foto kolektivo :)



čtvrtek 28. dubna 2016

Éro letí. Máma fotit éro...

Tato dětská větička je v naší rodině slyšet docela často. V poslední době se vracím k mé zálibě, protože letadla, která nám dnes a denně přistávají nad hlavami, mě hodně provokují. V dobrém slova smyslu. A tak jsem oprášila svůj stařičký Olympus SP570, který jsem kdysi kupovala přes ebay. Nejdřív jsem se zaměřovala především na tzv. širokotrupá - widebody - letadla. Ale postupem času jsem svůj foťáček zaměřila i na ta menší. Když bylo v dubnu pár dní hezky, vzala jsem si odpoledne foťák na balkon a šlo to docela samo. Hrozně se těším, že v květnu bude provoz zase o něco pestřejší a bude zase o to víc, co fotit. Emirates začnou lítat do Prahy s největším letadlem - Airbus 380. Opět začne lítat americká Delta Air Lines. A od konce května dokonce hned dvě kanadské společnosti - Air Canada Rouge a Air Transat. A snad se dočkáme i té Mriji. Tak už se moc těším. Své fotky v poslední době umisťuji hlavně na svém instagramu. Dřív jsem je dávala i na FB, ale ten mě moc nebaví, tak alespoň ten IG (@jana.kuc). A pár fotek i pro vás...:

Iran Air s Airbus 310. Ti sem lítají pro natankování.

A občas pošlou natankovat i Airbus 300, což už je dost raritka.

Swiss do Prahy běžně widebody neposílá. Ale mají nový typ ve flotile - Boeing 777, tak se posádky zalétavají. A v Praze je vídáváme velmi často.

Co bych to byla za vlastence, kdybych sem nedala fotku našich aerolinek. ČSA s reklamou na Prahu. Krásný Airbus 319.

Nejčastější typ letadla - Boeing 737, v barvách Norwegian Air Shuttle.

Lahůdka v podobě nákladního letadla Ilyushin 76.

A další nákladní, tentokrát Qatar Airways s jejich Airbus 330.

A konečně Boeing 717 a Volotea.

Airbus 300 a Boeing 717 mi chybí v mém seznamu proletěných letadel. Tu 300 už asi nedám, ale 717 bych možná v budoucnu... No, konec fantazírování.

neděle 24. dubna 2016

Bramborové placičky aneb bramboráky jinak

Jak už jsem na svém blogu psala, jednou z mojí závislostí je sběratelství časopisů s recepty. Mám je seřazeny podle měsíců, abych si třeba v červnu nevytáhla recepty na vánoční cukroví nebo v únoru recepty na čerstvé jahody... Včera jsem tedy uklízela dubnová čísla a vzala si ta květnová. Během poobědového spánku dětí jsem do nějakých nakoukla a všimla jsem si receptu, který už jsem vloni zkoušela. A jelikož je z ingrediencí dostupných během celého roku, přespala jsem si recept do sešitku, aby byl dostupný, kdykoliv na placičky dostaneme chuť.

Ingredience:
6 vajec
2 středně velké syrové brambory
5 lžic strouhanky
1 lžíce hořčice (kdo má rád, může být i pikantní)
oregano
sůl
pepř

Brambory nastrouháme na jemném struhadle. Přidáme ostatní ingredience a vypracujeme těsto. Nesmí být ani moc řídké, ani příliš husté. Já jsem včera dávala asi lžíci strouhanky navíc, protože bylo přeci jen trošku řidší.


Na pánvičku dáme olej a rozpálíme. Lžící tvoříme na pánvi malé lívanečky a smažíme.



Pak osušíme na papírové utěrce. V původním receptu je ještě uvedeno, že po usmažení se mají placičky potřít hořčicí a posypat nadrobno nakrájenou cibulí. Jelikož holky sní, co vidí, nechala jsem placičky jen tak samotné. I tak jsou moc dobré.

čtvrtek 21. dubna 2016

Čtenářské okénko - I. Rottová a Utajená svatba

V poslední době jsem se do čtení docela dala. Mám radost, že se mi daří plnit svůj sen. Něco mám stáhnuté do čtečky, něco jsem měla půjčeného od kamarádky. Teď se začínám prokousávat knihovnou mojí babičky. Tam je spousta zajímavých svazků. Od historických románů, přes životopisy, cestopisy... Děda miloval válečnou literaturu, babička dává přednost červené knihovně. Já nedávám přednost žádnému žánru, prostě co vezmu do ruky, čtu. Když mě to baví, je to fajn. Když mě to nebaví, vlasy si kvůli tomu rvát nebudu. A právě kniha o Evě, která zahřívala lože rabiho Löwa, byla první půjčená kniha od babičky.
Kniha začíná slovy Františka Kafky: "Je líp, když si lidé vypráví legendy, než když znají skutečnost. To děsí - nebo vede k závisti a pomluvám, kdežto legendy odlehčují našim snům, odlehčují tíži našich bdělých chvil."
Příběh začíná v roce 1999, kdy průvodkyně Jana provází skupinu německých studentů Prahou. Zastaví se u sochy rabína Löwa. Do výkladu jí začíná vstupovat svými poznámkami neznámá, kterou studenti nevidí... Neznámá Eva pak Janě u kávy vypráví svůj příběh. Vrací se o 400 let zpět. Do doby rabi Löwa, Mordechaje Maisla či rabína Davida Ganse. Jak už úvodní slova knihy napovídají, je to spíš smyšlený příběh podobný příběhu krále Davida a Abizag, která mu ohřívala lože. V tomto příběhu je to Eva bat Abraham a rabi Löw. Velký význam je dávám i Evině kamarádce Rivce, která se odmítala smířit s tím, že ženy neměly nárok na vzdělání.
Příběh se čte velmi dobře. Není to vysloveně hit, který zbortí příčky nejčtenějších knih. Ale rozhodně to není propadák či nějaká nudná literatura. Kniha má pouhých 142 stran, tak jsem jí přečetla velmi rychle.
Za zmínění určitě stojí i to, že autorka Inna Rottová, je původně vystudovaná strojní inženýrka. Věnuje se však nejen spisovatelské činnosti, ale například i tlumočnictví.

pondělí 18. dubna 2016

Čtenářské okénko - M. Viewegh a Biomanželka

Spisovatele Michala Viewegha nemusím sáhodlouze představovat. Na svém kontě má nespočet knížek. Ať už úspěšných či méně úspěšných. Od Michala Viewegha jsem četla více knížek a na každou jsem si utvořila rozdílný názor. Četla jsem od něj například Román pro ženy. Film mám velmi ráda. Marek Vašut v roli Pažouta je prostě legenda. Ale knížka se od filmu dost liší. Už jen to, že se v knížce seznámí s Pažoutem v Chorvatsku u moře a ve filmu na horách... Knihu jsem dočetla tak do poloviny a pak jsem to vzdala. Naprosto mě to neoslovilo a chvílemi nudilo. Hodně jsem srovnávala s filmem. Srovnávat už jsem ale nemohla Román pro muže. Ten jsem pouze četla, neviděla jeho filmové zpracování. A tak mi nedělalo potíže knížku dočíst a docela jsem se chvilkami i nahlas smála. Od Michala Viewegha jsem četla ještě jednu knihu, bohužel už si nepamatuji název. Měla jsem ji půjčenou od své bývalé šéfové z recepce posádek, Lucky. Četla jsem ji během dovolené na chalupě, bavila mě hodně a také jsem ji dočetla. A pak tři filmy, které se vidět musí, ale nečetla jsem: Výchova dívek v Čechách, Báječná léta pod psa a Účastníci zájezdu.
Na knihu Biomanželka jsem byla zvědavá. Téma Bio je v poslední době hodně diskutované a tak jsem si pro velké nadšení stáhla i Biomanžela. Abych rovnou navázala... Nastalo však velké zklamání. Donutila jsem se dostat na 50 stránku a dál už opravdu nemůžu. Nezáživné vyprávění o ničem. Knihu jsem vzdala a nadšení do Biomanžela opadlo. Třeba se k ní někdy vrátím a dám ji druhou šanci. Ze čtečky jsem ji zatím nevymazala. Každopádně se potvrdilo, že některé Vieweghovi knihy jsou v pohodě a některé naprosto k nečtení... Za mě propadák a od Viewegha na delší čas zase ruce pryč.

pátek 15. dubna 2016

Dominikovo stěhování do dětského pokojíčku

V původním starém bytě jsme bydleli všichni v jedné místnosti. A tak noční vstávání k dvojčatům nebylo tak náročné. Prostě se jen sešlo z patra na spaní. Když jsme se pak stěhovali z Dejvic do Horoměřic, bylo rozhodnuto, že budou mít dvojčata vlastní pokojíček a my budeme v obýváku na rozkládací pohovce. Dvojčata si hned navykla, nedělalo jim problém spát odděleně od nás a to jim bylo 6 měsíců, tj. 3,5 měsíce korigovaného věku. Jen jednou jedinkrát jsme Anetce povolili spát u nás v posteli. Když byla nemocná. Aby nebudila Anču. Já byla těhotná s Dominikem. Ani jeden z dospěláků se nevyspal a Aneta toho hned druhý den využívala a domáhala se na další takový komfort. Takže jsme řekli, že tohle už se opakovat nebude. A nebyl problém, spalo se dobře dál. Když se narodil Dominik, nechali jsme si ho s postýlkou v obýváku s námi. Nechtěla jsem v noci chodit kojit k holkám nebo ho přenášet z pokoje do pokoje. Ale čas plynul a jeho to tu začínalo budit. Večer mu čím dál tím víc vadilo světlo z lampičky, hluk z televize apod. A i ráno se budil dost brzo. Když byla dvojčata jeden únorový víkend u babičky, zkusili jsme ho uložit u nich v pokojíčku, jak se na to bude tvářit. Kupodivu spal velmi dobře. A i ráno déle. Takže jsme si řekli, že už je velkej kluk, už mu byl rok, tak ho definitivně přestěhujeme. Už je to víc jak měsíc, co je u holek v pokojíčku. Jelikož je večer déle vidět, trošku jim to usínání jde hůř. Ale jelikož je Domča ještě maličkej, usne vyčerpáním dřív, než holky. V noci také spí klidněji. A bohužel, hodně tvrdě spím od té doby i já. Takže většinou reaguju později, než když jsem ho měla vedle sebe. Ale nestává se tak často. A i tatínek běžně vstává a jde se podívat, co se děje. A ráno spíme zhruba do 7. Když byl u nás v obýváku, vstával i před půl sedmou. Takže velký úspěch. Holky ho přijaly bez problémů. V noci se navzájem nebudí. Ráno si tam spolu "povídají" a nebudí se s pláčem. Jsem ráda, že Domčova integrace do dětského pokojíčku proběhla v klidu a my máme s mužem zase trošku víc soukromí.

čtvrtek 14. dubna 2016

Čtenářské okénko - E. L. James a Padesát odstínů...

Zakládám nové téma, kterému bych se na tomto blogu ráda věnovala. A to knížkám a čtení. Myslím, že už jsem se tu kdysi zmiňovala, že málo čtu a že bych to ráda napravila. Není to tak dlouho, co jsme Dominika přestěhovali do pokojíčku k holkám a můžu tak večer svítit, aniž bych někoho budila.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že začnu zrovna s tímto typem literatury. Červená knihovna mě nikdy moc neučarovala. Ani dívčí romány, které mi byly podstrkovány v pubertě.

Nakonec jsem ale neodolala a stáhla si je do čtečky v mobilu. Přiznám se, že jsem přečetla všechny tři části, tedy Padesát odstínů šedi, Padesát odstínů temnoty a Padesát odstínů svobody. Všechny tři části se nesly v podobném duchu. Knihy jsou psané velmi jednoduše a srozumitelně. Lehce se to čte a tak jsem všechny tři části přečetla ani ne za týden.
Na internetu si o těchto knížkách přečtete všechno možné. Od toho, jaký je to brak, až po chválu. Z nějakého důvodu se to asi muselo stát nejčtenějšími knihami. Já jsem s názorem tak někde uprostřed. Nemůžu od tohoto typu literatury čekat, že to bude mít nějakou úroveň, ale zase tak úplná katastrofa to nebyla. Alespoň podle mě.

Abych měla ucelený obrázek o příběhů a možná i ze zvědavosti, shlídla jsem i film Padesát odstínů šedi. A poté jsem si řekla, že jsem to asi ani dělat neměla. Nedivím se, že na ČSFD má film hodnocení 41%. Ani mě se nelíbil. A možná i proto jsem vzala za milost ty knihy. Bývá zvykem, že v knize se odehrává něco jiného, než je ve filmu. Ale v tomto případě toho bylo docela dost. Ovšem soundtrack to zase až tak špatný nemělo. Takže alespoň ten soundtrack hodnotím pozitivně.
A abych těch odstínů neměla málo, dopřála jsem si i ten mužský pohled na příběh, tedy knihu s názvem Grey. Popravdě se mi líbila víc tahle knížka, tedy z toho mužského pohledu. Žádná vnitřní bohyně, žádné růžové tváře...

Pořadí oblíbenosti je toto:
1. Grey
2. Soundtrack
3. trilogie Padesát odstínů...
4. film Padesát odstínů šedi

Příběh o nevinné studentce a prodavačce v železářství, která se zamiluje do bohatého a temnou tvář skrývajícího muže. Kráska a zvíře v moderní podobě. V historii nejednou psané téma.
Pro E. L. James jsou tyto knihy prvotina. Četla jsem si, že je to její splněný sen. Po natočení prvního filmu, který získal "ocenění" Zlatá malina, byla část štábu vyměněna. Tak snad se dvojka a trojka povede lépe, aby ten její sen byl o něco růžovější.

Pár slov závěrem. Nedivila bych se, kdyby spisovatelka napsala i další dva díly z pohledu Christiana Greye. Jsem ráda, že jsem knihy přečetla. Že jsem nezůstala pozadu současnému trendu. Ale taky jsem ráda, že už to mám za sebou a můžu se věnovat jinému typu literatury.

pondělí 11. dubna 2016

Březnový výlet do Lánské obory

Na Velikonoce bylo mimořádně otevřeno v Lánské oboře. Jelikož jsme tam už byli a věděli jsme, jak to tam funguje, vyrazili jsme. Počasí krásné, jela s námi i tchýně. Tchán hlídal uzené v udírně... :)
Dojeli jsme na parking na konci obce Lány. Domča jel samozřejmě v kočárku. Dvojčatům jsme jejich golfy vzali taky, protože by to pro ně mohlo být dlouhé. Otevřeno bylo jen pár hodin a tak jsme si řekli, že je cestou tam povezeme, abychom se nezdržovali. Přišli jsme tam, otevřeno bylo. A jelikož to bylo výjimečně, tak jsme ani neplatili vstupné. Divoké prase přes ten půl rok pěkně narostlo. Naše holky mu říkají Pepa, ale jmenuje se Berta. Jeleni, daňci a další vysoká zvěř byla schována ve stínu dalekých stromů. Původně jsme si mysleli, že nebudeme mít štěstí. Ale nakonec se jedna srnka slitovala a přišla se na nás podívat k plotu. Z loňska jsme byli připraveni a přinesli jsme jim tvrdé pečivo. Ten pán, který to hlídal nám tak dovolil je nakrmit. Anetka se divočáka bála a nakrmila jen srnku. Ale Anička se nebála a zvládla obojí. Domča cestu tam a skoro celý pobyt v oboře prospal. Probudil se, až když jsme se chystali jít pryč. Po nás už odcházel i pán, který to tam měl na starosti. Což ale bylo dřív, než bylo uváděno na FB stránkách obory. A to skoro o hodinu! Ale nám to bylo jedno, protože jsme to zvládli. Cestou jsme však několik zájemců potkali, měli však smůlu. Naše holky, mršky, opět nasedly do kočárku a chtěly se vézt. Takže většinu cesty zpátky se vezly taky. Jen chviličku šly po svých a to se Anče podařilo upadnout a narazila se o pár kamínků na cestě. Tak to bylo s velkým zvukovým efektem.
Trvale otevřená obora je od května (najdete na webových stránkách či Facebooku). Určitě zajděte. Stojí to za to!




sobota 9. dubna 2016

Opět Apolinářky

Jelikož mi dlouhou dobu nešel počítač, musím teď dohánět resty za tu dobu, kdy nešel. Prvním restem byl článek o Dyzajn Marketu. Dnes to bude o dalším srazu Apolinářek. Zprvu to vypadalo, že účast bude hojná, nakonec jsme byly 3 s 5 dětmi - samé baby. Kromě mě a našich dvojčat, byla Jarka s Terezkou (která srazy pořádá) a Zdeňka s dvojčaty Amélií a Evelínou. Sraz byl opět v herničce v Palladiu. Mamky si daly kávu, děti si zadováděly. Hlavně na té velké skluzavce, která je až od tří let. Ale vysvětlit jsme jim to nedokázaly, tak za našich dozorů jezdit mohly. Sraz byl fajn, první letošní. Takže jsme prodrbaly, co se dalo. Další sraz byl naplánovaný na duben, ale jelikož se dost marodí, nechceme do uzavřených prostor, abychom zase onemocněly. Takže to vypadá spíš na květen. Každopádně už se moc těšíme!

středa 6. dubna 2016

Dyzajn Market

Letos poprvé jsem navštívila Dyzajn Market. Nešla jsem sama. Byla se mnou kamarádka, která už měla dobře zmáknutou atmosféru. Musím říct, že se mi celá akce velmi líbila. Stánky neuvěřitelně šikovných lidiček. Člověk nevěděl, kam dřív koukat. Samozřejmě já především ujíždím na náušnicích a jiné bižuterii. Ale ráda jsem se podívala i na jiné výrobky. Přišlo mi strašně fajn, že u každého stánku jsem si mohla vzít vizitku či jiný kontakt na vystavujícího. Přeci jenom, nenosím u sebe moc peněz, abych mohla utrácet. Takže je fajn, že dotyčného si můžu vyhledat na internetu, především na Fleru. V klidu doma si pak projít jeho nabídku a třeba si něco objednat. Ale neodolala jsem a i na místě jsem si koupila dvoje náušnice.


Brida a Circus Mind

A nakonec jsme si s Kristýnou zašly na dobrou kávu do Tricafe. Káva a makovník.


Dyzajn Market velmi ráda navštívím i v budoucnosti.

A posledními větami se přeci jen vrátím k Velikonocům. Říká se, že by si člověk měl o jarních svátcích koupit něco nového na sebe, aby ho beránek nepokakal. Koupili jste si? Já jsem docela utrácela. Nejen v podobě náušnic na Dyzajn Marketu. Dopřála jsem si i nové náušnice z Claire's a pár kousků nového oblečení. Takže letos mě beránek přeskočil... :)

neděle 3. dubna 2016

Magnetická rezonance

Dnes jsem absolvovala vyšetření na magnetické rezonanci. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Sice jsem si o tom, jak vyšetření probíhá, něco četla. Ale měla jsem z něj jisté obavy. Důvod, proč jsem toto vyšetření absolvovala, jsou moje migrény. Neurolog mě  na toto vyšetření poslal, aby zjistil, jestli migrény nevyvolává něco, co v hlavě být nemá.
Ačkoliv je neděle, ve Vojenské nemocnici se pracuje víkend nevíkend. Přišla jsem na vyšetření dřív, abych si byla jistá, že vyšetřovnu najdu správně. Ve Vojenské nemocnici jsou totiž magnetické rezonance dvě. Našla jsem tu správnou. V čekárně byla již jedna paní a uvnitř taky jeden pacient. Ale relativně šlo všechno rychle.
Nejprve jsem dostala k vyplnění dotazník ohledně zdravotního stavu, zda nemám v těle nějaký kovový předmět... Naštěstí ne, takže jsem vyšetření mohla absolvovat. V kabince jsem se pak částečně svlékla, mohlo mi zůstat tričko. Ale kalhoty, boty,... A taky podprsenka. Veškeré kovové předměty - náušnice, prstýnky, brýle... Všechno muselo pryč. Pak mě odvedli k samotnému přístroji. Lehla jsem si, kolem hlavy mi připnuli takový "límec", abych se nemohla moc hýbat. A nesmím zapomenout na špunty do uší. Do ruky mi dali ovladač na možnost přivolání si pomoci, kdyby se mi udělalo nevolno. Byla jsem upozorněna na to, že vyšetření bude trvat 15-20 minut a že přístroj vydává velmi hlasité zvuky. Pak už jsem si to frčela dovnitř tunelu.
Musím uznat, rámus to dělalo neuvěřitelný. Až mi z toho ke konci začalo brnět v rukách. Různá pískání, vrčení. V různých tóninách a hlasitosti. Někdy souvislý dlouhý tón, jindy jen takové ťukání. Stísněné prostory mi problém nedělají, ale věřím, že klaustrofobik rád použije možnost přivolání si obsluhy. A nesmím zapomenout ani na to, že uvnitř byl puštěný větráček, takže se dýchalo dobře.
Uteklo to poměrně rychle. Co jsem si četla, některá vyšetření můžou trvat až 50 minut. To by asi nepříjemné bylo. Dalo se to zvládnout. Když jsem se vrátila do kabinky, abych se oblékla, trošku jsem se roztřásla. Nevím, jestli to byl adrenalin, že už to mám za sebou. Nebo přeci jen nějaký důsledek těch zvuků a záření. Ale netrvalo to dlouho. Jak jsem vyšla ven, na čerstvý vzduch, bylo dobře.
Výsledek jsem se nedozvěděla. Bude zaslán mému ošetřujícímu doktoru. K němu jsem objednaná na konec května. Ale věřím, že kdyby byl nález vážný, kontaktovali by mě dřív. Tak doufám, že to bude v pořádku. Že ty migrény vyvolává "jen" káva, červené víno, stres,... a další záležitosti, které mi doktor vyjmenovával. Já ale tuším, že to má souvislost s takovou tou ženskou záležitostí s názvem menstruace. Držte mi palce!

sobota 2. dubna 2016

Recept na beránka

Sice s křížkem po funusu, jak se říká, ale proč tento výborný a jednoduchý recept nezveřejnit. Můžete si beránka upéct i po Velikonocích nebo si jej připravit, podle mého receptu, příští rok. I když vlastně můj recept to není. Je to recept mojí babičky. Beránka nám každoročně připravuje. Nejen nám. Stejně, jako vánočku o Vánocích, i beránka na Velikonoce peče celé rodině.

2 hrnky polohrubé mouky
1 hrnek cukru krupice
1 hrnek mléka
1/2 hrnku oleje
1 vanilkový cukr
1 prášek do pečiva
3 vejce
šťáva i kůra z 1 citronu

Mouku smícháme s práškem do pečiva a přidáme ostatní ingredience. Připravíme hladké těsto. Nalijeme do formy na beránka (u nás vyjde na jednoho velkého + jednoho malého). Pečeme, dokud se těsto nelepí na špejli. Každá hospodyňka zná potřeby své trouby... Hotového beránka lez pocukrovat, polít čokoládovou polevou,... My jen cukrujeme... Výsledek je vždy vynikající.